Copaxone Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická skupina: cytostatika a imunomodulační léčiva, ostatní imunostimulancia 
ATC kód: L03AX 
Mechanismus účinku
Mechanismus účinku, kterým glatiramer-acetát působí u pacientů s RS, není zcela objasněn, ale může 
zahrnovat   modulaci imunitních  procesů.  Studie  na  zvířatech  a  pacientech   s RS  naznačují,  že 
glatiramer-acetát působí na imunitní buňky, včetně monocytů, dendritických buněk, a B-buněk, které 
následně modulují adaptivní funkce B- a T-buněk indukujících sekreci protizánětlivých a regulačních 
cytokinů.  Zda  je  terapeutický  účinek  zprostředkován  buněčnou  cestou, jak  je  popsáno  výše,  není 
známo, protože patofyziologie RS je známa jenom částečně. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost 
RRRS: 
 
Celkově bylo léčeno přípravkem Copaxone 269 pacientů ve třech kontrolovaných studiích. První z 
nich byla dvouletá studie zahrnující 50 pacientů (Copaxone n = 25,  placebo  n = 25), u nichž byla 
diagnostikována relapsující, remitentní RS podle tehdy akceptovaných standardních kritérií, a u nichž 
se objevily alespoň 2 ataky neurologické dysfunkce (exacerbace)  v průběhu předchozího dvouletého 
období. Druhá studie měla stejná vstupní kritéria a zahrnovala 251 pacientů léčených po dobu až 
35 měsíců (Copaxone n = 125, placebo n = 126). Třetí, devítiměsíční studie zahrnovala 239 pacientů 
 8/10  
(Copaxone  n = 119,  placebo  n = 120),  vstupní  kritéria  byla  podobná  těm  v prvé  a  druhé  studii 
s doplňujícím požadavkem, aby pacienti vykazovali při MRI screeningu nejméně jednu gadoliniem 
zvýrazněnou lézi. 
 
V klinických studiích u RS pacientů, léčených přípravkem Copaxone, bylo pozorováno signifikantní 
snížení počtu relapsů ve srovnání s placebem. 
V nejrozsáhlejší kontrolované studii byla četnost relapsů snížena o 32 % z 1,98 ve skupině dostávající 
placebo na 1,34 ve skupině léčené přípravkem Copaxone. 
 
Dostupná jsou expoziční data z až 12letého sledování 103 pacientů léčených přípravkem Copaxone. 
 
Přípravek Copaxone také prokázal příznivé účinky u MRI parametrů relevantních pro relapsující-
remitentní RS ve srovnání s placebem. 
 
Copaxone 20 mg/ml: V kontrolované studii 9001/9001E, v níž bylo zařazeno 251 pacientů, kteří byli 
sledováni  až  35  měsíců  (včetně  zaslepené fáze rozšíření  9001E  studie  9001), bylo kumulativní 
procento pacientů, u kterých došlo k 3měsíční potvrzené progresi invalidity, 29,4 % pro placebo a 23,% pro pacienty léčené přípravkem Copaxone (p=0,199). 
 
Není prokázáno, že by léčba přípravkem Copaxone ovlivňovala trvání nebo závažnost relapsů. 
 
V současnosti nejsou k dispozici údaje o používání přípravku Copaxone u pacientů s primárně nebo 
sekundárně progresivní formou onemocnění. 
 
Ojedinělá klinická epizoda naznačující RS: 
 
U pacientů s dobře definovanou, ojedinělou, unifokální neurologickou manifestací a MRI nálezem 
silně naznačujícím RS (nejméně dvě cerebrální léze o průměru nad 6 mm na T2-váženém MRI) byla 
provedena  placebem  kontrolovaná  studie  zahrnující  481  pacientů  (Copaxone  n = 243,  placebo 
n = 238). Bylo nutné  vyloučit  jakoukoli  jinou  chorobu,  která  by  mohla  lépe  vysvětlit  známky  a 
příznaky  pacienta  než  RS. Po  placebem  kontrolovaném období  následovala  otevřená  fáze  léčby. 
Pacienti, u kterých se buď projevovaly symptomy RS, nebo se neprojevovaly po dobu 3 let, podle 
toho, co nastalo dřív, byli přiřazeni k léčbě účinnou látkou v otevřené fázi po dodatečné období 2 let a 
nepřekračující maximální celkové trvání léčby 5 let. Z 243 náhodně vybraných pacientů, kterým byl 
na počátku přidělen Copaxone, 198 pacientů pokračovalo v otevřené fázi léčby přípravkem Copaxone. 
Z 238 náhodně vybraných pacientů, kterým bylo na počátku přiděleno placebo, přešlo 211 pacientů na 
otevřenou fázi léčby přípravkem Copaxone. 
 
