Sp. zn. sukls 
SOUHRN ÚDAJŮ O PŘÍPRAVKU 
1. NÁZEV PŘÍPRAVKU 
 Valsacor 40 mg potahované tabletyValsacor 80 mg potahované tabletyValsacor 160 mg potahované tablety 
 
2. KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ 
 Jedna potahovaná tableta obsahuje valsartanum 40 mg. 
Jedna potahovaná tableta obsahuje valsartanum 80 mg. 
Jedna potahovaná tableta obsahuje valsartanum 160 mg.  
Pomocná látka se známým účinkem: 
 40 mg potahovaná 
tableta 
80 mg potahovaná 
tableta 
160 mg potahovaná 
tableta 
Laktosa 14,25 mg/tableta 28,5 mg/tableta 57 mg/tableta 
Úplný seznam pomocných látek viz bod 6.1.   
3. LÉKOVÁ FORMA 
 Potahovaná tableta 
Vzhled potahovaných tablet 40 mg: žlutohnědé, kulaté, mírně bikonvexní potahované tablety s půlící 
rýhou na jedné straně. 
Vzhled potahovaných tablet 80 mg: růžové, kulaté, bikonvexní potahované tablety s půlící rýhou na 
jedné straně. 
Vzhled potahovaných tablet 160 mg: žlutohnědé, oválné, bikonvexní potahované tablety s půlící rýhou 
na jedné straně.  
Tablety všech tří sil lze rozdělit na stejné dávky.   
4. KLINICKÉ ÚDAJE 
 4.1 Terapeutické indikace 
 HypertenzeLéčba esenciální hypertenze u dětí a dospívajících ve věku od 6 let do méně než 18 let.  
Recentní infarkt myokarduLéčba  klinicky  stabilních  dospělých  pacientů  se  symptomatickým  srdečním  selháním  nebo 
asymptomatickou  systolickou  dysfunkcí  levé  komory  po  recentním  (12  hodin-10  dní)  infarktu 
myokardu (viz body 4.4 a 5.1).  
Srdeční selháníLéčba  dospělých  pacientů  se  symptomatickým  srdečním  selháním,  pokud  inhibitory  ACE  nejsou 
tolerovány, nebo u pacientů s intolerancí k beta-blokátorům, jako přídatná terapie k inhibitorům ACE, 
když nelze podat antagonisty mineralokortikoidních receptorů (viz body 4.2, 4.4, 4.5 a 5.1).    
HypertenzeLéčba esenciální hypertenze u dospělých a hypertenze u dětí a dospívajících ve věku od 6 let do méně 
než 18 let.  
Recentní infarkt myokarduLéčba  klinicky  stabilních  dospělých  pacientů  se  symptomatickým  srdečním  selháním  nebo 
asymptomatickou  systolickou  dysfunkcí  levé  komory  po  recentním  (12  hodin-10  dní)  infarktu 
myokardu (viz body 4.4 a 5.1).  
Srdeční selháníLéčba  dospělých  pacientů  se  symptomatickým  srdečním  selháním,  pokud  inhibitory  ACE  nejsou 
tolerovány, nebo u pacientů s intolerancí k beta-blokátorům, jako přídatná terapie k inhibitorům ACE, 
když nelze podat antagonisty mineralokortikoidních receptorů (viz body 4.2, 4.4, 4.5 a 5.1).  
4.2 Dávkování a způsob podání 
 Dávkování 
 
Recentní infarkt myokarduU  klinicky  stabilních  pacientů  může  být  léčba  zahájena  již  12  hodin  po  infarktu  myokardu. 
Po počáteční dávce dvakrát denně 20 mg má být valsartan titrován na 40 mg, 80 mg a 160 mg dvakrát 
denně  v  průběhu  několika  následujících  týdnů.  Počáteční  dávka  je  poskytována  pomocí  40  mg 
dělitelné tablety. 
Cílová maximální dávka je 160 mg dvakrát denně. Obecně je doporučováno, aby pacienti dosáhli 
dávky 80 mg dvakrát denně během dvou týdnů od zahájení léčby a aby cílové maximální dávky, 
160 mg dvakrát denně, bylo dosaženo za tři měsíce, podle pacientovy snášenlivosti. Pokud nastane 
u pacienta symptomatická hypotenze nebo dysfunkce ledvin, má být rozhodnuto o snížení dávky. 
Valsartan může být použit u pacientů léčených jinými terapiemi stavu po infarktu myokardu, například 
trombolytiky, kyselinou acetylsalicylovou, beta blokátory, statiny a diuretiky. Kombinace s inhibitory 
ACE není doporučována (viz body 4.4 a 5.1). 
Zhodnocení stavu pacientů po infarktu myokardu má vždy obsahovat vyhodnocení funkce ledvin.  
Srdeční selháníDoporučená počáteční dávka valsartanu je 40 mg dvakrát denně. Vytitrování na 80 mg a 160 mg 
dvakrát denně má být provedeno v intervalech nejméně dvou týdnů na nejvyšší dávku tolerovanou 
pacientem. Má být rozhodnuto o snížení dávky souběžně užívaných diuretik. Maximální denní dávka 
podaná v klinických studiích byla 320 mg v rozdělených dávkách. 
Valsartan může být podáván s další léčbou srdečního selhání. Nicméně trojkombinace inhibitoru ACE, 
valsartanu  a  beta-blokátoru nebo kalium šetřícího diuretika se nedoporučuje (viz body 4.4 a 5.1). 
Zhodnocení stavu pacientů se srdečním selháním musí vždy zahrnovat vyšetření funkce ledvin.  
HypertenzeDoporučená počáteční dávka valsartanu je 80 mg jednou denně. Zřetelný antihypertenzní účinek je 
dosažen během 2 týdnů a maximálního účinku je dosaženo během 4 týdnů. U některých pacientů, 
jejichž  krevní  tlak  není  odpovídajícím  způsobem  upraven,  může  být  dávka  zvýšena  na  160 mg  a 
maximálně na 320 mg. 
Valsartan může být také podáván s jinými přípravky proti hypertenzi (viz  body  4.3,  4.4,  4.5  a  5.1). 
Užívání společně s diuretikem, jako je hydrochlorothiazid, povede u těchto pacientů k ještě většímu 
snížení krevního tlaku.  
Recentní infarkt myokarduU  klinicky  stabilních  pacientů  může  být  léčba  zahájena  již  12  hodin  po  infarktu  myokardu. 
Po počáteční dávce dvakrát denně 20 mg má být valsartan titrován na 40 mg, 80 mg a 160 mg dvakrát 
denně  v  průběhu  několika  následujících  týdnů.  Počáteční  dávka  je  poskytována  pomocí  40  mg 
dělitelné tablety.    
Cílová maximální dávka je 160 mg dvakrát denně. Obecně je doporučováno, aby pacienti dosáhli 
dávky hladiny 80 mg dvakrát denně během dvou týdnů od zahájení léčby a aby cílové maximální 
dávky, 160 mg dvakrát denně, bylo dosaženo za tři měsíce, podle pacientovy snášenlivosti. Pokud 
nastane u pacienta symptomatická hypotenze nebo dysfunkce ledvin, má být rozhodnuto o snížení 
dávky.  
Valsartan může být použit u pacientů léčených jinými terapiemi stavu po infarktu myokardu, například 
trombolytiky, kyselinou acetylsalicylovou, beta blokátory, statiny a diuretiky. Kombinace s inhibitory 
ACE není doporučována (viz body 4.4 a 5.1). 
Zhodnocení stavu pacientů po infarktu myokardu má vždy obsahovat vyhodnocení funkce ledvin.  
Srdeční selháníDoporučená počáteční dávka valsartanu je 40 mg dvakrát denně. Vytitrování na 80 mg a 160 mg 
dvakrát denně má být provedeno v intervalech nejméně dvou týdnů na nejvyšší dávku tolerovanou 
pacientem. Má být rozhodnuto o snížení dávky souběžně užívaných diuretik. Maximální denní dávka 
podaná v klinických studiích byla 320 mg v rozdělených dávkách. 
Valsartan může být podáván s další léčbou srdečního selhání. Nicméně trojkombinace inhibitoru ACE, 
valsartanu  a  beta-blokátoru nebo kalium šetřícího diuretika se nedoporučuje (viz body 4.4 a 5.1). 
Zhodnocení stavu pacientů se srdečním selháním musí vždy zahrnovat vyšetření funkce ledvin.  
Další informace pro zvláštní populace 
Starší pacientiÚprava dávkování u starších pacientů není požadována.  
Porucha funkce ledvinÚprava dávky u dospělých pacientů s clearance kreatininu > 10 ml/min není požadována (viz body 4.a 5.2).  
Porucha funkce jaterValsartan je kontraindikován u pacientů s těžkou poruchou funkce jater, biliární cirhózou a u pacientů 
s cholestázou (viz body 4.3, 4.4 a 5.2). U pacientů s lehkou až středně těžkou poruchou funkce jater 
bez cholestázy nemá dávka valsartanu překročit 80 mg.  
Pediatrická populace 
 
Hypertenze u dětíDěti a dospívající ve věku od 6 let do méně než 18 letÚvodní dávka je 40 mg jednou denně u dětí vážících méně než 35 kg a 80 mg jednou denně u dětí 
vážících 35 kg a více. Dávka má být upravována na základě odpovědi krevního tlaku a snášenlivosti. 
Maximální dávku studovanou v klinických hodnoceních naleznete v tabulce níže. 
Vyšší dávky nebyly studovány, a proto nejsou doporučeny.  
Hmotnost Maximální dávka sledovaná 
v klinických hodnoceních≥18 kg až 35 kg 80 mg 
≥35 kg až 80 kg 160 mg 
≥80 kg až ≤160 kg 320 mg  
Děti mladší 6 letDostupná data jsou popsána v bodech 4.8, 5.1 a 5.2. Bezpečnost a účinnost přípravku Valsacor u dětí 
mladších než 1 rok nebyla stanovena.  
Použití u dětí ve věku od 6 let do méně než18 let s poruchou funkce ledvin 
Použití u dětí s clearance kreatininu < 30  ml/min  a dětských pacientů na dialýze nebylo studováno, 
proto  není  užívání  valsartanu  u  těchto  pacientů  doporučeno.  U  dětských  pacientů  s  clearance 
kreatininu > 30 ml/min není nutná úprava dávkování. Ledvinné funkce a hladiny draslíku v séru mají   
být důkladně monitorovány (viz body 4.4 a 5.2).  
