Meaxin Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická skupina: Cytostatika, tyrosinkinázové inhibitory BCR-ABL, ATC kód: L01EA01. 
 
Mechanismus účinku
Imatinib  je  nízkomolekulární  inhibitor  tyrosinkinázy,  který  účinně  inhibuje  aktivitu  BCR-ABL 
tyrosinkinázy (TK) a dalších receptorových tyrosinkináz: KIT, receptor pro růstový faktor kmenových 
buněk (SCF, stem cell factor) kódovaný protoonkogenem c-Kit, receptory discoidinové domény (DDRand DDR2), receptor kolonie stimulujícího faktoru (CSF-1R) a receptory pro trombocytární růstový 
 
faktor  alfa  a  beta  (PDGFR-alfa  a  PDGFR-beta). Imatinib také může inhibovat buněčné procesy, na 
kterých se tyto receptorové kinázy podílí. 
 
Farmakodynamické účinky
Imatinib je inhibitor tyrosinkinázy, který účinně inhibuje Bcr-Abl tyrosinkinázu na buněčné úrovni in 
vitro i in  vivo.  Látka  selektivně  inhibuje  proliferaci  a  indukuje  apoptózu  u  Bcr-Abl  pozitivních 
buněčných  linií,  stejně  jako  u nových leukemických  buněk  s  CML  s  pozitivním  Philadelphia 
chromozomem a od pacientů s akutní lymfoblastickou leukemií (ALL). 
 
In  vivo byl  na  zvířecích  modelech  s  Bcr-Abl  pozitivními  nádorovými  buňkami  při  monoterapii 
pozorován protinádorový účinek této látky. 
 
Imatinib je také inhibitor receptorů tyrosinkinázy pro růstový faktor trombocytů – platelet-derived 
growth factor (PDGF), PDGF-R, faktoru kmenových buněk - stem cell factor (SCF), c-Kit, a inhibuje 
buněčné pochody zprostředkované PDGF a SCF. In  vitro,  imatinib  inhibuje  proliferaci  a  indukuje 
apoptózu  v gastrointestinálních  stromálních  nádorových  buňkách  (GIST),  které  mají  schopnost 
aktivovat kit mutaci. Konstitutivní aktivace receptorů pro PDGF či Abl proteinu tyrosinkinázy jako 
následek spojení rozdílných partnerských proteinů či konstitutivní produkce PDGF zřejmě hrají roli 
v patogenezi  MDS/MPD,  HES/CEL  a  DFSP.  Imatinib  inhibuje  signalizaci a  proliferaci  buněk 
ovlivňovaných porušenou regulací aktivity PDGFR a Abl kinázy. 
 
Klinické studie u chronické myeloidní leukemie
Účinnost imatinibu je založena na míře celkové hematologické a cytologické odpovědi a době přežití 
bez  progrese  onemocnění. Kromě  nově  diagnostikované  chronické  fáze  CML  nejsou  k  dispozici 
kontrolované  klinické  studie,  které  by  demonstrovaly  klinický  přínos,  jako  je  zlepšení  projevů 
onemocnění nebo prodloužení přežití. 
 
Tři velké, mezinárodní, otevřené, nekontrolované studie fáze II byly provedeny u pacientů s pozitivním 
Philadelphia chromozomem (Ph+) s pokročilou CML, blastickou nebo akcelerovanou fází onemocnění, 
jinými Ph+ leukemiemi nebo s CML v chronické fázi, ale kde selhala předchozí léčba interferonem-alfa 
(IFN). Jedna velká, otevřená, multicentrická, mezinárodní randomizovaná studie fáze III byla provedena 
u pacientů s nově diagnostikovanou Ph+ CML. Navíc děti byly léčeny ve dvou studiích fáze I a v jedné 
studii fáze II. 
 
Ve všech klinických studiích bylo 38–40 % pacientů ve věku ≥ 60 let a 10–12 % pacientů bylo ve věku 
≥ 70 let. 
 
Chronická fáze, nově diagnostikovaná
Studie fáze III u dospělých pacientů srovnávala léčbu imatinibem v monoterapii s kombinovanou léčbou 
interferonem-alfa (IFN) a cytarabinem (Ara-C). Bylo dovoleno, aby pacienti, u kterých nebylo dosaženo 
léčebné  odpovědi  (chybění  kompletní  hematologické  odpovědi  (CHR)  v  6.  měsíci,  zvýšení  počtu 
leukocytů, bez velké cytogenetické odpovědi (MCyR) ve 24. měsíci), se ztrátou odpovědi (CHR nebo 
MCyR) nebo se závažnou intolerancí léčby, byli převedeni do alternativního ramene léčby. V rameni 
s imatinibem byli pacienti léčeni dávkou 400 mg denně. V rameni s IFN byli pacienti léčeni cílovou 
dávkou IFN 5 MIU/m2/den subkutánně v kombinaci se subkutánním podáním Ara-C 20 mg/m2/den po 
10 dnů/měsíc. 
 
Celkem bylo randomizováno 1 106 pacientů, 553 do každého ramene. Výchozí charakteristiky byly 
mezi oběma rameny dobře vyvážené. Medián věku byl 51 let (rozmezí 18–70 let), 21,9 % pacientů bylo 
ve věku ≥ 60 let. Bylo zde 59 % mužů a 41 % žen; 89,9 % pacientů bylo bílé pleti a 4,7 % černé pleti. 
Po sedmi letech od zařazení posledního pacienta byl medián trvání léčby v první linii 82 měsíců v rameni 
s imatinibem a 8 měsíců v rameni s IFN. Medián trvání léčby v druhé linii byl 64 měsíců v rameni s 
imatinibem. Souhrnně u pacientů léčených imatinibem v první linii byla průměrná podávaná denní 
dávka 406 ± 76 mg. Primárním cílovým parametrem účinnosti ve studii bylo přežití bez progrese 
onemocnění.  Progrese  byla  definována  jako  jakákoliv  z  následujících  událostí:  progrese 
do akcelerované fáze nebo blastické krize, úmrtí, ztráta CHR nebo MCyR, nebo u pacientů, kteří 
 
nedosáhli CHR, zvýšení počtu leukocytů navzdory přiměřené léčbě. Velká cytogenetická odpověď, 
hematologická  odpověď,  molekulární  odpověď  (hodnocení  minimálního  reziduálního  onemocnění) 
doba  do  akcelerované fáze  nebo  blastické  krize  a  přežívání jsou hlavními  sekundárními cílovými 
parametry. Údaje o odpovědích jsou uvedeny v tabulce 2. 
 
Tabulka 2 Odpovědi na léčbu ve studii u nově diagnostikované CML (84měsíční data) 
 
(Nejlepší výskyt odpovědi)  imatinib 
n=IFN+Ara-C 
n=Hematologická odpověď 
Výskyt CHR n (%) 534 (96,6 %)* 313 (56,6 %)*
[95% CI] [94,7 %; 97,9 %] [52,4 %; 60,8 %] 
Cytogenetická odpověď
Velká odpověď n (%) 490 (88,6 %)* 129 (23,3 %)*
[95% CI] [85,7 %; 91,1 %] [19,9 %; 27,1 %] 
Kompletní CyR n (%) 456 (82,5 %)* 64 (11,6 %)*
Parciální CyR  n (%) 34 (6,1 %) 65 (11,8 %)
Molekulární odpověď**
Velká odpověď ve 12. měsíci (%) 153/305=50,2 % 8/83=9,6 % 
Velká odpověď ve 24. měsíci (%) 73/104=70,2 % 3/12=25 % 
Velká odpověď v 84. měsíci (%) 102/116=87,9 % 3/4=75 % 
* p<0,001, Fischerův test významnosti 
** procenta molekulární odpovědi jsou založená na dostupných vzorcích 
Kritéria hematologické odpovědi (všechny odpovědi byly potvrzeny po ≥ 4 týdnech): 
Leukocyty < 10 × 109/l, trombocyty < 450 × 109/l, myelocyty+metamyelocyty < 5 % v krvi, žádné 
blasty a promyelocyty v krvi, basofily < 20 %, žádné extramedulární postižení 
Kritéria cytogenetické odpovědi: kompletní (0 % Ph+ metafáze), parciální (1–35 %), malá (36–65 %) 
nebo minimální (66–95 %). Velká odpověď (0–35 %) kombinuje obě odpovědi - kompletní a parciální. 
Kritéria velké molekulární odpovědi: v periferní krvi ≥ 3logaritmové snížení množství Bcr-Abl 
transkriptů (měřeno pomocí testu kvantitativní polymerázové řetězové reakce (PCR) reverzní 
transkriptázy v reálném čase) proti standardizované výchozí hodnotě. 
 
Výskyt kompletní hematologické odpovědi, velké cytogenetické odpovědi a kompletní cytogenetické 
odpovědi  na  první  linii  léčby byl  stanoven  použitím  Kaplan-Meierova  postupu,  pro  který  byly 
nedosažené odpovědi cenzorovány v den posledního vyšetření. S použitím tohoto postupu se stanovený 
kumulativní výskyt odpovědi v první linii léčby imatinibem zlepšila od 12. měsíce léčby do 84. měsíce 
léčby následovně: CHR z 96,4 % na 98,4 % a CCyR z 69,5 % na 87,2 %.  
 
Při 7letém sledování bylo v rameni s imatinibem 93 (16,8%) příhod progrese: v 37 (6,7 %) případech se 
jednalo  o progresi do akcelerované fáze/blastické krize, v 31 (5,6 %) o ztrátu MCyR, v 15  (2,7  %) 
o ztrátu CHR nebo zvýšení leukocytů a v 10 (1,8 %) o úmrtí nesouvisejících s CML. Naproti tomu bylo 
v rameni s IFN+Ara-C 165 (29,8 %) příhod, z nichž 130 se vyskytlo během léčby IFN+Ara-C v první 
linii. 
 
Odhadovaný výskyt pacientů bez progrese do akcelerované fáze nebo blastické krize v 84. měsíci byl 
významně vyšší v rameni s imatinibem ve srovnání s ramenem s IFN (92,5 % proti 85,1 %, p<0,001). 
Roční výskyt progrese do akcelerované fáze nebo blastické krize se v průběhu léčby snižoval a v čtvrtém 
a pátém roce byl menší než 1 % za rok. Odhadovaný výskyt přežití bez progrese v 84. měsíci byl 81,2 % 
v rameni s imatinibem a 60,6 % u kontrolní skupiny (p<0,001). Roční výskyt progrese jakéhokoli typu 
se pro imatinib rovněž snižoval s časem. 
 
 
Celkem ve skupině s imatinibem zemřelo 71 pacientů (12,8 %)  a  85 pacientů (15,4 %) ve skupině 
s IFN+Ara-C. V 84. měsíci bylo celkové přežití ve skupině s imatinibem 86,4 % (83, 90) oproti 83,3 % 
(80, 87) ve skupině s IFN+Ara-C, (p=0,073, log-rank test). Cílový parametr „doba do výskytu příhody“ 
je výrazně ovlivněn vysokým podílem převedení z léčby IFN+Ara-C na léčbu imatinibem. Vliv léčby 
imatinibem na přežití v chronické fázi onemocnění nově diagnostikované CML byl dále zkoumán v 
retrospektivní analýze výše uvedených údajů o imatinibu s původními údaji z jiné studie fáze III, kde 
byl použit stejný léčebný režim IFN+Ara-C (n=325). V této retrospektivní analýze byly prokázány lepší 
výsledky celkového přežití (p<0,001) při podávání imatinibu oproti  IFN+Ara-C; během 42 měsíců 
zemřelo 47 (8,5 %) pacientů s imatinibem oproti 63 (19,4 %) pacientům s IFN+Ara-C. 
 
U pacientů léčených imatinibem měl stupeň dosažené cytogenetické odpovědi a molekulární odpovědi 
jednoznačný vliv na dlouhodobé výsledky léčby. Zatímco 96 % (93 %) pacientů s CCyR (PCyR) ve 12. 
měsíci, bylo v 84. měsíci bez progrese do akcelerované fáze/blastické krize,  bylo  bez  progrese  do 
pokročilé CML v 84 měsících pouze 81 % pacientů bez MCyR ve 12 měsících (p<0,001 celkově, p=0,mezi CCyR a PCyR). U pacientů s nejméně 3log redukcí Bcr-Abl transkriptů ve 12 měsících léčby byla 
pravděpodobnost  setrvání bez  progrese  do  akcelerované fáze/blastické  krize  v  84 měsících  99 %. 
Podobná zjištění byla shledána v 18měsíční analýze mezníků. 
 
V této studii bylo povolené zvýšení dávky ze 400 mg denně na 600 mg denně, a potom z 600 mg denně 
na 800 mg denně. Po 42 měsících sledování došlo u 11 pacientů k potvrzené ztrátě jejich cytogenetické 
odpovědi (během 4 týdnů). Z těchto 11 pacientů byla u 4 zvýšena dávka až na 800 mg denně, dva z nich 
znovu dosáhli cytogenetické odpovědi (jeden částečné a jeden kompletní, ten dosáhl také molekulární 
odpovědi).  Zatímco  u  7 pacientů,  kterým  nebyla  zvýšena  dávka,  pouze  jeden  dosáhl  kompletní 
cytogenetické odpovědi. Procento výskytu některých nežádoucích účinků bylo vyšší u 40 pacientů, 
kterým byla dávka zvýšena na 800 mg denně, ve srovnání s populací pacientů před zvýšením dávky 
(n=551). Častější nežádoucí účinky zahrnovaly gastrointestinální krvácení, konjunktivitidu a zvýšení 
hladin aminotransferáz a bilirubinu. Další nežádoucí účinky byly hlášeny s menší nebo se stejnou 
frekvencí. 
 
Chronická fáze, selhání léčby interferonem
Celkem 532 dospělých pacientů bylo léčeno úvodní dávkou 400 mg. Pacienti byli rozděleni do tří 
hlavních  kategorií:  hematologické  selhání  (29 %),  cytogenetické  selhání  (35 %)  nebo  intolerance 
interferonu (36 %). Medián doby, po kterou pacienti užívali předchozí léčbu IFN v dávce ≥ 25 × IU/týden, byl 14 měsíců a všichni byli v pozdní chronické fázi, medián doby od diagnózy byl 32 měsíců. 
Základním  parametrem  účinnosti  ve  studii  byl výskyt velké  cytogenetické  odpovědi (kompletní  a 
parciální odpověď, 0 až 35 % Ph+ metafází v kostní dřeni). 
 
V  této studii  dosáhlo  65 %  pacientů  velké  cytogenetické  odpovědi,  která  byla  kompletní  u  53 % 
(potvrzeno  43 %) pacientů (tabulka 3). Kompletní hematologické odpovědi bylo dosaženo u 95 % 
pacientů. 
 
