Cancombino Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická  skupina:  Léčiva  ovlivňující  renin-angiotenzinový  systém,  antagonisté 
angiotenzinu II a diuretika, ATC kód: C09DA06. 
 
Mechanismus účinku
Angiotenzin  II  je  hlavním  vazoaktivním  hormonem  systému  renin-angiotenzin-aldosteron  a  hraje 
významnou  úlohu  v  patofyziologii  hypertenze  a  jiných  kardiovaskulárních  onemocnění.  Má  také 
významnou  úlohu  v  patogeneze  orgánové  hypertrofie  a  jiných  orgánových  poškození.  Hlavní 
fyziologické účinky angiotenzinu II (např. vazokonstrikce,  stimulace  sekrece  aldosteronu,  regulace 
vodní  a  minerálové  homeostázy  a  stimulace  buněčného  růstu)  jsou  zprostředkovány  stimulací 
receptoru typu 1 (AT1). 
 
Farmakodynamické účinky
Kandesartan-cilexetil  je  proléčivem,  které  se  v  průběhu  absorpce  z  gastrointestinálního  traktu 
 
 
hydrolýzou  esterové  vazby  rychle  přeměňuje  na  farmakologicky  aktivní  metabolit,  kandesartan. 
Kandesartan je selektivním antagonistou receptorů pro angiotenzin II typu 1 (AT1), s pevnou vazbou 
na receptor a pomalou disociací z receptoru. Nemá agonistickou aktivitu. 
 
Kandesartan neovlivňuje angiotenzin konvertující enzym (ACE) ani jiné enzymy, tak jako inhibitory 
ACE. Protože neovlivňuje degradaci kininů, ani metabolismus dalších látek (např. substance P), je 
nepravděpodobné,  že  by  AIIRA vyvolávaly  kašel.  V  kontrolovaných  klinických  studiích 
srovnávajících  kandesartan-cilexetil  s  ACE  inhibitory  byl  výskyt  kašle  nižší  ve  skupině  léčené 
kandesartan-cilexetilem. Kandesartan se neváže na další hormonální receptory nebo iontové kanály, 
o nichž je známo, že jsou důležité v systému kardiovaskulární regulace, ani je neblokuje. Blokáda 
receptorů AT1 vyvolává na dávce závislý vzestup plasmatických koncentrací reninu, angiotenzinu I 
a II a pokles plasmatických koncentrací aldosteronu. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost
V randomizovaném klinickém hodnocení u 4 937 starších pacientů (věk 70 až 89 let, z toho 21 % 
80letých a starších) s mírnou až středně závažnou hypertenzí trvající v průměru 3,7 roku byl hodnocen 
účinek kandesartan-cilexetilu podávaného jednou denně v dávce 8 – 16 mg (střední hodnota 12 mg) na 
kardiovaskulární morbiditu a mortalitu (SCOPE - Study  on Cognition and  Prognosis  in the  Elderly). 
Pacienti  užívali  kandesartan-cilexetil  nebo  placebo  spolu  s  další  antihypertenzní  léčbou,  přidanou 
podle  potřeby.  Ve  skupině  pacientů,  kteří  užívali  kandesartan,  klesl  krevní  tlak  z  166/90  na 
145/80 mmHg, v kontrolní skupině ze 167/90 na 149/82 mmHg. V primárním kritériu hodnocení, což 
byly  závažné  kardiovaskulární  příhody  (kardiovaskulární  mortalita,  ischemická  mozková  příhoda 
a infarkt myokardu bez smrtelných následků), nebyly zjištěny žádné statisticky významné rozdíly. 
Ve skupině  pacientů  léčených  kandesartanem  se  vyskytlo  26,7  příhod  na  1 000  pacientoroků,  v 
porovnání  se  30  případy  na  1 000  pacientoroků  v  kontrolní  skupině  (relativní  riziko  0,89,  95 % 
konfidenční interval 0,75 až 1,06, p = 0,19). 
 
Hydrochlorothiazid inhibuje aktivní reabsorpci sodných iontů převážně v distálních tubulech ledvin, 
a zvyšuje tak exkreci sodných a chloridových iontů a vody. Renální exkrece draselných a hořečnatých 
iontů  se  zvyšuje  s  rostoucí  dávkou  diuretika,  zatímco  vápník  se  reabsorbuje  ve  zvýšené  míře. 
Hydrochlorothiazid snižuje objem plasmy a extracelulární tekutiny a snižuje srdeční výdej a krevní 
tlak. Při dlouhodobé léčbě přispívá snížení periferní cévní rezistence ke snížení krevního tlaku. 
 
Výsledky velkých klinických studií ukázaly, že dlouhodobá léčba hydrochlorothiazidem snižuje riziko 
kardiovaskulární morbidity a mortality. 
 