Použití u dětí ve věku od 6 let do méně než 18 let s poruchou funkce jater 
Tak jako u dospělých je valsartan kontraindikován u dětí s těžkou poruchou funkce jater, biliární 
cirhózou a pacientů s cholestázou (viz body 4.3, 4.4 a 5.2). Existuje pouze omezená klinická zkušenost 
s valsartanem  u  dětí  s lehkou až  středně těžkou poruchou  funkce  jater.  U  těchto  pacientů  dávka 
valsartanu nemá překročit 80 mg.  
Srdeční selhání a recentní infarkt myokardu u dětíVzhledem k nedostatku údajů o bezpečnosti a účinnosti není valsartan doporučen pro léčbu srdečního 
selhání a recentního infarktu myokardu u dětí a dospívajících do 18 let věku.  
Způsob podáníValsartan může být užíván nezávisle na stravě a má být podáván s vodou.  
4.3 Kontraindikace 
 - Hypersenzitivita na léčivou látku nebo na kteroukoli pomocnou látku uvedenou v bodě 6.1. 
- Těžká porucha funkce jater, biliární cirhóza a cholestáza. 
- Druhý a třetí trimestr těhotenství (viz body 4.4 a 4.6). 
- Souběžné užívání přípravku Valsacor s přípravky obsahujícími aliskiren je kontraindikováno 
u pacientů s diabetem mellitem nebo s poruchou funkce ledvin (GFR < 60 ml/min/1,73 m2) (viz 
body 4.5 a 5.1).  
4.4 Zvláštní upozornění a opatření pro použití 
 HyperkalemieSouběžné  použití  se  suplementy  obsahujícími  draslík,  diuretiky  šetřícími  draslík,  náhradami  soli 
obsahujícími draslík nebo jinými látkami, které mohou zvýšit hladiny draslíku (heparin, atd.) není 
doporučeno. Monitorování hladin draslíku má být prováděno podle potřeby.  
Porucha funkce ledvinV  současnosti  neexistuje  zkušenost  s  bezpečným  použitím  u  pacientů  s  clearance  kreatininu 
< 10 ml/min a u pacientů podstupujících dialýzu, proto má být valsartan používán u těchto pacientů 
s opatrností. Úprava dávky u dospělých pacientů s clearance kreatininu > 10 ml/min není požadována 
(viz body 4.2 a 5.2).  
Porucha funkce jaterU pacientů s lehkou až středně těžkou poruchou funkce jater bez cholestázy má být valsartan používán 
s opatrností (viz body 4.2 a 5.2).  
Pacienti s deplecí sodíku a/nebo s deplecí tekutinU  pacientů  se  závažně  sníženými  hladinami  sodíku  a/nebo  s  deplecí  tekutin,  jako  jsou  pacienti 
užívající vysoké dávky diuretik, může výjimečně dojít k symptomatické hypotenzi po zahájení léčby 
valsartanem. Deplece sodíku a/nebo tekutin mají být upraveny před zahájením léčby valsartanem, 
například snížením dávky diuretika.  
Stenóza ledvinných arteriíU  pacientů  s  bilaterální  stenózou  ledvinných  arterií  nebo  stenózou  arterie  jediné  ledviny  nebylo 
prokázáno bezpečné použití valsartanu. 
Krátkodobé  podávání  valsartanu  dvanácti  pacientům  s  renovaskulární  hypertenzí  sekundární 
k unilaterální  stenóze  ledvinné  arterie  nezpůsobilo  žádné  signifikantní  změny  v  renální 
hemodynamice, hladině kreatininu v séru nebo hladině močovinného dusíku v krvi (BUN). Přesto 
mohou  jiné  látky,  které  ovlivňují  renin-angiotensinový  systém  zvýšit  hladinu  močoviny  v  krvi 
a hladinu kreatininu v séru u pacientů s unilaterální stenózou ledvinné arterie, a proto je monitorování 
funkce ledvin u pacientů léčených valsartanem doporučeno.    
Transplantace ledvinV  současnosti  není  zkušenost  s  bezpečným  používáním  valsartanu  u  pacientů,  kteří  nedávno 
podstoupili transplantaci ledvin.  
Primární hyperaldosteronismusPacienti  s  primárním  hyperaldosteronismem  nemají  být  léčeni  valsartanem,  protože jejich  renin-
angiotensinový systém není aktivovaný.  
Stenóza aortální a dvojcípé chlopně, obstrukční hypertrofická kardiomyopatie 
Jako u všech ostatních vazodilatátorů je speciální opatrnost indikována u pacientů trpících stenózou 
aortální nebo dvojcípé chlopně nebo hypertrofickou obstrukční kardiomyopatií (HOCM).  
TěhotenstvíLéčba pomocí antagonistů receptoru angiotensinu II nesmí být během těhotenství zahájena. Pokud 
není pokračování v léčbě antagonisty receptoru angiotensinu II považováno za nezbytné, pacientky 
plánující těhotenství musí být převedeny na jinou léčbu hypertenze, a to takovou, která má ověřený 
bezpečnostní profil, pokud jde o podávání v těhotenství. Jestliže je zjištěno těhotenství, léčba pomocí 
antagonistů receptoru angiotensinu II musí být ihned ukončena, a pokud je to vhodné, je nutné zahájit 
jiný způsob léčby (viz body 4.3 a 4.6).  
Recentní infarkt myokarduU  kombinace  kaptoprilu  a  valsartanu  nebyl  pozorován  přídatný  klinický  přínos,  ale  naopak  bylo 
zvýšeno riziko nežádoucích účinků v porovnání s léčbou jednotlivými terapiemi (viz body 4.2 a 5.1). 
Proto není kombinace valsartanu s inhibitory ACE doporučena. 
Při zahájení léčby u pacientů po infarktu myokardu má být dodržena opatrnost. Zhodnocení stavu 
pacientů po infarktu myokardu má vždy obsahovat vyhodnocení funkce ledvin (viz bod 4.2). 
Užívání valsartanu u pacientů po infarktu myokardu často vyústí v určité snížení krevního tlaku, ale 
přerušení  léčby  z  důvodu  pokračující  symptomatické  hypotenze  není  obvykle  nutné,  pokud  jsou 
dodržovány instrukce o dávkování (viz bod 4.2).  
Srdeční selháníRiziko  nežádoucích  účinků,  zejména  hypotenze,  hyperkalemie  a  snížené  funkce  ledvin  (včetně 
akutního  renálního  selhání)  se  může  zvýšit,  pokud  se  přípravek  Valsacor  používá  v  kombinaci 
s inhibitory  ACE. U  pacientů  se  srdečním  selháním  nebyl  prokázán  žádný  klinický  přínos  pro 
trojkombinaci  inhibitoru  ACE,  beta-blokátoru a přípravku Valsacor (viz bod 5.1). Tato kombinace 
zřejmě zvyšuje riziko nežádoucích účinků, a proto se nedoporučuje. Trojkombinace inhibitoru  ACE, 
antagonisty  mineralokortikoidních  receptorů  a  valsartanu  se  také  nedoporučuje.  Použití  těchto 
kombinací  má  probíhat  pod  dohledem  specializovaného  lékaře  a  za  častého  pečlivého  sledování 
renálních funkcí, elektrolytů a krevního tlaku. 
Opatrnosti  je  třeba  dbát  při  zahájení  léčby  u  pacientů  se  srdečním  selháním.  Zhodnocení  stavu 
pacientů se srdečním selháním musí vždy zahrnovat vyšetření funkce ledvin (viz bod 4.2). 
Použití přípravku Valsacor u pacientů se srdečním selháním často vede ke snížení krevního tlaku, ale 
přerušení  léčby  z  důvodu  pokračující  symptomatické  hypotenze  není  obvykle  nutné,  pokud  jsou 
dodržovány instrukce týkající se dávkování (viz bod 4.2). 
U pacientů, jejichž funkce ledvin může být závislá na aktivitě systému renin-angiotensin-aldosteron 
(např.  u  pacientů  s  těžkým  městnavým  srdečním  selháním),  byla  léčba  inhibitory  ACE  spojena 
s oligurií a/nebo progresivní azotémii a ve vzácných případech s akutním renálním selháním a/nebo 
úmrtím.  Protože  valsartan  je  blokátorem  receptorů  pro  angiotensin  II,  nelze  vyloučit,  že  použití 
přípravku Valsacor může být spojeno s poruchou funkce ledvin. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II nemají být používány souběžně u pacientů 
s diabetickou nefropatií.  
Recentní infarkt myokarduU  kombinace  kaptoprilu  a  valsartanu  nebyl  pozorován  přídatný  klinický  přínos,  ale  naopak  bylo 
zvýšeno riziko nežádoucích účinků v porovnání s léčbou jednotlivými terapiemi (viz body 4.2 a 5.1).   
Proto není kombinace valsartanu s inhibitory ACE doporučena. 
Při zahájení léčby u pacientů po infarktu myokardu má být dodržena opatrnost. Zhodnocení stavu 
pacientů po infarktu myokardu má vždy obsahovat vyhodnocení funkce ledvin (viz bod 4.2). 
Užívání valsartanu u pacientů po infarktu myokardu často vyústí v určité snížení krevního tlaku, ale 
přerušení  léčby  z  důvodu  pokračující  symptomatické  hypotenze  není  obvykle  nutné,  pokud  jsou 
dodržovány instrukce o dávkování (viz bod 4.2).  
Srdeční selháníRiziko  nežádoucích  účinků,  zejména  hypotenze,  hyperkalemie  a  snížené  funkce ledvin  (včetně 
akutního  renálního  selhání)  se  může  zvýšit,  pokud  se  přípravek  Valsacor  používá  v  kombinaci 
s inhibitory  ACE.  U  pacientů  se  srdečním  selháním  nebyl  prokázán  žádný  klinický  přínos  pro 
trojkombinaci  inhibitoru  ACE,  beta-blokátoru a přípravku Valsacor  (viz  bod  5.1).  Tato  kombinace 
zřejmě zvyšuje riziko nežádoucích účinků, a proto se nedoporučuje. Trojkombinace inhibitoru ACE, 
antagonisty  mineralokortikoidních  receptorů  a  valsartanu  se  také  nedoporučuje.  Použití  těchto 
kombinací  má  probíhat  pod dohledem  specializovaného  lékaře  a  za  častého  pečlivého  sledování 
renálních funkcí, elektrolytů a krevního tlaku. 
Opatrnosti  je  třeba  dbát  při  zahájení  léčby  u  pacientů  se  srdečním  selháním.  Zhodnocení  stavu 
pacientů se srdečním selháním musí vždy zahrnovat vyšetření funkce ledvin (viz bod 4.2). 
Použití přípravku Valsacor u pacientů se srdečním selháním často vede ke snížení krevního tlaku, ale 
přerušení  léčby  z  důvodu  pokračující  symptomatické  hypotenze  není  obvykle  nutné,  pokud  jsou 
dodržovány instrukce týkající se dávkování (viz bod 4.2). 
U pacientů, jejichž funkce ledvin může být závislá na aktivitě systému renin-angiotensin-aldosteron 
(např.  u  pacientů  s  těžkým  městnavým  srdečním  selháním),  byla  léčba  inhibitory  ACE  spojena 
s oligurií a/nebo progresivní azotémii a ve vzácných případech s akutním renálním selháním a/nebo 
úmrtím.  Protože  valsartan  je  blokátorem  receptorů  pro  angiotensin  II,  nelze  vyloučit,  že  použití 
přípravku Valsacor může být spojeno s poruchou funkce ledvin. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II nemají být používány souběžně u pacientů 
s diabetickou nefropatií.  
Angioedém v anamnézeU  pacientů  léčených  valsartanem  byl  zaznamenán  angioedém,  včetně  otoku  hrtanu  a  hlasivkové 
štěrbiny  způsobující  obstrukci  dýchacích  cest  a/nebo  otok  obličeje,  rtů,  hrdla  a/nebo  jazyka. 
U některých z těchto pacientů se angioedémem objevil již dříve po podání jiných přípravků včetně 
ACE inhibitorů. V případě výskytu angioedému se musí léčba přípravkem Valsacor okamžitě přerušit 
a přípravek Valsacor se již nesmí podávat (viz bod 4.8).  
Duální blokáda systému renin-angiotensin-aldosteron (RAAS)Bylo prokázáno, že souběžné užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotensin  II  nebo 
aliskirenu zvyšuje riziko hypotenze, hyperkalemie a snížení funkce ledvin (včetně akutního selhání 
ledvin). Duální blokáda RAAS pomocí kombinovaného užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů 
pro angiotensin II nebo aliskirenu se proto nedoporučuje (viz body 4.5 a 5.1). 
Pokud je duální blokáda považována za naprosto nezbytnou, má k ní docházet pouze pod dohledem 
specializovaného lékaře a za častého pečlivého sledování funkce ledvin, elektrolytů a krevního tlaku. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II nemají být používány souběžně u pacientů 
s diabetickou nefropatií.  
Pediatrická populace 
 
Porucha funkce ledvinPoužití u dětí s clearance kreatininu < 30 ml/min a dětských pacientů na dialýze nebylo studováno, 
proto  není  užívání  valsartanu  u  těchto  pacientů  doporučeno.  U  dětských  pacientů  s  clearance 
kreatininu > 30 ml/min není nutná úprava dávkování (viz body 4.2 a 5.2). Ledvinné funkce a hladiny 
draslíku  v  séru  mají  být  důkladně  monitorovány  během  léčby  valsartanem.  To  platí  zejména 
v případech,  kdy  je  valsartan  podáván  za  přítomnosti  dalších  stavů  (horečka,  dehydratace) 
pravděpodobně vedoucích ke zhoršení ledvinných funkcí.    
Porucha funkce jaterTak jako u dospělých je valsartan kontraindikován u dětí se závažnou poruchou funkce jater, biliární 
cirhózou a pacientů s cholestázou (viz body 4.3 a 5.2). Existuje pouze omezená klinická zkušenost 
s valsartanem  u  dětí  s lehkou až  středně těžkou poruchou  funkce  jater.  U  těchto  pacientů  dávka 
valsartanu nemá překročit 80 mg.  
Přípravek  Valsacor  obsahuje  laktosu.  Pacienti  se  vzácnými  dědičnými  problémy s intolerancí 
galaktosy, úplným nedostatkem laktázy nebo malabsorpcí glukosy a galaktosy nemají tento přípravek 
užívat. 
Přípravek Valsacor obsahuje sodík. Tento léčivý přípravek obsahuje méně než 1 mmol (23 mg) sodíku 
v jedné tabletě, to znamená, že je v podstatě „bez sodíku“.  
4.5 Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce 
 Duální blokáda renin-angiotensinového systému (RAS) ARB, inhibitory ACE nebo aliskirenem 
Data z klinických studií ukázala, že duální blokáda systému renin-angiotensin-aldosteron  (RAAS) 
pomocí  kombinovaného  užívání  inhibitorů  ACE,  blokátorů  receptorů  pro  angiotensin   II   nebo 
aliskirenu je spojena s vyšší frekvencí nežádoucích účinků, jako je hypotenze, hyperkalemie a snížená 
funkce  ledvin  (včetně  akutního  renálního  selhání)  ve  srovnání  s  použitím  jedné  látky  ovlivňující 
RAAS (viz body 4.3, 4.4 a 5.1).  
Souběžné použití není doporučeno 
 
LithiumReverzibilní vzrůst koncentrací lithia v séru a jeho toxicity byl zaznamenán během souběžného použití 
lithia   s   inhibitory   angiotensin-konvertujícího  enzymu  nebo  antagonistů  angiotensinu  II,  včetně 
valsartanu. Pokud je použití této kombinace nezbytné, je doporučeno důsledně monitorovat hladiny 
lithia v séru. Pokud je též užito diuretikum, riziko toxicity lithia může dále vzrůst.  
Diuretika šetřící draslík, suplementy obsahující draslík, náhrady soli obsahující draslík a jiné látky, 
které mohou zvyšovat hladiny draslíku 
Pokud je užívání léčivého přípravku, který ovlivňuje hladiny draslíku, v kombinaci s valsartanem 
nezbytné, je doporučeno monitorovat hladiny draslíku v plazmě.  
Při souběžném použití je vyžadována opatrnost 
Nesteroidní  protizánětlivé  léky  (NSAID),  včetně  selektivních  inhibitorů  COX-2,    kyseliny 
acetylsalicylové > 3 g/denně a neselektivních NSAID 
Při  souběžném  podání  antagonistů  angiotensinu  II  s  NSAID  může  dojít  k  oslabení  účinku  proti 
hypertenzi. Navíc může souběžné použití antagonistů angiotensinu II a NSAID vést ke zvýšenému 
riziku  zhoršení  funkce  ledvin  a  ke  zvýšení  hladin  draslíku  v  séru.  Proto  je  na  začátku  léčby 
doporučeno monitorování funkce ledvin stejně tak jako dostatečná hydratace pacienta.  
TransportéryZ in  vitro údajů  vyplývá,  že  valsartan  je  substrátem  jaterního  absorpčního  transportního  systému 
OATP1B1/OATP1B3 a jaterního efluxního transportéru MRP2. Klinický význam tohoto zjištění není 
znám.  Souběžné podávání  inhibitorů  transportérů  jaterního  vychytávání  (např.  rifampicin, 
cyklosporin)  nebo  efluxních  transportérů  (např.  ritonavir)  může  zvýšit  systémovou  expozici 
valsartanu. Věnujte náležitou pozornost zahajování nebo ukončování souběžné léčby s těmito léky.  
DalšíVe  studiích  lékových  interakcí  s  valsartanem  nebyly  nalezeny  klinicky  signifikantní  interakce 
valsartanu a následujícími látkami: cimetidin, warfarin, furosemid, digoxin, atenolol, indomethacin, 
hydrochlorothiazid, amlodipin a glibenklamid.  
Pediatrická populace 
 
U hypertenze dětí a dospívajících, u kterých jsou časté výchozí renální abnormality, je doporučena 
opatrnost při souběžném užití valsartanu a jiných látek, které inhibují renin-angiotensin-aldosteronový 
systém, což může zvýšit sérový draslík. Ledvinné funkce a hladiny draslíku v séru mají být důkladně 
monitorovány.  
4.6 Fertilita, těhotenství a kojení 
 Těhotenství 
Podávání antagonistů receptoru angiotensinu II se v prvním trimestru těhotenství nedoporučuje (viz 
bod 4.4). Podávání antagonistů receptoru angiotensinu II během druhého a třetího trimestru těhotenství 
je kontraindikováno (viz body 4.3 a 4.4).  
Epidemiologické důkazy týkající se rizika teratogenicity při podávání ACE inhibitorů během prvního 
trimestru těhotenství nebyly nezvratné; malý nárůst rizika však nelze vyloučit. I když neexistují žádné 
kontrolované  epidemiologické  údaje,  pokud  jde  o  riziko  při  podávání  antagonistů  receptoru 
angiotensinu  II,  pro  tuto  třídu  léčiv  může  existovat  riziko  podobné.  Pokud  pokračování  v  léčbě 
antagonisty  receptoru angiotensinu II není považováno za nezbytné, pacientky plánující těhotenství 
musí  být  převedeny  na  jinou  léčbu  vysokého  krevního  tlaku,  a  to  takovou,  která  má  ověřený 
bezpečnostní profil, pokud jde o podávání v těhotenství. Jestliže je diagnóza těhotenství stanovena, 
léčba pomocí antagonistů receptoru angiotensinu II musí být ihned ukončena, a pokud je to vhodné, je 
nutné zahájit jiný způsob léčby. 
Je známo, že expozice vůči antagonistům receptoru angiotensinu II během druhého a třetího trimestru 
vede  u  lidí  k  fetotoxicitě  (pokles  funkce  ledvin,  oligohydramnion,  zpoždění  osifikace  lebky) 
a k novorozenecké toxicitě (selhání ledvin, hypotenze, hyperkalemie) (viz také bod 5.3). 
Pokud  by  došlo  k  expozici  vůči  antagonistům  receptoru  angiotensinu  II  od  druhého  trimestru 
těhotenství, doporučuje se sonografická kontrola funkce ledvin a lebky. 