Akcelerovaná fáze
Do studie bylo zařazeno 235 dospělých pacientů s akcelerovanou fází onemocnění. Léčba prvních pacientů byla zahájena dávkou 400 mg, následně byl protokol doplněn a dovoloval podání vyšších 
dávek, zahajovací dávka pro zbývajících 158 pacientů byla 600 mg. 
 
Primární  proměnnou účinnosti  byl  výskyt  hematologické  odpovědi,  udávaný  jako  buď  kompletní 
hematologická odpověď, žádný průkaz leukemie (tj. vymizení blastů z kostní dřeně a krve, ale bez úplné 
obnovy periferní krve jako při kompletní odpovědi), nebo návrat do chronické fáze CML. Potvrzené 
hematologické odpovědi bylo dosaženo u 71,5 % pacientů (tabulka 3). Důležité je, že 27,7 % pacientů 
dosáhlo také hlavní cytogenetické odpovědi, která byla kompletní u 20,4 % (potvrzena u 16 %) pacientů. 
U pacientů léčených dávkou 600 mg byl aktuální odhad mediánu přežití bez progrese 22,9 měsíců a 
celkového přežití 42,5 měsíce. 
 
Myeloidní blastická krize
Do studie bylo zařazeno 260 pacientů s myeloidní blastickou krizí. Celkem 95 (37 %) pacientů mělo 
 
předchozí  chemoterapii  buď  pro akcelerovanou  fázi  nebo  blastickou  krizi  („předléčení  pacienti“), 
zatímco 165 (63 %) pacientů nebylo dosud léčeno („neléčení pacienti“). Léčba prvních 37 pacientů byla 
zahájena dávkou 400 mg, následně byl protokol doplněn a dovoloval podání vyšších dávek, zahajovací 
dávka pro zbývajících 223 pacientů byla 600 mg. 
 
Primární proměnnou účinnosti, při použití stejných kritérií jako ve studii u akcelerované fáze byl výskyt 
dosažení hematologické odpovědi, popisovaný buď jako kompletní hematologická odpověď, žádný 
průkaz  leukemie,  nebo  návrat  do  chronické  fáze  CML.  V této  studii  dosáhlo  31 %  pacientů 
hematologické odpovědi (36 % u dříve neléčených pacientů a 22 % u dříve léčených pacientů). Výskyt 
dosažených odpovědi byl vyšší u pacientů léčených dávkou 600 mg (33 %) ve srovnání s pacienty, kteří 
dostávali dávku 400 mg (16 %, p=0,0220). Aktuální odhadovaný medián přežití dříve neléčených 
pacientů byl 7,7 měsíců a předléčených pacientů byl 4,7 měsíců. 
 
Lymfoidní blastická krize
Do studie fáze I byl zařazen omezený počet pacientů (n=10). Výskyt dosažené hematologické odpovědi 
byl 70 % s trváním 2–3 měsíce. 
 
Tabulka 3 Odpovědi ve studiích dospělých pacientů s CML 
 Studie 37měsíční data 
Chronická fáze, IFN 
selhání 
(n=532)
Studie 40,5měsíční data 
Akcelerovaná fáze 
(n=235) 
Studie 38měsíční data 
Myeloidní 
blastická krize 
(n=260)
% pacientů (CI95%) 
Hematologická odpověďKompletní hematologická 
odpověď (CHR)
Bez průkazu leukemie 
(NEL) 
Návrat do chronické fáze
(RTC)  
95 % (92,3–96,3) 
95 % 
 
Neaplikovatelné 
 
Neaplikovatelné 
71 % (65,3–77,2)
42 % 
 
12 % 
 
17 % 
31 % (25,36,8) 
% 
 
% 
 
18 % 
Velká cytogenetická odpověďKompletní 
(Potvrzeno3) [95% CI]
Parciální 
65 % (61,2–69,5) 
53 % 
(43 %) [38,6–47,2]
12 % 
28 % (22,0–33,9) 
20 % 
(16 %) [11,3–21,0] 
% 
15 % (11,20,4) 
% 
(2 %) [0,6–4,4] 
% 
Kritéria hematologické odpovědi (všechny odpovědi byly potvrzeny za ≥ 4 týdny): 
CHR Studie 0110 [Počet leukocytů < 10 × 109/l, trombocyty < 450 × 109/l, 
myelocyty+metamyelocyty < 5 % v krvi, žádné blasty ani promyelocyty v krvi, basofily 
< 20 %, žádné extramedulární postižení] a ve studiích 0102 and 0109 [ANC ≥ 1,5 × 109/l, 
trombocyty ≥ 100 × 109/l, žádné blasty v krvi, BM blasty < 5 % a žádné extramedulární 
postižení] 
NEL Stejná kritéria jako pro CHR ale ANC ≥ 1 × 109/l a trombocyty ≥ 20 × 109/l (0102 a pouze) 
RTC < 15 % blastů v BM a PB, < 30 % blastů+promyelocytů v BM a PB, < 20 % basofilů v PB, 
žádné jiné extramedulární postižení než ve slezině a játrech (pouze pro 0102 and 0109). 
BM = kostní dřeň, PB = periferní krev
Kritéria cytogenetické odpovědi: 
Velká odpověď se skládá jak z kompletní tak i parciální odpovědi: kompletní (0 % Ph+ metafáze), 
parciální (1–35 %) 
Kompletní cytogenetická odpověď potvrzena druhým cytogenetickým hodnocením kostní dřeně 
provedeným nejméně jeden měsíc po počátečním vyšetření kostní dřeně.  
 
Pediatričtí pacienti 
Do studie fáze I zvyšování dávky bylo zahrnuto celkem 26 pediatrických pacientů ve věku < 18 let buď 
s chronickou fází CML (n=11) nebo CML v blastické krizi nebo Ph+ akutními leukemiemi (n=15). Byla 
to populace silně předléčených pacientů, protože 46 % bylo dříve léčeno transplantací kostní dřeně 
(BMT) a 73 % dostávalo předchozí mnohočetnou chemoterapii. Pacienti byli léčeni dávkami imatinibu 
260 mg/m2/den (n=5), 340 mg/m2/den (n=9), 440 mg/m2/den (n=7) a 570 mg/m2/den (n=5). Z 9 pacientů 
s chronickou fází CML a dostupnými cytogenetickými údaji dosáhli 4 (44 %) kompletní a 3 (33 %) 
parciální cytogenetické odpovědi, výskyt MCyR 77 %. 
 
Do  otevřené,  multicentrické,  jednoramenné  studie  fáze  II  bylo  zařazeno  celkem  51  pediatrických 
pacientů s nově diagnostikovanou neléčenou CML v chronické fázi. Pacienti byli léčeni imatinibem 
340 mg/m2/den bez přerušení při absenci dávku limitující toxicity. Léčba imatinibem vyvolala rychlou 
odpověď u nově diagnostikovaných pediatrických pacientů s CML s CHR 78 % po 8 týdnech léčby. 
Vysoká míra CHR byla doprovázena rozvojem kompletní cytogenetické odpovědi (CCyR) u 65 %, což 
je  srovnatelné  s  výsledky  pozorovanými  u  dospělých  pacientů.  Dodatečně  parciální  cytogenetická 
odpověď (PCyR) byla pozorována u 16 %,  McyR  81 %. U většiny pacientů, kteří dosáhli kompletní 
cytogenetické odpovědi (CCyR), se CCyR vyvinula mezi 3. a 10. měsícem léčby s mediánem času do 
dosažení odpovědi 5,6 měsíců podle Kaplan-Meierova odhadu. 
 
Klinické studie u Ph+ ALL 
 
Nově diagnostikovaná Ph+ ALL
V kontrolované studii (ADE10), ve které byl porovnáván imatinib s indukční chemoterapií u 55 nově 
diagnostikovaných pacientů ve věku 55 let a starších, imatinib podávaný jako monoterapie navodil 
významně vyšší míru kompletních hematologických odpovědí než chemoterapie (96,3 %  vs.  50 %; 
p=0,0001). Podání imatinibu jako záchranné terapie pacientům, kteří neodpovídali na chemoterapii nebo 
jejichž odpověď na chemoterapii byla nedostatečná, vedlo u 9 pacientů (81,8 %) z celkového počtu pacientů k dosažení kompletní hematologické odpovědi. Tento klinický účinek byl po 2 týdnech léčby 
spojen s vyšší redukcí bcr-abl transkriptů u pacientů léčených imatinibem než v rameni s chemoterapií 
(p=0,02). Po fázi indukce všichni pacienti dostávali imatinib a konsolidační chemoterapii (viz tabulka 
4) a po 8 týdnech byly hladiny bcr-abl transkriptů stejné v obou ramenech. Jak se očekávalo na základě 
designu studie, nebyl pozorován žádný rozdíl v době trvání remise, v přežití bez známek onemocnění 
nebo celkovém přežití, ačkoliv pacienti s kompletní molekulární odpovědí a trvajícím minimálním 
reziduálním onemocněním měli lepší výsledek, pokud šlo o dobu trvání remise (p=0,01) a přežití bez 
známek onemocnění (p=0,02). 
 
Výsledky  pozorované  ve  skupině  211  nově  diagnostikovaných  pacientů  s  Ph+  ALL  ve  čtyřech 
nekontrolovaných klinických studiích (AAU02, ADE04, AJP01 a AUS01) jsou shodné s výsledky 
popsanými  výše.  Podávání  imatinibu  v  kombinaci  s  indukční  chemoterapií  (viz tabulka 4)  vedlo 
k dosažení kompletní hematologické odpovědi u 93 % (147 z 158 hodnotitelných pacientů) a k dosažení 
velké cytogenetické odpovědi u 90 % (19 z 21 hodnotitelných pacientů). Míra kompletní molekulární 
odpovědi byla 48 % (49 z 102 hodnotitelných pacientů). Ve dvou studiích (AJP01 a AUS01) přežití bez 
známek onemocnění (DFS) a celkové přežití (OS) konstantně převyšovaly 1 rok a tyto výsledky byly 
lepší oproti historickým kontrolám. (DFS p<0,001 a OS p<0,0001). 
 
Tabulka 4 Chemoterapeutický režim užívaný v kombinaci s imatinibem 
 
Studie ADEPrefáze DEX 10 mg/m2 perorálně, den 1–5; CP 200 mg/m2 i.v., den 3, 4, 5; MTX 12 mg 
intratekálně, den Indukce remise DEX  10  mg/m2 perorálně, den 6-7,  13–16;  VCR  1  mg  i.v.,  den  7,  14;  IDA 
mg/m2 i.v. (0,5 h),  den  7,  8,  14,  15;  CP  500 mg/m2 i.v.(1  h)  den  1;  Ara- C 
60 mg/m 2 i.v., den 22–25, 29–Konsolidační 
terapie I, III, V 
MTX 500 mg/m2 i.v. (24 h), den 1, 15; 6-MP 25 mg/m2 perorálně, den 1–Konsolidační 
terapie II, IV 
Ara-C 75 mg/m2 i.v. (1 h), den 1–5; VM26 60 mg/m2 i.v. (1 h), den 1– 
Studie AAUIndukční   terapie 
(de     novo Ph+ 
ALL)
Daunorubicin  30  mg/m2 i.v.,  den  1–3,  15–16;  VCR  2  mg  celková  dávka 
perorálně, den 1–7,  15–21;  IDA  9  mg/m2 perorálně, den 1–28;  MTX15  mg 
intratekálně, den 1, 8, 15, 22; Ara-C 40 mg intratekálně, den 1, 8, 15, 22; 
methylprednisolon 40 mg intratekálně, den 1, 8, 15, Konsolidace     (de 
novo Ph+ ALL) 
Ara-C 1 000 mg/m2 /12 h i.v. (3 h), den 1–4; mitoxantron 10 mg/m2 i.v. den 5; MTX 15 mg intratekálně, den 1; methylprednisolon 40 mg intratekálně, den 
Studie ADE04 
Prefáze DEX 10 mg/m2 perorálně, den 1–5; CP 200 mg/m2 i.v., den 3–5; MTX15 mg 
intratekálně, den Indukční terapie I DEX 10 mg/m2 perorálně, den 1–5; VCR 2 mg i.v., den 6, 13, 20; daunorubicin 
45 mg/m2 i.v., den 6–7, 13–Indukční terapie II CP 1 g/m2 i.v. (1 h), den 26, 46; Ara-C 75 mg/m2 i.v. (1 h), den 28–31, 35–38, 
42–45; 6-MP 60 mg/m2 perorálně, den 26–Konsolidační 
terapie 
DEX 10 mg/m2 perorálně, den 1–5; vindesin 3 mg/m2 i.v., den 1; MTX 1,5 g/mi.v. (24 h), den 1; etoposid 250 mg/m2 i.v. (1 h) den 4–5; Ara-C 2 × 2 g/m2 i.v. 
(3 h, q 12 h), den Studie AJPIndukční terapie CP  1,2  g/m2 i.v.  (3  h),  den  1;  daunorubicin  60  mg/m2 i.v.  (1  h),  den  1–3; 
vinkristin 1,3 mg/m2 i.v., den 1, 8, 15, 21; prednisolon 60 mg/m2/den perorálně 
Konsolidační 
terapie
Alternativní chemoterapeutický postup: vysoká dávka chemoterapie s MTX 
g/m2 i.v. (24 h), den 1, a Ara-C 2 g/m 2 i.v. (q 12 h), den 2–3, po 4 cyklech 
Udržovací terapie VCR 1,3 g/m2 i.v., den 1; prednisolon 60 mg/m2 perorálně, den 1–5  
Studie AUSIndukční-
konsolidační 
terapie
Hyper-CVAD režim: CP 300 mg/m2 i.v. (3 h, q 12 h), den 1–3; vinkristin 2 mg 
i.v.,  den  4,  11;  doxorubicin  50  mg/m2 i.v.  (24  h),  den  4;  DEX  40  mg/den  po 
dnech 1–4 a 11–14, střídavě s MTX 1 g/m2 i.v. (24 h), den 1, Ara-C 1 g/m2 i.v. 
(2 h, q 12 h), den 2–3 (celkově 8 léčebných kúr) 
Udržovací terapie VCR 2 mg i.v. měsíčně po dobu 13 měsíců; prednisolon 200 mg perorálně, dnů za měsíc po dobu 13 měsíců 
Všechny léčebné režimy zahrnují podávání kortikosteroidů kvůli profylaxi postižení CNS.  
Ara-C: cytosin arabinosid; CP: cyclofosfamid; DEX: dexamethason; MTX: methotrexát; 6-MP: merkaptopurin; VM26: teniposid; VCR: vinkristin; IDA: idarubicin; i.v.: intravenózně 
 
Pediatričtí pacienti
Do otevřené, multicentrické, nerandomizované studie I2301 fáze III se sekvenčními kohortami bylo 
zařazeno celkem 93 pediatrických, dospívajících a mladých dospělých pacientů (od 1 do 22 let věku) s 
Ph+ ALL, kteří byli léčeni imatinibem (340 mg/m2/den)  v  kombinaci  s intenzivní chemoterapií po 
indukční terapii. Imatinib byl podáván intermitentně v kohortách 1–5  s prodlužujícím se trváním a 
časnějším zahájením léčby imatinibem; kohorta 1 používala nejnižší intenzitu a kohorta 5 používala 
nejvyšší intenzitu imatinibu (nejdelší trvání ve dnech s kontinuálním dávkováním imatinibu již během 
prvních léčebných cyklů chemoterapie). Kontinuální denní časná expozice imatinibem v průběhu léčby 
v kombinaci s chemoterapií u pacientů v kohortě 5 (n=50) zlepšila 4leté přežití bez událostí (EFS) v 
porovnání s historickými kontrolami (n=120), které používaly standardní chemoterapii bez imatinibu 
(69,6 % oproti 31,6 %). Odhadované 4leté celkové přežití v pacientské kohortě 5 bylo 83,6 % v 
porovnání s 44,8 % u historické kontroly. Celkem 20 pacientům z 50 (40 %) v kohortě 5 byla provedena 
transplantace hematopoetických kmenových buněk. 
 
Tabulka 5 Chemoterapeutické režimy používané ve studii I2301 v kombinaci s imatinibem 
 
Konsolidační cyklus (3 týdny)
VP-16 (100 mg/m2/den, i.v.): dny 1–Ifosfamid (1,8 g/m2/den, i.v.): dny 1–MESNA (360 mg/m2/dávka q3h, × 8 dávky/den, i.v.): dny 1–G-CSF (5 μg/kg, s.c.):  dny  6–15 nebo do ANC > 1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
 
i.t. léčba methotrexátem (přizpůsobená věku): POUZE den Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): den 8, Konsolidační cyklus (3 týdny) 
Methotrexát (5 g/m2 v průběhu 24 hodin, i.v.): den Leukovorin (75 mg/m2 ve 36. hodině, i.v.; 15 mg/m2 i.v. nebo p.o. q6h 
× 6 dávek)iii: dny 2 a Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): den ARA-C (3 g/m2/dávku q 12 h × 4, i.v.): dny 2 a G-CSF (5 μg/kg, s.c.):  dny  4–13 nebo do ANC > 1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
Reindukční cyklus (3 týdny)
VCR (1,5 mg/m2/den, i.v.): dny 1, 8, a DAUN (45 mg/m2/den jako bolus, i.v.): dny 1 a CPM (250 mg/m2/dávku q12h × 4 dávky, i.v.): dny 3 a PEG-ASP (2500 IU/m2, i.m.): den G-CSF (5 μg/kg, s.c.):  dny  5–14  nebo  do  ANC  >  1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1 a DEX (6 mg/m2/den, p.o.): dny 1–7 a 15–Intenzifikační cyklus (9 týdnů) 
Methotrexát (5 g/m2 v průběhu 24 hodin, i.v.): dny 1 a 15  
Leukovorin (75 mg/m2 ve 36. hodině, i.v.; 15 mg/m2 i.v. nebo p.o. q6h × 
dávek)iii: dny 2, 3, 16, a Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1 a VP-16 (100 mg/m2/den, i.v.): dny 22–CPM (300 mg/m2/den, i.v.): dny 22–MESNA (150 mg/m2/den, i.v.): dny 22–G-CSF (5 μg/kg, s.c.):  dny  27–36 nebo do ANC > 1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
ARA-C (3 g/m2, q12h, i.v.): dny 43, L-ASP (6000 IU/m2, i.m.): den Reindukční cyklus (3 týdny) 
VCR (1,5 mg/m2/den, i.v.): dny 1, 8 a DAUN (45 mg/m2/den jako bolus, i.v.): dny 1 a CPM (250 mg/m2/dávku q12h × 4 dávky, i.v.): dny 3 a PEG-ASP (2500 IU/m2, i.m.): den G-CSF (5 μg/kg, s.c.):  dny  5–14 nebo do ANC > 1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1 a DEX (6 mg/m2/den, p.o.): dny 1–7 a 15–Intenzifikační cyklus (9 týdnů) 
Methotrexát (5 g/m2 v průběhu 24 hodin, i.v.): dny 1 a 15  
Leukovorin (75 mg/m2 ve 36. hodině, i.v.; 15 mg/m2 i.v. nebo p.o. q6h × 
dávek)iii: dny 2, 3, 16 a Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1 a VP-16 (100 mg/m2/den, i.v.): dny 22–CPM (300 mg/m2/den, i.v.): dny 22–MESNA (150 mg/m2/den, i.v.): dny 22–G-CSF (5 μg/kg, s.c.): dny 27–36 nebo do ANC > 1500 post nadir 
ARA-C (3 g/m2, q12h, i.v.): dny 43, L-ASP (6000 IU/m2, i.m.): den Udržovací terapie 
(8týdenní cykly) 
Cykly 1–MTX (5 g/m2 v průběhu 24 hodin, i.v.): den Leukovorin (75 mg/m2 ve 36. hodině, i.v.; 15 mg/m2 i.v. nebo p.o. q6h × 
dávek)iii: dny 2 a Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1, VCR (1,5 mg/m2, i.v.): dny 1, DEX (6 mg/m2/den p.o.): dny 1–5; 29–6-MP (75 mg/m2/den, p.o.): dny 8–Methotrexát (20 mg/m2/týden, p.o.): dny 8, 15, VP-16 (100 mg/m2, i.v.): dny 29– 
CPM (300 mg/m2, i.v.): dny 29–MESNA i.v. dny 29–G-CSF (5 μg/kg, s.c.): dny 34–Udržovací terapie 
(8týdenní cykly) 
Cyklus Ozařování krania (pouze Blok 5)
12 Gy v 8 frakcích pro všechny pacienty s CNS1 a CNS2 v diagnóze 
18 Gy v 10 frakcích pro pacienty s CNS3 v diagnóze 
VCR (1,5 mg/m2/den, i.v.): dny 1, DEX (6 mg/m2/den, p.o.): dny 1–5; 29–6-MP (75 mg/m2/den, p.o.): dny 11–56 (Vysazení 6-MP během 6–10 dní 
ozařování krania počínaje prvním dnem cyklu 5. Započněte léčbu 6-MP 
první den po dokončení ozařování krania.) 
Methotrexát (20 mg/m2/týden, p.o.): dny 8, 15, 22, 29, 36, 43, 50  
Udržovací terapie 
(8týdenní cykly)
Cykly 6-VCR (1,5 mg/m2/den, i.v.): dny 1, DEX (6 mg/m2/den, p.o.): dny 1–5; 29–6-MP (75 mg/m2/den, p.o.): dny 1–Methotrexát (20 mg/m2/týden, p.o.): dny 1, 8, 15, 22, 29, 36, 43, 50  
G-CSF = růstový hormon pro granulocytární řadu leukocytů, VP-16 = etoposid, MTX = methotrexát, 
i.v. = intravenózní, s.c. = subkutánní, i.t. = intratekální, p.o. = perorální, i.m. = intramuskulární, ARA-
C = cytarabin, CPM = cyklofosfamid, VCR = vinkristin, DEX = dexamethason, DAUN = daunorubicin, 
6-MP = 6-merkaptopurin, E.coli L-ASP = L-asparagináza, PEG-ASP = PEG asparagináza, MESNA = 
natrium-2-sulfanylethan -1- sulfonát, iii = nebo pokud je hladina MTX do < 0,1 μM, q6h = každých hodin, Gy = Gray 
 
Studie AIT07 byla multicentrická, otevřená, randomizovaná studie fáze II/III, do které bylo zahrnuto 
128 pacientů (1 mladší 18 let věku) léčených imatinibem v kombinaci s chemoterapií. Bezpečnostní 
data z této studie se zdají být v souladu s bezpečnostním profilem imatinibu u Ph+ ALL pacientů. 
 
Recidivující/refrakterní Ph+ ALL
Při podávání imatinibu v monoterapii pacientům s recidivující/refrakterní Ph+ ALL, bylo dosaženo ve 
skupině 53 hodnotitelných pacientů z celkového počtu 411 pacientů hematologické odpovědi ve 30 % 
(v  9 % kompletní) a velké cytogenetické odpovědi ve 23 %. (Upozornění - z celkového počtu pacientů bylo 353 pacientů léčeno v rámci programu rozšířeného přístupu k léčbě bez sběru dat primární 
odpovědi.) Medián trvání doby do progrese u celkové populace 411 pacientů s recidivující/refrakterní 
Ph+ ALL byl v rozmezí mezi 2,6 až 3,1 měsíců, medián doby celkového přežití u 401 hodnotitelných 
pacientů byl v rozmezí od 4,9 do 9 měsíců. Údaje byly podobné, když byly znovu analyzovány po 
zahrnutí pouze pacientů ve věku 55 let a starších. 
 
Klinické studie u MDS/MPD
Zkušenosti s imatinibem v této indikaci jsou velmi omezené a jsou založené na výskytu hematologické 
a cytogenetické odpovědi. Neexistují žádné kontrolované studie, které by prokázaly klinický prospěch 
nebo zvýšené přežití. V otevřené, multicentrické klinické studii fáze II (study B2225) byl imatinib 
zkoušen u různých populací pacientů s život ohrožujícími onemocněními spojenými s aktivitou Abl, Kit 
nebo PDGFR tyrosinkináz. Do této studie bylo zařazeno 7 pacientů s MDS/MPD, kteří byli léčeni 
imatinibem 400 mg denně. U tří pacientů byla přítomna kompletní hematologická odpověď (CHR) 
a jeden  pacient dosáhl parciální hematologické odpovědi (PHR). V době původní analýzy tři ze čtyř 
pacientů s detekovanými mutacemi genu PDGFR dosáhli hematologické odpovědi (2 CHR a 1 PHR). 
Věk těchto pacientů byl v rozmezí od 20 do 72 let.  
 
Observační  registr  (studie  L2401)  byl  proveden  s  cílem  shromáždit  data  týkající  se  dlouhodobé 
bezpečnosti a účinnosti u pacientů s myeloproliferativním onemocněním s přestavbou PDGFR-β, kteří 
byli léčeni imatinibem. Všech 23 pacientů zařazených do registru bylo léčeno imatinibem s mediánem 
denní dávky 264 mg (rozmezí: 100 až 400 mg) v průměru po dobu 7,2 let (rozmezí 0,1 až 12,7 let). 
Vzhledem  k  observační  povaze  registru  byly  k dispozici  hodnoty  hematologické  získané  od  22, 
 
cytogenetické od 9 a molekulární od 17 z 23 zařazených pacientů. Za konzervativního předpokladu, že 
pacienti s chybějícími údaji byli pacienti neodpovídající na léčbu, CHR byla pozorována u 20/23 (87 %) 
pacientů, CCyR u 9/23 (39,1 %) pacientů a MR u 11/23 (47,8 %) pacientů. Je-li výskyt odpovědi vztažen 
na pacienty s alespoň jedním platným údajem, četnost odpovědí pro CHR je 20/22 (90,9 %), pro CCyR 
9/9 (100 %) a pro MR 11/17 (64,7 %). 
 
Ve 13 publikacích bylo hlášeno dalších 24 pacientů s MDS/MPD. Celkem 21 pacientů bylo léčeno 
imatinibem 400 mg denně, zatímco další 3 pacienti byli léčeni nižšími dávkami. U 11 pacientů byla 
zjištěna přestavba genu PDGFR, 9 z nich dosáhlo CHR a 1 PHR. Věk těchto pacientů byl v rozmezí od 
do  79 let.  V poslední uveřejněné aktualizované informaci bylo uvedeno, že 6 z těchto 11 pacientů 
zůstalo v cytogenetické remisi (v rozmezí 32–38 měsíců). Ve stejné publikaci byly uvedeny údaje 
dlouhodobého sledování 12 pacientů s MDS/MPD s přestavbou genu PDGFR (5 pacientů ze studie 
B2225). Tito pacienti byli léčeni imatinibem v mediánu 47 měsíců (v rozmezí 24 dnů–60 měsíců). U pacientů  přesáhlo  nyní  sledování  4  roky.  Jedenáct  pacientů  dosáhlo  rychlé  CHR;  deset  dosáhlo 
kompletního vymizení cytogenetických abnormalit a dle měření RT-PCR snížení nebo vymizení fúzních 
transkriptů.  Hematologické  odpovědi  byly  zachovány  v  mediánu  49  měsíců  (v  rozmezí  19–60)  a 
cytogenetické odpovědi v mediánu 47 měsíců (v rozmezí 16–59). Celkové přežití bylo 65 měsíců od 
stanovení  diagnózy (v  rozmezí  25–234).  Podávání  imatinibu  pacientům  bez  genetické  translokace 
obecně nevede k žádnému zlepšení. 
 
U  pediatrických  pacientů  s  MDS/MPD  nebyly  provedeny  kontrolované  klinické  studie. 
Ve 4 publikacích bylo hlášeno 5 pacientů s MDS/MPD spojenými s přestavbou genu PDGFR. Věk 
těchto pacientů se pohyboval v rozmezí 3 měsíce až 4 roky a imatinib byl podáván v dávce 50 mg denně 
nebo v dávkách v rozmezí 92,5 až 340 mg/m2 denně. Všichni pacienti dosáhli kompletní hematologické 
odpovědi, cytogenetické odpovědi a/nebo klinické odpovědi. 
 
Klinické studie u HES/CEL
V  otevřené,  multicentrické  klinické  studii fáze  II  (studie  B2225) byl imatinib zkoušen  u  různých 
populací pacientů s život ohrožujícími onemocněními spojenými s aktivitou Abl, Kit nebo PDGFR 
tyrosinkináz. V této studii 14 pacientů s HES/CEL bylo léčeno imatinibem v dávkách 100 mg až 1 mg denně. Dalších 162 pacientů s HES/CEL uvedených ve 35 zveřejněných kazuistikách bylo léčeno 
imatinibem v dávkách 75 mg až 800 mg denně. Cytogenetické abnormality byly hodnoceny u z celkové  populace  176  pacientů.  U  61  pacientů  z těchto 117  byla  zjištěna fúzní  kináza  FIP1LPDGFRα. Ve třech dalších publikovaných kazuistikách byli uvedeni čtyři pacienti s HES s pozitivní 
fúzní kinázou FIP1L1-PDGFRα. Všech 65 pacientů s pozitivní fúzní kinázou FIP1L1-PDGFRα dosáhlo 
CHR, která se udržela po dobu několika měsíců (v rozmezí 1+ až 44+ měsíců, cenzurováno v době 
hlášení). Podle posledních publikovaných hlášení 21 z těchto 65 pacientů také dosáhlo kompletní 
molekulární remise s mediánem délky sledování 28 měsíců (v rozmezí 13–67 měsíců). Věk těchto 
pacientů  byl  v  rozmezí  od  25  do  72 let.  Dodatečně  bylo  investigátory  hlášeno  v  kazuistikách 
symptomatologické zlepšení a zlepšení dysfunkcí dalších orgánů. Zlepšení byla hlášena u poruch funkce 
srdeční,      nervové,      kožní/podkožní tkáně,      respirační/hrudní/mediastinální, 
muskuloskeletální/pojivové/vaskulární a gastrointestinální orgánové soustavy. 
 
U pediatrických pacientů s HES/CEL nebyly provedeny kontrolované klinické studie. Ve 3 publikacích 
byli hlášeni 3 pacienti s HES/CEL spojenými s přestavbou genu PDGFR. Věk těchto pacientů se 
pohyboval v rozmezí 2 až 16 let a imatinib byl podáván v dávce 300 mg/m2 denně anebo v dávkách v 
rozmezí 200 až 400 mg denně. Všichni pacienti dosáhli kompletní hematologické odpovědi, kompletní 
cytogenetické odpovědi a/nebo kompletní klinické odpovědi. 
 
Klinické studie u pacientů s inoperabilním a/nebo metastatickým GIST 
Jedna otevřená, randomizovaná nekontrolovaná mezinárodní studie fáze II byla provedena u pacientů s 
inoperabilními nebo metastatickými maligními gastrointestinálními stromálními nádory (GIST). Do této 
studie bylo zařazeno 147 pacientů a randomizováno užívat buď 400 mg nebo 600 mg jednou denně 
perorálně po dobu až 36 měsíců. Tito pacienti byli ve věku od 18 až 83 let a byla  u  nich  stanovena 
diagnóza  Kit-pozitivní  maligní  GIST,  který  byl  inoperabilní  a/nebo  metastazující.  Rutinně  bylo 
prováděno  imunohistochemické  vyšetření  pomocí  Kit  protilátek  (A-4502,  králičí  polyklonální 
 
antisérum, 1:100; DAKO Corporation, Carpinteria, CA) metodou nalezení antigenu podle analýzy 
avidin-biotin-peroxidázového komplexu. 
 
Primární  průkaz  účinnosti  byl  založen  na  míře  objektivní  odpovědi.  U  nádorů  byla  vyžadována 
měřitelnost  v  alespoň  jednom  ložisku  onemocnění  a  charakter  odpovědi  byl  založen  na  kriteriích 
Southwestern Oncology Group (SWOG). Výsledky jsou uvedeny v tabulce 6. 
 
Tabulka 6 Nejlepší odpovědi nádoru ve studii STIB2222 (GIST)
 
Nejlepší odpověď Všechny dávky (n=147) 
400 mg (n=73)
600 mg (n=74) 
n (%) 
Kompletní odpověď 1 (0,7) 
Parciální odpověď 98 (66,7)
Stabilní onemocnění 23 (15,6)
Progresivní onemocnění 18 (12,2) 
Nehodnotitelné 5 (3,4)
Neznámo 2 (1,4) 
Nebyly nalezeny rozdíly v míře odpovědí mezi dvěma skupinami s rozdílným dávkováním. Významný 
počet pacientů, kteří měli stabilní onemocnění v době interim analýzy, dosáhl částečné odpovědi při 
delší léčbě (medián doby sledování 31 měsíců). Medián času do odpovědi byl 13 týdnů (95% CI 23). Medián času do selhání léčby u pacientů s odpovědí byl 122 týdnů (95% CI 106–147), zatímco v 
celé studijní populaci to byly 84 týdny (95% CI 71–109). Medián celkového přežití nebyl dosažen. 
Odhad pro přežití po 36 měsících sledování podle Kaplan-Meiera je 68 %. 
 
Ve dvou klinických studiích (studie B2222 a studie S0033) byla denní dávka imatinibu zvyšována na 
800 mg u pacientů, u kterých onemocnění progredovalo při nižších denních dávkách 400 nebo 600 mg. 
Denní dávka byla zvýšena na 800 mg u celkově 103 pacientů; 6 pacientů dosáhlo po zvýšení dávky 
částečné odpovědi a u 21 pacientů došlo ke stabilizaci onemocnění, což představuje klinický prospěch 
26 %. Z dostupných bezpečnostních dat nevyplývá, že by zvýšení dávky na 800 mg denně u pacientů s 
progresí onemocnění při nižších dávkách 400 mg nebo 600 mg denně mělo vliv na bezpečnostní profil 
imatinibu. 
 
Klinické studie u adjuvantní léčby GIST
Imatinib byl studován v adjuvantní léčbě v multicentrické, dvojitě zaslepené, prospektivní, placebem 
kontrolované studii fáze III (Z9001), která zahrnovala 773 pacientů. Věkové rozmezí pacientů bylo až  91  let.  Byli  zařazeni  pacienti  s  histologickou  diagnózou  primárního  GIST  s  imunochemicky 
potvrzenou  expresí  Kit  proteinu  a  velikostí  nádoru  ≥  3  cm  v  maximálním  rozměru,  s  úplnou 
makroskopickou resekcí primárního GIST během 14–70 dnů před zařazením do studie. Po resekci 
primárního GIST byli pacienti randomizováni do jednoho ze dvou ramen: imatinib podávaný v dávkách 
400 mg/den nebo odpovídající placebo po dobu jednoho roku. 
 
Primárním cílovým parametrem studie bylo přežití bez návratu onemocnění (RFS) definované jako doba 
od data randomizace do data návratu onemocnění nebo smrti z jakékoli příčiny. 
 
Imatinib významně prodloužil RFS, ve skupině s imatinibem bylo po dobu 38 měsíců bez návratu 
onemocnění 75 % pacientů, oproti 20 měsícům u pacientů ve skupině s placebem (95% CI, [30-nelze 
určit]; respektive [14-nelze určit]); (relativní riziko = 0,398 [0,259–0,610], p< 0,0001). Po jednom roce 
byl celkový RFS významně lepší pro imatinib (97,7 %) oproti placebu (82,3 %), (p< 0,0001). Riziko 
recidivy onemocnění tak bylo sníženo o přibližně 89 % v porovnání s placebem (relativní riziko = 0, 
[0,049–0,264]). 
 
Riziko recidivy u pacientů po operaci primárního GIST nádoru bylo retrospektivně vyhodnoceno na 
základě těchto prognostických faktorů: velikost nádoru, mitotický index, umístění nádoru. Hodnoty 
mitotického indexu byly dostupné pro 556 ze 713 pacientů intention-to-treat (ITT) populace. Výsledky 
analýzy podskupin podle klasifikace rizika Národního ústavu zdraví USA (NIH) a Ústavu patologie 
ozbrojených sil USA (AFIP) jsou shrnuty v tabulce 7. Nebyl pozorován přínos ve skupině s nízkým a 
velmi nízkým rizikem. Nebyl pozorován přínos pro celkové přežití. 
 