Během placebem kontrolovaného období až tří let zpomaloval přípravek Copaxone progresi od první 
klinické příhody po klinicky prokázanou RS (CDMS) podle Poserových kritérií statisticky a klinicky 
významným  způsobem,  odpovídajícím  snížení  rizika  o  45 %  (Hazard  ratio  =  0,55;  95%  interval 
spolehlivosti  [0,40;  0,77],  p  =  0,0005).  Podíl  pacientů,  kteří  konvertovali  na  CDMS  byl  43 %  u 
placebové skupiny a 25 % u skupiny s přípravkem Copaxone. 
 
Příznivý  účinek  léčby  přípravkem Copaxone  oproti  placebu  byl  též  demonstrován  na  dvou 
sekundárních MRI cílech, tj. počtu nových T2 lézí a objemu T2 lézí. 
 
Post-hoc analýzy  podskupin  byly  provedeny  u  pacientů  s rozličnými  charakteristikami  stavu  před 
léčbou, aby  byla  identifikována  populace  s vysokým  rizikem  vzniku  druhé  ataky. U  subjektů 
s nejméně jednou T1 gadoliniem zvýrazněnou lézí před zahájením léčby a 9 a více T2 lézemi,  byla 
konverze  na  CDMS  evidentní  u  50 %  subjektů  na  placebu  v porovnání  s 28 %  subjektů  léčených 
přípravkem Copaxone po dobu  2,4  roku. U subjektů s 9 a více T2 lézemi před zahájením léčby byla 
konverze  na  CDMS  evidentní  u  45 %  subjektů  na  placebu  v porovnání  s 26 %  subjektů  léčených 
přípravkem  Copaxone po  dobu  2,4  roku.  Nicméně  dopad  časné  léčby  přípravkem  Copaxone  na 
dlouhodobý vývoj choroby není znám ani u těchto vysoce rizikových podskupin, protože studie byla 
hlavně zaměřena na zhodnocení doby do druhé příhody. V každém případě lze o léčbě uvažovat pouze 
u pacientů s vysokým rizikem. 
 
 9/10  
Účinek prokázaný v placebem kontrolované fázi byl podpořen dlouhodobě sledovaným obdobím až po 
dobu  5 let. Období progrese od první klinické příhody do CDMS bylo prodlouženo u časné léčby 
přípravkem Copaxone ve srovnání s opožděnou léčbou, což se odrazilo v 41% snížení rizika u časné 
vs. opožděné léčby (Hazard ratio = 0,59; 95% CI [0,44; 0,80], p = 0,0005). Podíl progredujících 
případů ve skupině s později započatou léčbou byl vyšší (49,6 %) ve srovnání s těmi ze skupiny 
s časně započatou léčbou (32,9 %). 
 
Shodný účinek v prospěch časné léčby oproti opožděné léčbě se časem ukázal u ročního počtu lézí po 
celou dobu studie u nových T1 gadoliniem zvýrazněných lézí (sníženo o 54 %; p < 0,0001), nových Tlézí (sníženo o 42 %; p < 0,0001) a nových T1 hypointenzivních lézí (sníženo o 52 %; p < 0,0001). V 
prospěch časné léčby oproti opožděné léčbě byl pozorován také vliv jak na snížení celkového počtu 
nových T1 gadoliniem  zvýrazněných  lézí (snížen o   46   %;   p < 0,001),   objemu T1 gadoliniem 
zvýrazněných  lézí (průměrný  rozdíl -0,06   ml;   p < 0,001),   tak  i  celkového  počtu  nových  Thypointenzivních lézí (snížen o 46 %; p < 0,001), měřeno po celé období studie. 
 
Po  dobu  5  let  nebyly  v objemu  T1 hypointenzivních lézí ani v mozkové atrofii pozorovány značné 
rozdíly mezi kohortami skupin s časně započatou léčbou a později započatou léčbou. Nicméně analýza 
mozkové atrofie při poslední pozorované hodnotě (při upravené expozici léčbě) ukázala snížení ve 
prospěch časné léčby glatirameri acetatem (průměrný rozdíl procentní změny v objemu  mozku  byl 
0,28 %, p = 0,0209).