Děti, jejichž matky užívaly antagonisty receptoru angiotensinu II, musí být pečlivě sledovány, pokud 
jde o hypotenzi (viz také body 4.3 a 4.4).  
KojeníProtože  nejsou  k  dispozici  informace  o  užívání  valsartanu  během  kojení,  není  užívání  valsartanu 
doporučeno a jsou upřednostňovány alternativní léčby s lépe ustanoveným bezpečnostním profilem 
během kojení, především pokud jde o novorozence nebo předčasně narozené dítě.  
FertilitaValsartan neměl nežádoucí účinky na reprodukci u samců a samic potkanů po perorální dávce až 
200 mg/kg/den. Tato dávka je 6násobkem dávky maximální doporučené pro člověka počítáno v mg/m(výpočet předpokládá perorální dávku 320 mg/den a pacienta vážícího 60 kg).  
4.7 Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje 
 Studie hodnotící účinky na schopnost řídit nebyly provedeny. Při řízení nebo obsluze strojů má být 
vzato v úvahu, že může dojít k závrati nebo malátnosti.  
4.8 Nežádoucí účinky 
 V  kontrolovaných  klinických  studiích  u  dospělých  pacientů  s  hypertenzí  byla  celková  incidence 
nežádoucích účinků srovnatelná s placebem a je konzistentní s farmakologií valsartanu. Incidence 
nežádoucích účinků se nejevila být vázána na dávku nebo délku léčby a nebyl prokázán také žádný 
vztah k pohlaví, věku nebo rase.  
Nežádoucí  účinky  zaznamenané  v  klinických  studiích,  po  uvedení  přípravku  na  trh  a  laboratorní 
nálezy jsou uvedeny níže podle třídy orgánových systémů.  
Nežádoucí účinky jsou řazeny podle četnosti, nejčetnější první, a podle následující konvence: velmi   
časté  (≥1/10);  časté  (≥1/100  až  <1/10);  méně  časté  (≥1/1  000  až  <1/100);  vzácné  (≥1/10  000  až 
<1/1 000) velmi vzácné (<1/10 000), není známo (z dostupných údajů nelze určit).  
V každé skupině četností jsou nežádoucí účinky seřazeny podle klesající závažnosti.  
U všech nežádoucích účinků zaznamenaných po uvedení přípravku na trh a u laboratorních nálezů 
není možné použít žádnou četnost nežádoucích účinků, a proto jsou v tabulce uvedeny s četností „není 
známo“.  
Hypertenze 
 
Poruchy krve a lymfatického systémuNení známo Snížený hemoglobin, snížený hematokrit, neutropenie, trombocytopenie 
Poruchy imunitního systémuNení známo Hypersenzitivita včetně sérové nemociPoruchy metabolismu a výživyNení známo Vzrůst hladiny draslíku v séru, hyponatremiePoruchy ucha a labyrintu 
Méně časté Závrať 
Cévní poruchy Není známo VaskulitidaRespirační, hrudní a mediastinální poruchy 
Méně časté KašelGastrointestinální poruchy 
Méně časté Abdominální bolestPoruchy jater a žlučových cestNení známo Zvýšení hodnot jaterních testů včetně zvýšené hladiny bilirubinu v séru 
Poruchy kůže a podkožní tkáněNení známo Angioedém, bulózní dermatitida, vyrážka, svěděníPoruchy svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáněNení známo Myalgie 
Poruchy ledvin a močových cestNení známo Selhání a porucha funkce ledvin, zvýšená hladina kreatininu v séru 
Celkové poruchy a reakce v místě aplikace 
Méně časté Únava Pediatrická populace 
 
Hypertenze 
Antihypertenzní účinek valsartanu byl vyhodnocen ve dvou randomizovaných, dvojitě zaslepených 
klinických studiích (obě studie byly následovány pokračovací fází) a jedné otevřené studii. Tyto studie 
zahrnovaly  711  pediatrických pacientů ve věku  od  6  do méně  než 18  let,  jak  s chronickým 
onemocněním ledvin (CKD – chronic kidney disease) tak bez něj, z nichž 560 pacientům byl podáván 
valsartan.  S  výjimkou  ojedinělých  gastrointestinálních onemocnění (jako je bolest břicha,  nauzea, 
zvracení)  a  závratě, nebyly  identifikovány  žádné  významné  rozdíly  v  typu, četnosti a  závažnosti 
nežádoucích účinků v bezpečnostním profilu pediatrických pacientů ve věku od 6 do méně než 18 let 
ve srovnání s dřívějšími hlášeními u dospělých pacientů.  
Neurokognitivní a vývojová analýza u dětí ve věku od 6 do 16 let neodhalila žádný celkový nežádoucí 
dopad po léčbě valsartanem po dobu 1 roku.  
Byla  provedena  souhrnná  analýza 560  pediatrických  hypertenzních  pacientů  (ve  věku  6-17  let) 
léčených buď monoterapií valsartanem [n = 483] nebo kombinovanou antihypertenzní terapií včetně   
valsartanu  [n  =  77].  Z  560  pacientů,  mělo  85  pacientů  (15,2  %)  CKD  (výchozí  GFR  < ml/min/1,73 m2). Celkem 45 pacientů (8,0 %) ukončilo studii kvůli nežádoucím účinkům. Celkem pacientů (19,8 %) mělo nežádoucí reakci na lék (ADR), přičemž nejčastěji byly hlášeny bolest hlavy 
(5,4 %), závrať (2,3 %) a hyperkalémie (2,3 %). U pacientů s CKD byly nejčastějšími nežádoucími 
účinky hyperkalemie (12,9 %), bolest hlavy (7,1 %), zvýšená hladina kreatininu  v  krvi  (5,9  %)  a 
hypotenze (4,7 %). U pacientů bez CKD byly nejčastějšími nežádoucí účinky bolesti hlavy (5,1 %) a 
závrať (2,7  %).  Nežádoucí  účinky  byly  pozorovány  častěji  u pacientů  užívajících  valsartan 
v kombinaci s jinými antihypertenzivy než samotný valsartan.  
Antihypertenzní účinek valsartanu u dětí ve věku od 1 do méně než 6 let byl hodnocen ve třech 
randomizovaných, dvojitě zaslepených  klinických  studiích  (po  každé  z  nich následovala  extenze). 
V první studii u 90 dětí ve věku od 1 do méně než 6 let byla pozorována dvě úmrtí a izolované případy 
výrazného  zvýšení  jaterních aminotransferáz.  Tyto  případy  se  vyskytly  u  populace,  která  měla 
významné komorbidity. Příčinný vztah k valsartanu nebyl prokázán. Ve dvou následujících studiích, 
ve kterých bylo randomizováno  202  dětí  ve  věku  od  1  do  méně  než  6  let,  nedošlo  při  léčbě 
valsartanem k významnému zvýšení jaterních aminotransferáz ani k úmrtí.  
V souhrnné analýze dvou následných studií u 202 hypertenzních dětí (ve věku od 1 roku do méně než 
let) byli všichni pacienti léčeni monoterapií valsartanem v dvojitě zaslepených obdobích (s výjimkou 
období vysazení placeba). Z toho 186 pacientů pokračovalo v extenzi studie nebo v otevřené studii. 
Z 202 pacientů mělo 33 (16,3 %) CKD (výchozí hodnota eGFR < 90 ml / min). Ve dvojitě zaslepeném 
období přerušili léčbu dva pacienti (1 %) kvůli nežádoucí příhodě a v otevřené studii nebo v extenzi 
čtyři  pacienti  (2,1  %)  kvůli  nežádoucí  příhodě.  Ve  dvojitě  zaslepeném  období  mělo  13  (7,0  %) 
pacientů alespoň jeden ADR. Nejčastějšími nežádoucími účinky byly zvracení n = 3 (1,6 %) a průjem 
n  =  2  (1,1 %). Ve skupině CKD byl jeden ADR (průjem). V otevřeném studii mělo 5,4 % pacientů 
(10/186) alespoň jeden ADR. Nejčastějším ADR byla snížená chuť k jídlu, která byla hlášena dvěma 
pacienty (1,1 %). Ve dvojitě zaslepeném i otevřeném období byla u jednoho pacienta v každém období 
hlášena hyperkalemie. Nebyly zjištěny žádné případy hypotenze nebo závratě ve dvojitě zaslepeném 
období nebo v otevřeném období.  
Hyperkalemie  byla  častěji  pozorována  u  dětí  a  dospívajících  ve  věku  od  1  do  méně  než  18  let 
s chronickým onemocněním ledvin (CKD). Riziko hyperkalemie může být vyšší u dětí ve věku 1 až 
let ve srovnání s dětmi ve věku 6 až méně než 18 let. 
Bezpečnostní  profil  zaznamenaný  v  kontrolovaných  klinických  studiích  u  dospělých  pacientů  se 
stavem po infarktu myokardu a/nebo srdečním selhání se liší od celkového bezpečnostního profilu 
zaznamenaného u pacientů s hypertenzí. Tato odlišnost může souviset se základním onemocněním 
pacienta. Nežádoucí účinky, které se vyskytly u dospělých pacientů po infarktu myokardu a/nebo 
srdečním selhání jsou uvedeny níže.  
Stav po infarktu myokardu a/nebo srdečním selhání (zaznamenaný pouze u dospělých pacientů)  
Poruchy krve a lymfatického systémuNení známo Trombocytopenie 
Poruchy imunitního systémuNení známo Hypersenzitivita včetně sérové nemociPoruchy metabolismu a výživy 
Méně časté HyperkalemieNení známo Vzrůst hladiny draslíku v séru, hyponatremiePoruchy nervového systému 
Časté Závrať, posturální závraťMéně časté Mdloby, bolest hlavy 
Poruchy ucha a labyrintuMéně časté Závrať 
Srdeční poruchyMéně časté Srdeční selhání 
 
 
Cévní poruchyČasté Hypotenze, ortostatická hypotenzeNení známo VaskulitidaRespirační, hrudní a mediastinální poruchy 
Méně časté KašelGastrointestinální poruchy 
Méně časté Nevolnost, průjemPoruchy jater a žlučových cestNení známo Zvýšení hodnot jaterních testůPoruchy kůže a podkožní tkáně 
Méně časté AngioedémNení známo Bulózní dermatitida, vyrážka, svěděníPoruchy svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáněNení známo Myalgie 
Poruchy ledvin a močových cestČasté Selhání a porucha funkce ledvinMéně časté Akutní selhání ledvin, zvýšená hladina kreatininu v séru 
Není známo Zvýšená hladina močovinového dusíku v krviCelkové poruchy a reakce v místě aplikaceMéně časté Astenie, únava 
Hlášení podezření na nežádoucí účinkyHlášení podezření na  nežádoucí  účinky  po registraci  léčivého přípravku je  důležité.  Umožňuje to 
pokračovat ve sledování poměru přínosů a rizik léčivého přípravku. Žádáme zdravotnické pracovníky, 
aby hlásili podezření na nežádoucí účinky na adresu: 
Státní ústav pro kontrolu léčivŠrobárova 100 41 Praha Webové stránky: http://www.sukl.cz/nahlasit-nezadouci-ucinek  
4.9 Předávkování 
 SymptomyPředávkování valsartanem může vyústit ve výraznou hypotenzi, která může vést ke sníženému stavu 
vědomí, kolapsu krevního oběhu a/nebo šoku.  
LéčbaTerapeutická opatření závisí na době požití a typu a závažnosti symptomů; stabilizace krevního oběhu 
je prioritou. 
Pokud dojde k hypotenzi, má pacient být uložen do pozice lehu na zádech a má být provedena korekce 
krevního objemu. 
Odstranění valsartanu pomocí hemodialýzy je nepravděpodobné.   
5. FARMAKOLOGICKÉ VLASTNOSTI  
5.1 Farmakodynamické vlastnosti 
 Farmakoterapeutická skupina: antagonisté angiotensinu II, samotní, ATC kód: C09CA03.  
Valsartan je perorálně účinný, silný a specifický antagonista receptoru pro angiotensin  II  (Ang  II). 
Působí selektivně na poddruh receptoru AT1, který je zodpovědný za známé účinky angiotensinu II. 
Zvýšené  hladiny  Ang  II  v  plazmě  po  blokádě  receptoru  AT1  valsartanem  může  stimulovat 
nezablokovaný  receptor  AT2,  který  pravděpodobně  vyvažuje  účinek  receptoru  AT1.  Valsartan   
neprojevuje žádnou částečnou agonistickou aktivitu na receptor AT1 a má mnohem (asi 20 000krát) 
vyšší afinitu pro receptor AT1 než pro receptor AT2. Není známo, že by se valsartan vázal na jiné 
receptory hormonů nebo je blokoval nebo se vázal nebo blokoval iontové kanály, o nichž je známo, že 
jsou důležité při regulaci kardiovaskulárního systému.  
Valsartan neinhibuje ACE (také známý jako kinináza II), který mění Ang I na Ang II a degraduje 
bradykinin.  Protože  nemají  vliv  na  ACE  a  nepotencují  bradykinin  nebo  substanci  P,  je 
nepravděpodobné, že by antagonisté angiotensinu II byli asociováni s kašláním. V klinických studiích, 
kde byl porovnáván valsartan s inhibitorem ACE, byla incidence suchého kašle signifikantně (P<0,05) 
nižší u pacientů léčených valsartanem než u pacientů léčených inhibitorem ACE (2,6 % oproti 7,9 %). 
V klinické studii pacientů, kteří prodělali suchý kašel během léčby inhibitorem ACE, 19,5 % subjektů 
studie léčených valsartanem a 19,0 % osob léčených thiazidovým diuretikem kašlalo v porovnání 
s 68,5 % osob, které byly léčeny inhibitorem ACE (P <0,05).  
Recentní infarkt myokarduStudie valsartanu při akutním infarktu myokardu (VALIANT) byla randomizovanou, kontrolovanou, 
mezinárodní, dvojitě zaslepenou studií 14 703 pacientů s akutním infarktem myokardu a známkami, 
symptomy  nebo  radiologickým  průkazem  kongestivního  srdečního  selhání  a/nebo  průkazem 
dysfunkce systoly levé komory (manifestované jako ejekční frakce ≤ 40 % pomocí radionuklidové 
ventrikulografie nebo ≤ 35 % pomocí echokardiografie nebo ventrikulární kontrastní angiografie). 
Pacienti  byli  randomizováni  během  12  hodin  až  10  dní  po  vzniku  symptomů  infarktu  myokardu 
k léčbě  valsartanem,  kaptoprilem  nebo  kombinací  obou.  Průměrná  doba  léčby  byla  dva  roky. 
Primárním parametrem účinnosti byla doba do mortality z jakékoliv příčiny. 
Valsartan  byl  stejně  účinný  jako  kaptopril  při  snížení  mortality  z  jakékoliv  příčiny  po  infarktu 
myokardu.  Mortalita  z  jakékoliv  příčiny  byla  podobná  u  skupiny  užívající  valsartan  (19,9  %), 
kaptopril   (19,5   %)   a   kombinaci   valsartanu   s   kaptoprilem   (19,3   %).   Kombinace   valsartanu 
s kaptoprilem  nepřinesla  další  přínos  oproti  samotnému  kaptoprilu.  Nebyl  zjištěn  rozdíl  mezi 
valsartanem a kaptoprilem u mortality z jakékoliv příčiny na základě věku, pohlaví, rasy, základní 
léčbě nebo základním onemocnění. Valsartan byl účinný také při prodloužení doby dožití a při poklesu 
kardiovaskulární  mortality,  hospitalizace  pro  srdeční  selhání,  recidivujícího  infarktu  myokardu, 
resuscitované zástavy srdce a nefatální mrtvice (sekundární složený parametr účinnosti).  
Bezpečnostní profil valsartanu byl konzistentní s klinickým průběhem u pacientů léčených pro stav 
po infarktu  myokardu.  Při  zjišťování  funkce  ledvin  bylo  zaznamenáno  zdvojnásobení  hladiny 
kreatininu  v séru  u  4,2  %  pacientů  léčených  valsartanem,  u  4,8  %  pacientů  léčených  kombinací 
valsartanu  s kaptoprilem  a  u  3,4  %  pacientů  léčených  kaptoprilem.  K  přerušení  léčby  z  důvodu 
různých  typů  dysfunkce  ledvin  došlo  u  1,1  %  pacientů  léčených  valsartanem,  u  1,3  %  pacientů 
léčených kombinací valsartanu s kaptoprilem a u 0,8 % pacientů léčených kaptoprilem. Vyšetření 
funkce ledvin má být součástí hodnocení stavu pacientů po infarktu myokardu.  
Nebyl zjištěn rozdíl v mortalitě z jakékoliv příčiny, kardiovaskulární mortalitě nebo morbiditě při 
podání beta blokátorů společně s kombinací valsartanu s kaptoprilem, samotného valsartanu nebo 
samotného kaptoprilu. Bez ohledu na léčbu byla nižší mortalita ve skupině pacientů léčených beta 
blokátorem, což naznačuje, že byl v této studii dosažen známý přínos beta blokátoru v této populaci.  
Srdeční selháníVal-HeFT byl randomizovanou, kontrolovanou, mezinárodní klinickou studií valsartanu v porovnání 
s placebem na morbiditu a mortalitu u 5 010 pacientů se srdečním selháním klasifikovaným podle 
NYHA na třídu II (62 %), III (36 %) a IV (2 %), kteří užívali obvyklou terapii s LVEF < 40 % a měli 
vnitřní diastolický průměr levé komory (LVIDD) > 2,9 cm/m2. Základní terapie zahrnovala inhibitory 
ACE (93 %), diuretika (86 %), digoxin (67 %) a beta blokátory (36 %). Průměrná doba sledování byla 
téměř dva roky. Průměrná denní dávka valsartanu ve studii Val-HeFT byla 254 mg. Studie měla dva 
primární  parametry  účinnosti:  mortalitu  z  jakékoliv  příčiny  (doba  do  úmrtí)  a  kombinovanou 
morbiditu  mortality  a  srdečního  selhání  (doba  k  první  morbidní  události)  definovanou  jako  smrt, 
náhlou smrt s resuscitací, hospitalizaci pro srdeční selhání nebo podání intravenózních inotropních 
nebo vazodilatačních látek po dobu čtyř a více hodin bez hospitalizace.   
Mortalita z jakékoliv příčiny byla obdobná (p=NS) u skupiny užívající valsartan (19,7 %) a u skupiny 
užívající placebo (19,4 %). Hlavním přínosem bylo 27,5 % (95% interval spolehlivosti: 17 až 37 %) 
snížení rizika pro dobu k první hospitalizaci pro srdeční selhání (13,9 % oproti 18,5 %). Výsledky, 
které naznačují upřednostnění placeba (kombinovaná mortalita a morbidita byla 21,9 % u placeba 
oproti 25,4 % skupiny užívající valsartan) byly pozorovány u pacientů, kteří užívali trojitou kombinaci 
inhibitoru ACE, beta blokátoru a valsartanu. 
Přínosy  u  morbidity  byly  největší  u  podskupiny  pacientů,  kteří  neužívali  inhibitor  ACE  (n=366). 
V této podskupině byla mortalita z jakékoliv příčiny signifikantně snížena u valsartanu v porovnání 
s placebem  o  33 %  (95%  interval  spolehlivosti: -6 % až 58 %) (17,3 % u valsartanu oproti 27,1 % 
u placeba) a kombinované riziko mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 44 % (24,9 % 
u valsartanu oproti 42,5 % u placeba).  
U pacientů užívajících inhibitor ACE bez  beta-blokátoru byla mortalita z jakékoliv příčiny obdobná 
(p=nestanoveno) u skupiny užívající valsartan (21,8 %) a u placeba (22,5 %). Kombinované riziko 
mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 18,3 % (95 % interval spolehlivosti: 8 % až 28 %) 
u valsartanu v porovnání s placebem (31,0 % oproti 36,3 %). 
V celé populaci studie Val-HeFT bylo prokázáno signifikantní zlepšení v třídách NYHA a známek 
a symptomů  srdečního  selhání  včetně  dušnosti,  únavy,  edému  a  chropů  u  pacientů  léčených 
valsartanem  v porovnání s placebem. Pacienti léčení valsartanem měli v porovnání s placebem lepší 
kvalitu života, což bylo prokázáno změnou ve Stupnici kvality života osob se srdečním selháním státu 
Minnesota  v průběhu  studie.  Ejekční  frakce  byla  u  pacientů  léčených  valsartanem  v  porovnání 
s placebem  signifikantně  zvýšena  a  LVIDD  signifikantně  snížen  při  porovnání  hodnot  ze  začátku 
a konce studie.  
HypertenzePodání valsartanu pacientům s hypertenzí vyústilo v redukci krevního tlaku bez ovlivnění frekvence 
pulzu. 
U  většiny  pacientů  dochází  po  podání  jednorázové  perorální  dávky  k  nástupu  antihypertenzního 
účinku  během  2  hodin  a  nejvyššího  snížení  krevního  tlaku  je  dosaženo  během  4-6   hodin. 
Antihypertenzní účinek přetrvává po dobu 24 hodin po podání dávky. Během opakovaného podávání 
je zřetelný antihypertenzní účinek dosažen v průběhu 2 týdnů a maximálního účinku je dosaženo 
během  4  týdnů,  a  ten  při  dlouhodobé  léčbě  přetrvává.  Při  kombinaci  s  hydrochlorothiazidem  je 
dosaženo signifikantního navýšení redukce krevního tlaku. 
Náhlé vysazení valsartanu nebylo spojeno s návratem hypertenze (rebound) nebo jinými nežádoucími 
klinickými účinky. 
U pacientů s hypertenzí, diabetes 2 typu a mikroalbuminurií valsartan způsobil redukci vylučování 
albuminu močí. Ve studii MARVAL (Micro Albuminuria Reduction with Valsartan) bylo dosaženo 
redukce vylučování albuminu močí (UAE) u valsartanu (80-160 mg/jednou denně) oproti amlodipinu 
(5-10  mg/jednou  denně)  u  332  pacientů  s  diabetem  2  typu  (průměrný  věk:  58  let;  265  mužů) 
a s mikroalbuminurií (valsartan:  58  μg/min;  amlodipin: 55,4  μg/min),  s  normálním  nebo  vysokým 
krevním tlakem a se zachovanou funkcí ledvin (kreatinin v krvi < 120 μmol/l). Za 24 týdnů bylo UAE 
sníženo (p < 0,001)  o  42  %  (-24,2 μg/min; 95% interval spolehlivosti: -40,4 až -19,1) u  valsartanu 
a přibližně o 3 % (-1,7 μg/min; 95% interval spolehlivosti: -5,6 až 14,9) u amlodipinu, a to i přesto, že 
byly u obou skupin obdobné hodnoty snížení krevního tlaku. 
Studie DROP (The Diovan Reduction of Proteinuria) dále zkoumala účinnost valsartanu  v  redukci 
UAE u 391 pacientů s hypertenzí (krevní tlak=150/88 mm Hg) a s diabetem 2 typu, albuminurií 
(průměr=102 μg/min; 20-700 μg/min) a zachovanou funkcí ledvin (průměrná hladina kreatininu v séru 
= 80 μmol/l). Pacienti byli randomizováni do skupin užívajících jednu ze 3 dávek valsartanu (160, a 640 mg/jednou denně) a léčeni po dobu 30 týdnů. Účelem této studie bylo určení optimální dávky 
valsartanu  pro  redukci  UAE  u  pacientů  s  hypertenzí  a  s  diabetem  2  typu.  Za  30  týdnů  došlo 
k signifikantnímu snížení procentuální změny u UAE o 36 % oproti počáteční hodnotě u valsartanu 
160  mg  (95%  interval  spolehlivosti:  22  až  47  %)  a  o  44  %  u  valsartanu  320  mg  (95%  interval 
spolehlivosti: 31 až 54 %). Shrnutím byl fakt, že 160-320 mg valsartanu způsobilo klinicky relevantní 
redukci UAE u pacientů s hypertenzí a s diabetem 2 typu.  
Recentní infarkt myokardu 
 
Studie valsartanu při akutním infarktu myokardu (VALIANT) byla randomizovanou, kontrolovanou, 
mezinárodní, dvojitě zaslepenou studií 14 703 pacientů s akutním infarktem myokardu a známkami, 
symptomy  nebo  radiologickým  průkazem  kongestivního  srdečního  selhání  a/nebo  průkazem 
dysfunkce systoly levé komory (manifestované jako ejekční frakce ≤ 40 % pomocí radionuklidové 
ventrikulografie nebo ≤ 35 % pomocí echokardiografie nebo ventrikulární kontrastní angiografie). 
Pacienti  byli  randomizováni  během  12  hodin  až  10  dní  po  vzniku  symptomů  infarktu  myokardu 
k léčbě  valsartanem,  kaptoprilem  nebo  kombinací  obou.  Průměrná  doba  léčby  byla  dva  roky. 
Primárním parametrem účinnosti byla doba do mortality z jakékoliv příčiny. 
Valsartan  byl  stejně  účinný  jako  kaptopril  při  snížení  mortality  z  jakékoliv  příčiny  po  infarktu 
myokardu.  Mortalita  z  jakékoliv  příčiny  byla  podobná  u  skupiny  užívající  valsartan  (19,9  %), 
kaptopril   (19,5   %)   a   kombinaci   valsartanu   s   kaptoprilem   (19,3   %).   Kombinace   valsartanu 
s kaptoprilem  nepřinesla  další  přínos  oproti  samotnému  kaptoprilu.  Nebyl  zjištěn  rozdíl  mezi 
valsartanem a kaptoprilem u mortality z jakékoliv příčiny na základě věku, pohlaví, rasy, základní 
léčbě nebo základním onemocnění. Valsartan byl účinný také při prodloužení doby dožití a při poklesu 
kardiovaskulární  mortality,  hospitalizace  pro  srdeční  selhání,  recidivujícího  infarktu  myokardu, 
resuscitované zástavy srdce a nefatální mrtvice (sekundární složený parametr účinnosti). 
Bezpečnostní profil valsartanu byl konzistentní s klinickým průběhem u pacientů léčených pro stav po 
infarktu myokardu. Při zjišťování funkce ledvin bylo zaznamenáno zdvojnásobení hladiny kreatininu 
v séru  u  4,2  %  pacientů  léčených  valsartanem,  u  4,8  %  pacientů  léčených  kombinací  valsartanu 
s kaptoprilem a u 3,4 % pacientů léčených kaptoprilem. K přerušení léčby z důvodu různých typů 
dysfunkce ledvin došlo u 1,1 % pacientů léčených valsartanem, u 1,3 % pacientů léčených kombinací 
valsartanu s kaptoprilem a u 0,8 % pacientů léčených kaptoprilem. Vyšetření funkce ledvin má být 
součástí hodnocení stavu pacientů po infarktu myokardu. 
Nebyl zjištěn rozdíl v mortalitě z jakékoliv příčiny, kardiovaskulární mortalitě nebo morbiditě při 
podání beta blokátorů společně s kombinací valsartanu s kaptoprilem, samotného valsartanu nebo 
samotného kaptoprilu. Bez ohledu na léčbu byla nižší mortalita ve skupině pacientů léčených beta 
blokátorem, což naznačuje, že byl v této studii dosažen známý přínos beta blokátoru v této populaci.  
Srdeční selháníVal-HeFT byl randomizovanou, kontrolovanou, mezinárodní klinickou studií valsartanu v porovnání 
s placebem na morbiditu a mortalitu u 5 010 pacientů se srdečním selháním klasifikovaným podle 
NYHA na třídu II (62 %), III (36 %) a IV (2 %), kteří užívali obvyklou terapii s LVEF < 40 % a měli 
vnitřní diastolický průměr levé komory (LVIDD) > 2,9 cm/m2. Základní terapie zahrnovala inhibitory 
ACE (93 %), diuretika (86 %), digoxin (67 %) a beta blokátory (36 %). Průměrná doba sledování byla 
téměř dva roky. Průměrná denní dávka valsartanu ve studii Val-HeFT byla 254 mg. Studie měla dva 
primární  parametry  účinnosti:  mortalitu  z  jakékoliv  příčiny  (doba  do  úmrtí)  a  kombinovanou 
morbiditu  mortality  a  srdečního  selhání  (doba  k  první  morbidní  události)  definovanou  jako  smrt, 
náhlou smrt s resuscitací, hospitalizaci pro srdeční selhání nebo podání intravenózních inotropních 
nebo vazodilatačních látek po dobu čtyř a více hodin bez hospitalizace. 
Mortalita z jakékoliv příčiny byla obdobná (p=NS) u skupiny užívající valsartan (19,7 %) a u skupiny 
užívající placebo (19,4 %). Hlavním přínosem bylo 27,5 % (95% interval spolehlivosti: 17 až 37 %) 
snížení rizika pro dobu k první hospitalizaci pro srdeční selhání (13,9 % oproti 18,5 %). Výsledky, 
které naznačují upřednostnění placeba (kombinovaná mortalita a morbidita byla 21,9 % u placeba 
oproti 25,4 % skupiny užívající valsartan) byly pozorovány u pacientů, kteří užívali trojitou kombinaci 
inhibitoru ACE, beta blokátoru a valsartanu. 
Přínosy  u  morbidity  byly  největší  u  podskupiny  pacientů,  kteří  neužívali  inhibitor  ACE  (n=366). 
V této podskupině byla mortalita z jakékoliv příčiny signifikantně snížena u valsartanu v porovnání 
s placebem  o  33  %  (95%  interval  spolehlivosti: –6 % až 58 %) (17,3 % u valsartanu oproti 27,1 % 
u placeba) a kombinované riziko mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 44 % (24,9 % 
u valsartanu oproti 42,5 % u placeba). 
U pacientů užívajících inhibitor ACE bez beta-blokátoru byla mortalita z jakékoliv příčiny obdobná 
(p=nestanoveno) u skupiny užívající valsartan (21,8 %) a u placeba (22,5 %). Kombinované riziko 
mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 18,3 % (95% interval spolehlivosti: 8 % až 28 %) 
u valsartanu v porovnání s placebem (31,0 % oproti 36,3 %). 
V celé populaci studie Val-HeFT bylo prokázáno signifikantní zlepšení v třídách NYHA a známek 
a symptomů  srdečního  selhání  včetně  dušnosti,  únavy,  edému  a  chropů  u  pacientů  léčených   
valsartanem v porovnání s placebem. Pacienti léčení valsartanem měli v porovnání s placebem lepší 
kvalitu života, což bylo prokázáno změnou ve Stupnici kvality života osob se srdečním selháním státu 
Minnesota  v průběhu  studie.  Ejekční  frakce  byla  u  pacientů  léčených  valsartanem  v  porovnání 
s placebem signifikantně  zvýšena  a  LVIDD  signifikantně  snížen  při  porovnání  hodnot  ze  začátku 
a konce studie.  