Tabulka 7 Souhrn analýz RFS studie Z9001 podle klasifikace rizika NIH and AFIP 
 
Kritéria 
rizika 
Stupeň 
rizika 
% 
pacientů
Počet příhod/ 
Počet pacientů 
Celkové 
relativní riziko
(95% CI)* 
Míra RFS (%) 
12 měsíců 24 měsíců 
imatinib vs 
placebo
imatinib 
vs placebo 
imatinib vs 
placebo 
NIH Nízké 29,5 0/86 vs. 2/90 N.E. 100 vs. 98,7 100 vs. 95,Střední 25,7 4/75 vs. 6/78 0,59 (0,17; 
2,10) 
100 vs. 94,8 97,8 vs. 89,Vysoké 44,8 21/140 vs. 
0,29 (0,18; 
0,49) 
94.8 vs. 
64.80,7 vs. 46,AFIP Velmi 
nízké 
20,7 0/52 vs. 2/63 N.E. 100 vs. 98,1 100 vs. 93,Nízké 25,0 2/70 vs. 0/69 N.E. 100 vs. 100 97,8 vs. Střední 24,6 2/70 vs. 11/67 0,16 (0,03; 
0,70) 
97,9 vs. 
90,97,9 vs. 73,Vysoké 29,7 16/84 vs. 39/81 0,27 (0,15; 
0,48) 
98,7 vs. 
56,79,9 vs. 41,* včetně follow-up periody; N.E. – nelze určit 
 
Druhá multicentrická otevřená studie fáze III (SSG XVIII/AIO) porovnávala výsledky léčby imatinibem 
v dávce 400 mg/den po dobu 12 měsíců oproti 36 měsícům u pacientů po chirurgické resekci GIST a s 
jedním z následujících parametrů: průměr tumoru > 5 cm a počet mitóz > 5/50 zorných polí ve velkém 
zvětšení (high power fields, HPF) nebo průměr tumoru > 10 cm a jakýkoli počet mitóz nebo tumor 
jakékoli velikosti s počtem mitóz > 10/50 HPF nebo tumory s rupturou do peritonální dutiny. Ve studii 
bylo randomizováno a informovaný souhlas podepsalo celkem 397 pacientů (199 pacientů v rameni s 
12měsíční léčbou a 198 pacientů v rameni s 36měsíční léčbou), jejichž průměrný věk byl 61 let (rozmezí 
22 až 84 let). Medián doby sledování byl 54 měsíců (od data randomizace do data ukončení), s celkovou 
dobou 83 měsíců mezi prvním randomizovaným pacientem a ukončením studie. 
 
Primárním cílovým parametrem účinnosti studie bylo přežití bez návratu onemocnění (RFS) definované 
jako doba od data randomizace do data návratu onemocnění nebo smrti z jakékoli příčiny. 
 
36měsíční léčba imatinibem významně prodloužila RFS oproti 12měsíční léčbě imatinibem (s celkovým 
poměrem rizik (HR) = 0,46 [0,32, 0,65], p < 0,0001) (tabulka 8, obrázek 1). 
 
Třicet šest měsíců léčby imatinibem navíc významně prodloužilo celkové přežití (OS) v porovnání s měsíci léčby imatinibem (HR = 0,45 [0,22; 0,89], p=0,0187) (tabulka 8, obrázek 2). 
 
Déletrvající léčba (> 36 měsíců) může prodloužit dobu do výskytu dalších recidiv; vliv těchto zjištění 
na celkové přežití nicméně zůstává neznámý. 
 
 
Celkový počet úmrtí byl 25 v rameni s 12měsíční léčbou a 12 v rameni s 36měsíční léčbou. 
 
36měsíční léčbou imatinibem bylo dosaženo lepších výsledků oproti 12měsíční léčbě v ITT analýze, t.j. 
zahrnující celou studijní populaci. V plánované analýze podskupin podle typu mutace byl poměr rizika 
přežití bez rekurence pro 36měsíční léčbu pacientů s mutací exonu 11 0,35 [95% CI: 0,22, 0,56]. Pro 
jiné podskupiny s méně častými mutacemi nelze z důvodu nízkého počtu sledovaných případů vyvodit 
žádné závěry. 
 
Tabulka 8 12měsíční a 36měsíční léčba imatinibem (studie SSGXVIII/AIO) 
 
  rameno s 12měsíční léčbou rameno s 36měsíční léčbou 
RFS %(CI) %(CI) 
12 měsíců 93,7 (89,2–96,4) 95,9 (91,9–97,9)
24 měsíců 75,4 (68,6–81,0) 90,7 (85,6–94,0) 
36 měsíců 60,1 (52,5–66,9) 86,6 (80,8–90,8) 
48 měsíců 52,3 (44,0–59,8) 78,3 (70,8–84,1) 
60 měsíců 47,9 (39,0–56,3) 65,6 (56,1–73,4) 
Přežití     
36 měsíců 94,0 (89,5–96,7) 96,3 (92,4–98,2)
48 měsíců 87,9 (81,1–92,3) 95,6 (91,2–97,8) 
60 měsíců 81,7 (73,0–87,8) 92,0 (85,3–95,7) 
 
Obrázek  1  Odhad  primárního  přežití  bez  návratu  onemocnění  podle  Kaplan-Meiera  (ITT 
populace) 
 
 
 
 
Obrázek 2 Odhad celkového přežití podle Kaplan-Meiera (ITT populace) 
 
 
U pediatrických pacientů s c-Kit pozitivním GIST nebyly provedeny žádné kontrolované klinické studie. 
V 7 publikacích bylo hlášeno sedmnáct (17) pacientů s GIST (s Kit nebo bez Kit a s mutacemi PDGFR 
nebo bez mutací PDGFR). Věk těchto pacientů se pohyboval v rozmezí 8 až 18 let a imatinib byl 
podáván  adjuvantně  i  pro  metastatické  onemocnění  v  dávkách  v rozmezí  300  až  800  mg  denně. 
U většiny léčených pacientů s GIST nebyla k dispozici data potvrzující c-kit nebo mutace PDGFR, což 
mohlo vést k různým klinickým výsledkům. 
 
Klinické studie u DFSP
Byla provedena otevřená, multicentrická klinická studie fáze II (studie B2225) zahrnující 12 pacientů 
s DFSP léčených imatinibem v dávce 800 mg denně. Věk pacientů s DFSP byl v rozmezí 23 až 75 roků; 
DFSP byl metastazující, lokálně recidivující po primárním chirurgickém vynětí a v době zařazení do 
studie vyhodnocen jako inoperabilní. Primární důkaz účinnosti byl založen na míře objektivní odpovědi. 
Z 12 zařazených pacientů jich 9 odpovědělo: 1 kompletně a 8 parciálně. Tři pacienti s parciální odpovědí 
byli následně po provedené operaci interpretováni jako bez známek onemocnění. Medián doby trvání 
léčby ve studii B2225 byl 6,2 měsíce, s maximem doby trvání 24,3 měsíců. Dalších 6 pacientů s DFSP 
léčených imatinibem bylo publikováno v 5 kazuistikách, věk těchto pacientů byl v rozmezí 18 měsíců 
až 49 let. Dospělí pacienti uvedení v publikované literatuře byli léčeni dávkou imatinibu buď 400 mg (případy) nebo 800 mg (1 případ) denně. Odpovědělo 5 pacientů, 3 kompletně a 2 parciálně. Medián 
doby trvání léčby v publikované literatuře je v rozmezí 4 týdnů až více než 20 měsíců. Translokace t 
(17:22)[(q22:q13)] nebo její genový produkt byl přítomen téměř u všech pacientů odpovídajících na 
léčbu imatinibem. 
 
U pediatrických pacientů s DFSP nebyly provedeny kontrolované klinické studie. Ve 3 publikacích bylo 
hlášeno 5 pacientů s DFSP a přestavbou PDGFR genu. Věk pacientů se pohyboval od narození do let a imatinib byl podáván v dávce 50 mg denně nebo v dávkách v rozmezí 400 až 520 mg/m2 denně. 
Všichni pacienti dosáhli částečné a/nebo kompletní odpovědi.