Nemelanomový kožní nádor: Z dostupných údajů uvedených v epidemiologických studiích vyplývá, 
že  byla  pozorována  spojitost  mezi  HCTZ  a  výskytem  NMSC  v  závislosti  na  kumulativní  dávce. 
V jedné  studii  byla  zahrnuta  populace  složená  ze  71  533  případů  BCC  a  z  8  629  případů  SCC, 
odpovídajících  1  430 833,  resp.  172  462  kontrolám  v  populaci.  Užívání  vysokých  dávek  HCTZ  
(≥50 000 mg kumulativních) bylo spojeno s korigovanou mírou pravděpodobnosti (OR) 1,29 (95% 
interval spolehlivosti (CI): 1,23–1,35) u BCC a 3,98 (95% CI: 3,68–4,31) u SCC. Jednoznačný vztah 
mezi kumulativní dávkou a odezvou byl pozorován jak v případě BCC, tak SCC. Jiná studie naznačuje 
možné spojení mezi karcinomem rtu (SCC) a expozicí HCTZ: 633 případů karcinomu rtu odpovídalo 
63 067 kontrolám v populaci, přičemž byla použita strategie výběru z rizikových skupin. Vztah mezi 
kumulativní dávkou a odezvou byl předveden s OR 2,1 (95% CI: 1,7–2,6), která vzrostla na 3,9 (3, 4,9) při vysokých dávkách (~25 000 mg)  a  na  7,7  (5,7–10,5) v případě nejvyšší kumulované dávky 
(~100 000 mg) (viz též bod 4.4). 
 
Kandesartan a hydrochlorothiazid mají aditivní antihypertenzní účinek. 
 
U pacientů s hypertenzí způsobuje podávání přípravku Cancombino dlouhodobý pokles arteriálního 
krevního tlaku bez reflexního zvýšení tepové frekvence. Nejsou žádné poznatky o tom, že by po 
prvním podání docházelo ke vzniku závažné nebo přehnané hypotenze nebo tzv. „rebound“ efektu po 
přerušení léčby. Po jednorázovém podání přípravku Cancombino se obvykle projeví antihypertenzní 
účinek v průběhu 2 hodin. Při trvalém podávání je maximálního antihypertenzního účinku dosaženo 
 
 
v průběhu 4 týdnů a tento účinek je při dlouhodobé léčbě zachován. Přípravek Cancombino užívaný 
jednou denně účinně a rovnoměrně snižuje krevní tlak po celý 24 hodinový dávkový interval, pouze 
s malým rozdílem mezi maximálním a minimálním účinkem během dávkového intervalu. Ve dvojitě 
zaslepených  randomizovaných  klinických  studiích  byla  kontrola  krevního  tlaku  dosažena 
u signifikantně  více pacientů  ve  skupině  léčené  přípravkem  Cancombino  v  dávce  16 mg/12,5  mg 
jednou denně, než ve skupině léčené kombinací losartan/hydrochlorothiazid 50 mg/12,5 mg  jednou 
denně. Ve dvojitě zaslepených randomizovaných klinických studiích byl výskyt nežádoucích účinků, 
obzvláště kašle, při léčbě přípravkem Cancombino nižší než při léčbě kombinací ACE inhibitorů a 
hydrochlorothiazidu. 
 
Ve  dvou  klinických  studiích  (randomizovaných,  dvojitě  zaslepených,  placebem  kontrolovaných 
studiích  paralelních  skupin)  zahrnujících  175,  respektive  1 524  randomizovaných  pacientů,  měla 
kombinace kandesartan-cilexetil/hydrochlorothiazid 32  mg/12,5  mg  a  32  mg/25  mg  za  následek 
snížení krevního tlaku o 22/15 mmHg, respektive o 21/14 mmHg a byl signifikantně účinnější než 
příslušné samostatné látky. 
V randomizované,  dvojitě  zaslepené  klinické  studii  paralelních  skupin  s  1 975  randomizovanými 
pacienty,  kteří  nebyli  dostatečně kontrolováni  dávkou  32  mg  kandesartan-cilexetilu  jednou  denně, 
mělo  přidání  hydrochlorothiazidu  12,5  mg  nebo  25  mg  za  následek  další  snížení  krevního  tlaku. 
Kombinace kandesartan-cilexetil/hydrochlorothiazid 32  mg/25  mg  byla signifikantně  účinnější než 
kombinace 32 mg/12,5 mg, celkové průměrné snížení krevního tlaku bylo 16/10 mmHg, respektive 
13/9 mmHg. 
 
Přípravek Cancombino je u pacientů stejně účinný bez ohledu na věk nebo pohlaví. 
 
V současné době nejsou k dispozici údaje o použití přípravku Cancombino u pacientů s renálním 
onemocněním/nefropatií, sníženou funkcí levé komory/městnavým srdečním selháním a u pacientů po 
infarktu myokardu. 
 
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan 
Alone  and  in  combination with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotenzin II. 
Studie   ONTARGET   byla   vedena   u   pacientů   s   anamnézou   kardiovaskulárního   nebo 
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetes mellitus 2. typu se známkami poškození 
cílových  orgánů.  Studie  VA  NEPHRON-D  byla  vedena  u  pacientů  s  diabetes  mellitus  2. typu 
a diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností, 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat souběžně. 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE nebo blokátorem receptorů pro angiotenzin II u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a chronickým 
onemocněním ledvin, kardiovaskulárním onemocnění, nebo obojím. Studie byla předčasně ukončena 
z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní mozková příhoda 
byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a zároveň nežádoucí 
účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální dysfunkce) byly 
častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině.