Ramladio Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická  skupina:  léčiva  ovlivňující  renin-angiotensinový  systém,  ACE  inhibitory 
a blokátory kalciových kanálů, ATC kód: C09BB 
Ramipril 
 
Mechanismus účinku
Ramiprilát,  aktivní  metabolit  proléčiva  ramiprilu,  inhibuje  enzym  dipeptidylkarboxypeptidázu  I 
(synonyma:  angiotensin  konvertující  enzym,  kinináza  II).  V  plazmě  a  ve tkáních  tento  enzym 
katalyzuje  přeměnu  angiotensinu  I  na  aktivní  vazokonstrikční  látku  angiotensin  II  a  štěpí  aktivní 
vazodilatátor  bradykinin.  Snížená  tvorba  angiotensinu  II  a  inhibice  štěpení  bradykininu  vede 
k vazodilataci. 
 
Protože  angiotensin  II  stimuluje  také  uvolňování  aldosteronu,  vyvolává  ramiprilát  snížení  sekrece 
aldosteronu. Průměrná odpověď na monoterapii ACE inhibitorem byla nižší u pacientů černé pleti 
(afrokaribská  populace)  s  hypertenzí  (obvykle  jde  o  populaci  s  nízkoreninovou  hypertenzí)  než 
u pacientů jiné barvy pleti. 
 
Farmakodynamické účinky 
Antihypertenzní vlastnosti: 
Podání ramiprilu vyvolává výrazné snížení periferní arteriální rezistence. Obvykle nedochází k velkým 
změnám v renálním plazmatickém průtoku a v glomerulární filtraci. Podávání ramiprilu pacientům 
s hypertenzí  vede ke snížení  krevního  tlaku  vleže  a vestoje  bez  kompenzatorního  zvýšení srdeční 
frekvence. 
U většiny pacientů dochází po jednorázovém perorálním podání k nástupu antihypertenzního účinku 
za 1 až 2 hodiny, maximálního účinku je obvykle dosaženo 3 až 6 hodin po jednorázovém perorálním 
podání. Antihypertenzní účinek po jednorázovém podání přetrvává obvykle 24 hodin. 
Maximální antihypertenzní účinek při kontinuální léčbě ramiprilem je obvykle pozorován po 3 až 
 
 
týdnech. Bylo prokázáno, že antihypertenzní účinek je setrvalý po dlouhodobém podávání trvajícím 
roky. 
Náhlé vysazení ramiprilu nevyvolává rychlý a výrazný vzestup krevního tlaku. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost 
Kardiovaskulární prevence: 
Byla provedena preventivní placebem kontrolovaná studie (studie HOPE), která zahrnovala více než 
200 pacientů, jimž byl ke standardní léčbě přidáván ramipril. Do studie byli zařazeni pacienti se 
zvýšeným rizikem kardiovaskulárního  onemocnění buď  po  aterotrombotickém  kardiovaskulárním 
onemocnění  (koronární nemoc,  cévní  mozková  příhoda  nebo  onemocnění  periferních  cév v 
anamnéze),   nebo   s diabetem  mellitem  a  nejméně  ještě  jedním  přídatným  rizikovým  faktorem 
(prokázaná  mikroalbuminurie,  hypertenze,  zvýšená  hladina  celkového  cholesterolu,  nízká  hladina 
HDL cholesterolu anebo kouření cigaret). 
 
Studie  prokázala,  že  ramipril  statisticky  významně  snižuje  incidenci  infarktu  myokardu,  úmrtí 
z kardiovaskulárních příčin a cévní mozkové příhody, ať už se tato onemocnění vyskytují samostatně 
nebo v kombinaci (primárně kombinované příhody). 
 
Tabulka 1. Studie HOPE: hlavní výsledky 
 Ramipril 
% 
Placebo 
% 
Relativní riziko
(95%                   interval 
spolehlivosti) 
p-hodnota 
Všichni pacienti n=4 645 n=4 652   
Primárně  kombinované
příhody 
14,0 17,8 0,78 (0,70–0,86)  <0,Infarkt myokardu 9,9 12,3 0,80 (0,70–0,90) <0,Úmrtí 
z kardiovaskulárních 
příčin 
6,1 8,1 0,74 (0,64–0,87) <0,Cévní mozková příhoda 3,4 4,9 0,68 (0,56–0,84) <0,Sekundární      cílové 
parametry 
    
Úmrtí z jakékoli příčiny 10,4 12,2 0,84 (0,75–0,95) 0,Potřeba revaskularizace 16,0 18,3 0,85 (0,77–0,94) 0,Hospitalizace     kvůli 
nestabilní       angině 
pectoris 
12,1  12,3 0,98 (0,87–1,10) NS 
Hospitalizace     kvůli 
selhání srdce
3,2 3,5 0,88 (0,70–1,10)  0,Komplikace  související 
s diabetem 
6,4 7,6 0,84 (0,72–0,98) 0, 
Studie  MICRO-HOPE,  předdefinovaná  podstudie  studie  HOPE,  zkoumala  účinek  přidání  10 mg 
ramiprilu k současnému léčebnému režimu v porovnání s placebem u 3 577 pacientů ve věku ≥55 let 
(bez omezení horní hranice věku) s převahou pacientů s diabetem 2. typu (a alespoň jedním dalším 
kardiovaskulárním rizikovým faktorem), s normotenzí nebo hypertenzí. 
Primární analýza ukázala, že u 117 (6,5 %) pacientů, kteří ve studii užívali ramipril, a u 149 (8,4 %) 
pacientů  užívajících  placebo  se  rozvinula  zjevná  nefropatie,  což  odpovídalo RRR  24  %;  95%  CI 
[3-40], p=0,027. 
 