Duální blokáda systému renin-angiotensin-aldosteron (RAAS)Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan 
Alone  and  in  combination with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotensin II. 
Studie   ONTARGET   byla   vedena   u   pacientů   s   anamnézou   kardiovaskulárního   nebo 
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetem mellitem 2. typu se známkami poškození 
cílových  orgánů.  Studie  VA  NEPHRON-D  byla  vedena  u  pacientů  s  diabetem mellitem 2.  typu 
a diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat souběžně. 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE  nebo  blokátorem  receptorů  pro  angiotensin  II  u  pacientů  s  diabetem mellitem 2.  typu  a 
chronickým  onemocněním  ledvin,  kardiovaskulárním  onemocnění,  nebo  obojím.  Studie  byla 
předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní 
mozková příhoda byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a 
zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální 
dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině.  
Pediatrická populace 
 
Hypertenze 
Antihypertenzní účinek valsartanu byl hodnocen ve čtyřech randomizovaných, dvojitě zaslepených 
klinických studiích u 561 pacientů ve věku od 6 do méně než 18 let a u 165 pacientů ve věku 1 až let. 
Onemocnění  ledvin  a  močového  systému,  a  obezita  byly  nejčastějšími  základními  stavy,  které 
potenciálně přispívaly k hypertenzi dětí zařazených do těchto studií.  
Klinická zkušenost u dětí ve věku 6 let a víceV klinické studii zahrnující 261 dětí s hypertenzí ve věku 6 až 16 let dostávali pacienti vážící < 35 kg 
10,  40  nebo  80  mg  valsartanu  denně  (nízká,  střední  a  vysoká  dávka),  a  pacienti  vážící  ≥ 35  kg 
dostávali 20, 80 a 160 mg valsartanu denně (nízká, střední a vysoká dávka). Po 2 týdnech valsartan 
snížil systolický i diastolický tlak v závislosti na dávce. 
Obecně tři dávkovací stupně valsartanu (nízká, střední a vysoká) významně snížily systolický tlak o 8, 
10,  respektive  o  12  mm  Hg  z  výchozí  hodnoty.  Pacienti  byli  přerandomizováni  tak,  že  buď 
pokračovali  v  užívání  stejné  dávky  valsartanu  nebo  byli  převedeni  na  placebo.  U  pacientů,  kteří 
pokračovali v léčbě střední nebo vysokou dávkou valsartanu, byl systolický tlak o -4 a -7 mm Hg nižší 
než u pacientů, kteří dostávali placebo. Pacienti, kteří užívali nízkou dávku valsartanu bylo snížení 
systolického tlaku podobné jako u pacientů, kterým bylo podáváno placebo. Obecně byl na dávce 
závislý antihypertenzní účinek valsartanu konzistentní napříč všemi demografickými podskupinami.  
Ve druhé klinické studii zahrnující 300 pediatrických pacientů ve věku od 6 až do méně než 18 let, 
byli vhodní pacienti randomizováni tak, aby dostávali valsartan nebo enalapril po dobu 12 týdnů. Děti 
vážící mezi ≥ 18 kg a < 35 kg užívali 80 mg valsartanu nebo 10 mg enalaprilu; pacienti mezi ≥ 35 kg a   
< 80 kg dostávali 160 mg valsartanu  nebo 20 mg enalaprilu; pacienti vážící ≥ 80 kg užívali 320 mg 
valsartanu  nebo  40 mg enalaprilu. Snížení systolického krevního tlaku bylo srovnatelné u pacientů, 
kteří užívali valsartan (15 mm Hg) a enalapril (14 mm Hg) (u non-inferioritního testu p < 0,0001). 
Konzistentní výsledky byly pozorovány u snížení diastolického krevního tlaku o 9,1 mm Hg a 8,5 mm 
Hg u valsartanu, respektive enalaprilu.  
Ve třetí otevřené klinické studii zahrnující 150 pediatrických hypertenzních pacientů ve věku 6 až 
17 let,  byl  valsartan  podáván  vhodným  pacientům  (systolický  krevní  tlak  ≥95  percentil pro  věk, 
pohlaví a výšku) po dobu 18 měsíců, pro vyhodnocení bezpečnosti a snášenlivosti. Z celkového počtu 
150 pacientů, kteří se účastnili této studie, byly souběžně podány antihypertenzní léky 41 pacientům. 
Pacientům byla podána dávka pro počáteční a udržovací léčbu na základě jejich hmotnostní kategorie. 
Pacienti s tělesnou hmotností od 18 do < 35 kg dostali dávku 40 mg, pacienti s tělesnou hmotností 
≥ 35 až < 80 kg dostali dávku 80 mg a pacienti s tělesnou hmotností ≥ 80 až < 160 kg dostali dávku 
160 mg. Po jednom týdnu léčby byly dávky příslušným způsobem titrovány na 80 mg, 160 mg a 
320 mg.  Polovina  pacientů  zařazených  do  studie  (50,0  %;  n  =  75)  měla  CKD,  z  nichž  29,3  % 
(pacientů) 44 mělo CKD 2. stupně (GFR 60-89 ml / min / 1,73 m2) nebo 3. stupně (GFR 30-59 ml / 
min  /  1,73  m2). Průměrné snížení systolického krevního tlaku u všech pacientů bylo 14.9 mmHg 
(výchozí hodnota 133,5 mmHg), 18,4 mmHg u pacientů s CKD (výchozí hodnota 131,9 mmHg)  a 
11,5 mmHg u pacientů bez CKD (výchozí hodnota 135,1 mmHg). Procento pacientů, kteří dosáhli 
celkové kontroly krevního tlaku (systolického a diastolického BP <95 percentilu), bylo mírně vyšší 
u skupiny CKD (79,5 %) ve srovnání se skupinou bez CKD (72,2 %).  
Klinická zkušenost u dětí mladších 6 letByly provedeny tři klinické studie s 291 pacienty od 1 roku do 5 let. V těchto studiích nebylo zařazeno 
žádné dítě mladší 1 roku.  
V první studii s 90 pacienty nebyla prokázána odpověď na dávku, ale ve druhé studii se 75 pacienty 
byla vyšší dávka valsartanu spojována s vyšším snížením krevního tlaku. 
Třetí studie byla 6týdenní randomizovaná dvojitě zaslepená studie k vyhodnocení odpovědi na dávku 
valsartanu u 126 dětí ve věku 1 až 5 let s hypertenzí, s nebo bez CKD randomizovanou buď na 
0,25 mg/kg  nebo  4  mg/kg  tělesné  hmotnosti.  V  cílovém  parametru  bylo  snížení  průměrného 
systolického krevního tlaku (MSBP)/ průměrného diastolického krevního tlaku (MSDBP) u valsartanu 
4,0 mg/kg v porovnání s valsartanem 0,25 mg/kg 8,5/6,8 mmHg oproti 4,1/0,3 mmHg; (p = 0,0157 / 
p <  0,0001). Podobně podskupina CKD také vykázala snížení MSBP/MDBP s valsartanem 4,0 mg/kg 
v porovnání s 0,25 mg/kg (9,2/6,5 mmHg vs 1,2 / +1,3 mmHg). 
Evropská léková agentura nevyžadovala povinnost předložit výsledky studií s valsartanem u všech 
podskupin dětských pacientů se srdečním selháním po infarktu myokardu. Viz bod 4.2 informující 
o použití u dětí.  
5.2 Farmakokinetické vlastnosti 
 Absorpce: 
Po perorálním podání samotného valsartanu v tabletové formě je dosažena vrcholová koncentrace 
valsartanu  v  plazmě  za  2–4  hodiny,  u  roztoku  je  jí  dosaženo  za  1-2  hodiny.  Průměrná  absolutní 
biologická dostupnost při užívání tablet je 23 %, u roztoku 39 %. Systémová expozice a vrcholová 
plazmatická  koncentrace  valsartanu  jsou  při  podání  roztoku  přibližně  1,7krát  a  2,2krát  vyšší 
v porovnání s tabletami. 
Jídlo snižuje expozici (měřeno pomocí AUC) valsartanu přibližně o 40 % a vrcholovou koncentraci 
v plazmě (Cmax) přibližně o 50 %, přestože přibližně po 8 hod. po podání dávky jsou koncentrace 
valsartanu v plazmě obdobné pro skupinu najedených osob i skupinu osob, která byla nalačno. Toto 
snížení  AUC  přesto  není  doprovázeno  klinicky  signifikantním  snížením  terapeutického  účinku  a 
valsartan proto může být užíván s jídlem i bez něho.  
Distribuce: 
Distribuční objem valsartanu v ustáleném stavu po intravenózním podání je přibližně 17 litrů, což 
značí,  že  valsartan  není  do  tkání  distribuován  ve  značném  množství.  Valsartan  je  silně  vázán  na   
proteiny séra (94–97 %), především na sérový albumin.  
Biotransformace: 
Valsartan  není  extenzivně  biotransformován,  protože  pouze  asi  20  %  dávky  je  nalezeno  jako 
metabolity. Hydroxymetabolit byl identifikován v plazmě v nízkých koncentracích (méně než 10 % 
AUC valsartanu), Tento metabolit není farmakologicky aktivní.  
Eliminace: 
Valsartan má multiexponenciální kinetiku rozpadu (t½α <1  hod.  a  t½ß přibližně 9 hod.). Valsartan je 
primárně vylučován žlučí do stolice (přibližně 83 % dávky) a ledvinami do moči (přibližně 13 % 
dávky), převážně jako nezměněný lék. Po intravenózním podání je plazmatická clearance valsartanu 
přibližně 2 l/hod. a jeho renální clearance je 0,62 l/hod. (přibližně 30 % celkové clearance). Poločas 
valsartanu je 6 hodin.  
U pacientů se srdečním selháním: 
Průměrný čas dosažení vrcholové koncentrace a poločas vylučování valsartanu u pacientů se srdečním 
selháním  jsou  obdobné  hodnotám  pozorovaným  u  zdravých  dobrovolníků.  Hodnoty  AUC  a  Cmax 
valsartanu jsou téměř úměrné rostoucí dávce v rozsahu klinického dávkování (40 až 160 mg dvakrát 
denně).  Průměrný  faktor  kumulace  je  přibližně  1,7.  Zdánlivá  clearance  valsartanu  po  perorálním 
podání je přibližně 4,5 l/hod. Věk neovlivňuje zřejmou clearance u pacientů se srdečním selháním.  
U pacientů se srdečním selháním: 
Průměrný čas dosažení vrcholové koncentrace a poločas vylučování valsartanu u pacientů se srdečním 
selháním  jsou  obdobné  hodnotám  pozorovaným  u  zdravých  dobrovolníků.  Hodnoty  AUC  a  Cmax 
valsartanu jsou téměř úměrné rostoucí dávce v rozsahu klinického dávkování (40 až 160 mg dvakrát 
denně).  Průměrný  faktor  kumulace  je  přibližně  1,7.  Zdánlivá  clearance  valsartanu  po  perorálním 
podání je přibližně 4,5 l/hod. Věk neovlivňuje zřejmou clearance u pacientů se srdečním selháním.  
Speciální populace 
 
Starší osobyO trochu vyšší systémová expozice valsartanu byla pozorována u některých starších osob v porovnání 
s mladšími osobami; přesto tento fakt nemá žádnou klinickou signifikanci.  
Porucha funkce ledvinJak bylo očekáváno pro látku, jejíž renální clearance je pouze 30 % celkové plazmatické clearance 
nebyla pozorována korelace mezi funkcí ledvin a systémovou expozicí valsartanu. Úprava dávky proto 
není  u  pacientů  s  poruchou  funkce  ledvin  vyžadována  (kreatininová  clearance  > 10  ml/min). 
V současnosti  neexistují  zkušenosti  s  bezpečným  použitím  u  pacientů  s  kreatininovou  clearance 
< 10 ml/min a u pacientů podstupujících dialýzu, proto má být u těchto pacientů valsartan používán 
s opatrností (viz body 4.2 a 4.4). Valsartan je silně vázán na proteiny plazmy a jeho odstranění pomocí 
dialýzy je nepravděpodobné.  
Porucha funkce jaterPřibližně 70 % absorbované dávky je eliminováno žlučí, převážně v nezměněné formě. Valsartan 
nepodléhá významnější biotransformaci. Zdvojnásobení expozice (AUC) v porovnání se zdravými 
osobami byla pozorována u pacientů s lehkou až středně těžkou poruchou funkce jater. Přesto nebyla 
pozorována korelace mezi koncentracemi valsartanu v plazmě a rozsahem dysfunkce jater. Zjištěná 
hodnota AUC byla prakticky dvojnásobná u pacientů s biliární cirhózou nebo u pacientů s obstrukcí 
žlučovodu. Valsartan nebyl studován u pacientů s těžkou dysfunkcí jater (viz body 4.2, 4.3 a 4.4).  
Pediatrická populace
Ve studii u 26 dětských pacientů s hypertenzí (ve věku 1 až 6 let), kteří dostávali jednorázovou dávku 
valsartanu  ve  formě  suspenze  (průměr  0,9  až  2  mg/kg,  maximální  dávka  80  mg),  byla  clearance 
(litr/hod./kg) valsartanu srovnatelná napříč věkovou hranicí 1 rok až 16 let a podobná ve srovnání 
s dospělými pacienty, kteří dostávali stejnou lékovou formu (viz Absorpce v bodě 5.2).    
Porucha funkce ledvinPoužití u dětí s clearance kreatininu < 30 ml/min a dětských pacientů na dialýze nebylo studováno, 
proto  není  užívání  valsartanu  u  těchto  pacientů  doporučeno.  U  dětských  pacientů  s clearance 
kreatininu > 30 ml/min není nutná úprava dávkování. Ledvinné funkce a hladiny draslíku v séru mají 
být důkladně monitorovány (viz body 4.2 a 4.4).  
5.3 Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti 
 Neklinické údaje získané na základě konvenčních farmakologických studií bezpečnosti, toxicity po 
opakovaném podávání, genotoxicity, hodnocení kancerogenního potenciálu neodhalily žádné zvláštní 
riziko pro člověka. 
Mateřské toxické dávky u potkanů (600 mg/kg/den) během posledních dní březosti a během kojení 
vedly ke snížení přežívání, menším přírůstkům hmotnosti a opožděnému vývoji (odstouplé boltce 
a otevření ušního kanálu) mláďat (viz bod 4.6). Tyto dávky u potkanů (600 mg/kg/den) jsou přibližně 
osmnáctinásobkem  maximální  doporučené  dávky  u  lidí  na  základě  vztahu  mg/m2 (kalkulace 
předpokládá perorální dávku 320 mg/den a pacienta o hmotnosti 60 kg). 
V neklinických bezpečnostních studiích způsobily vysoké dávky valsartanu (200 až 600 mg/kg tělesné 
hmotnosti)  u  potkanů  redukci  parametrů  červených  krvinek  (erytrocyty,  hemoglobin,  hematokrit) 
a byly  prokázány  změny  v  hemodynamice  ledvin  (lehce  zvýšená  hladina  močoviny  v  plazmě 
a hyperplazie ledvinných tubulů a bazofilie u samců). Tyto dávky u potkanů (200 až 600 mg/kg/den) 
jsou  přibližně  šesti  až  osmnáctinásobkem  maximální  doporučené  dávky  u  lidí  na  základě  vztahu 
mg/m2 (kalkulace předpokládá perorální dávku 320 mg/den a pacienta o hmotnosti 60 kg). 
U  kosmanů  užívajících  obdobné  dávky  došlo  k  obdobným,  ale  závažnějším  změnám,  především 
v ledvinách, kde tyto změny vedly k nefropatii se zvýšenou hladinou močoviny a kreatininu. 
Hypertrofie juxtaglomerulárních buněk ledvin byla pozorována také u obou druhů. Všechny změny 
jsou  způsobeny  farmakologickým  účinkem  valsartanu,  který  způsobuje  prodlouženou  hypotenzi, 
především  u  kosmanů.  Při  užívání  terapeutických  dávek  u  lidí nemá  pravděpodobně  hypertrofie 
juxtaglomerulárních buněk ledvin žádnou relevanci.  
Pediatrická populace
Perorální denní dávka valsartanu v dávkách méně než 1 mg/kg/den (což je cca 10-35 % maximální 
doporučené  dávky  u dětí 4  mg/kg/den  stanovené na  základě systémové  expozice) mělo  u čerstvě 
narozených/mladých potkanů (od 7 postnatálního dne do dne 70) za následek perzistentní nevratnou 
poruchu funkce ledvin. Tyto účinky ukazují na očekávaný přehnaný farmakologický efekt inhibitorů 
angiotensin-konvertujícího enzymu a blokátorů receptoru typu 1 angiotensinu II; takovýto účinek byl 
pozorován, jestliže byli potkani léčeni po dobu prvních 13 dnů života. 
Tato doba se shoduje s 36týdenním těhotenstvím u žen, které může být příležitostně prodlouženo až na 
44 týdnů po početí u lidí. Potkani zahrnuti do valsartanové studie mladých potkanů byli léčeni do dne 
70 a účinek na dozrávání ledvin (postnatálně 4-6 týdnů) nemohl být vyloučen. Dozrávání funkce 
ledvin  je  proces  pokračující  v  průběhu  prvního  roku  života  u  lidí.  Z  toho  vyplývá,  že  klinická 
relevance  pro  děti  <1 roku  nemůže  být  vyloučena,  na  druhé  straně  předklinická  data  neprokázala 
bezpečnostní riziko pro dětí starší než 1 rok.   
6. FARMACEUTICKÉ ÚDAJE 
 6.1 Seznam pomocných látek  
Jádro tablety 
Monohydrát laktosyMikrokrystalická celulosa 
Povidon 
Sodná sůl kroskarmelosyKoloidní bezvodý oxid křemičitý 
Magnesium-stearát 
 
 
Potahová vrstva 
Hypromelosa 
Oxid titaničitý (E 171)Makrogol Žlutý oxid železitý (E 172)*Červený oxid železitý (E 172)** 
* přítomen v potahovaných tabletách přípravku Valsacor 40 mg a 160 mg 
** přítomen v potahovaných tabletách přípravku Valsacor 80 mg a 160 mg  
6.2 Inkompatibility  
Neuplatňuje se.  
6.3 Doba použitelnosti  
let  
6.4 Zvláštní opatření pro uchovávání  
Uchovávejte při teplotě do 30 °C. 
Uchovávejte v původním obalu, aby byl přípravek chráněn před vlhkostí.  
6.5 Druh obalu a obsah balení  
Blistr PVC/PE/PVDC/Al40 mg, 80 mg, 160 mg: 7, 10, 14, 28, 30, 50, 56, 60, 84, 90, 98, 120, 180 potahovaných tablet, 
v krabičce.  
Na trhu nemusí být všechny velikosti balení.  
6.6 Zvláštní opatření pro likvidaci přípravku  
Žádné zvláštní požadavky.   
7. DRŽITEL ROZHODNUTÍ O REGISTRACI 
 KRKA, d.d., Novo mesto, Šmarješka cesta 6, 8501 Novo mesto, Slovinsko   
8. REGISTRAČNÍ ČÍSLO/ REGISTRAČNÍ ČÍSLA  
Valsacor 40 mg  58/380/07-C 
Valsacor 80 mg  58/381/07-CValsacor 160 mg 58/382/07-C 
 
9. DATUM PRVNÍ REGISTRACE/PRODLOUŽENÍ REGISTRACE  
Datum první registrace: 27. 6. Datum posledního prodloužení registrace: 3. 3.   
10. DATUM REVIZE TEXTU    
2
1. 5.  Podrobné  informace  o tomto  léčivém  přípravku  jsou  k  dispozici  na  webových  stránkách  Státního 
ústavu pro kontrolu léčiv (www.sukl.cz). 
 1. NÁZEV LÉČIVÉHO PŘÍPRAVKU  
2. OBSAH LÉČIVÉ LÁTKY/LÉČIVÝCH LÁTEK  
Jedna potahovaná tableta obsahuje valsartanum 40 mg.