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan 
Alone  and  in  combination with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotensin II. 
 
 
Studie   ONTARGET   byla   vedena   u   pacientů   s   anamnézou   kardiovaskulárního   nebo 
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetem mellitem 2. typu se známkami poškození 
cílových  orgánů.  Studie  VA  NEPHRON-D  byla  vedena  u  pacientů  s  diabetem  mellitem  2.  typu 
a diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele  a mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat souběžně. 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE  nebo  blokátorem  receptorů  pro  angiotensin  II  u  pacientů  s  diabetem  mellitem  2.  typu 
a chronickým  onemocněním  ledvin,  kardiovaskulárním  onemocněním,  nebo  obojím.  Studie  byla 
předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní 
mozková  příhoda  byly  numericky  častější  ve  skupině  s  aliskirenem  než  ve  skupině  s  placebem 
a zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální 
dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině. 
 
Amlodipin 
 
Mechanismus účinku
Amlodipin je inhibitorem transportu kalciových iontů dihydropyridinové skupiny (blokátor pomalých 
kalciových  kanálů  neboli  antagonista  kalciových  iontů)  a  inhibuje  transmembránový  transport 
kalciových iontů do srdečních buněk a buněk hladkého svalstva cévních stěn. 
 
Mechanismus antihypertenzního působení amlodipinu vyplývá z jeho přímého relaxačního účinku na 
hladké svalstvo cévní stěny. Přesný mechanismus, jímž amlodipin vede k ústupu anginózních bolestí, 
nebyl  dosud  zcela  popsán,  avšak  je  známo,  že  amlodipin  snižuje  celkový  rozsah  ischemického 
poškození myokardu dvěma mechanismy: 
 
1)  Amlodipin  dilatuje  periferní arterioly a tak snižuje celkovou periferní rezistenci (afterload), proti 
níž musí srdce přečerpávat krev. Vzhledem k tomu, že srdeční frekvence zůstává stabilní, snížení 
zatížení vede k odlehčení práce srdce a snížení spotřeby energie a kyslíkových nároků v myokardu. 
 
2) Mechanismus účinku amlodipinu zahrnuje pravděpodobně také dilataci hlavních větví koronárních 
tepen a koronárních arteriol, a to jak v normálních, tak i v ischemií postižených oblastech. Důsledkem 
této  dilatace  je  zvýšení  přísunu  kyslíku  do  myokardu  u  pacientů  s  koronárními  spasmy 
(Prinzmetalovou čili variantní anginou pectoris). 
 
U pacientů s hypertenzí podávání jedné dávky denně klinicky významně snižuje krevní tlak vleže 
i vestoje po dobu celých 24 hodin. Vzhledem k pomalému nástupu účinku však podání amlodipinu 
nevede k náhlé hypotenzi. 
 
Podání  amlodipinu  nebylo spojeno s  žádnými  nežádoucími  metabolickými  účinky  nebo  změnami 
koncentrací lipidů v plazmě; podávání amlodipinu je vhodné i u pacientů s astmatem, diabetem či 
dnou. 
 
Použití u pacientů se srdečním selháním
Hemodynamické studie a kontrolované klinické studie, při nichž pacienti se srdečním selháním třídy 
II-IV podle NYHA podstoupili zátěžový test, ukázaly, že amlodipin nevede ke zhoršení klinického 
stavu při stanovení pomocí měření tolerance fyzické zátěže, ejekční frakce levé komory či klinické 
symptomatologie. 
 
Z placebem kontrolované studie (PRAISE) vyplynulo, že u pacientů se srdečním selháním stupně 
III-IV dle NYHA léčených digoxinem, diuretiky a inhibitory ACE nedošlo po podání amlodipinu ke 
 
 
zvýšení rizika mortality nebo kombinace mortality a morbidity u pacientů se srdečním selháním. 
 
V následující, dlouhodobé, placebem kontrolované studii (PRAISE-2) s amlodipinem u pacientů se 
srdečním selhání III. a IV. stupně dle NYHA bez klinických příznaků nebo bez objektivního nálezu 
svědčícího pro probíhající ischemickou chorobu srdeční, kteří užívali stabilní dávky ACE inhibitorů, 
digitalisu a diuretik, neměl amlodipin žádný vliv na celkovou kardiovaskulární mortalitu. Ve stejné 
skupině pacientů bylo užívání amlodipinu spojeno s častějším hlášením plicního edému. 
 
Studie hodnotící preventivní léčbu srdečního záchvatu (ALLHAT) 
ALLHAT  (Antihypertensive  and  Lipid-Lowering Treatment to Prevent Heart Attack Trial), dvojitě 
zaslepená, randomizovaná, morbiditní-mortalitní studie sledovala srovnání léčby novějšími léčivými 
přípravky: amlodipin 2,5–10 mg/den (blokátor kalciového kanálu) nebo lisinopril 10–40 mg/den (ACE 
inhibitor),  podávanými  jako  terapie  první  linie,  s  thiazidovým  diuretikem  chlortalidonem  12,25 mg/den při léčbě mírné až středně těžké hypertenze. 
 
Celkem 33 357 pacientů s hypertenzí ve věku 55 či více let bylo randomizováno a následně sledováno 
průměrně po dobu 4,9 let. Pacienti měli minimálně jeden další rizikový faktor ICHS, včetně: infarktu 
myokardu nebo cévní mozkové příhody v anamnéze (> 6 měsíců před vstupem do studie) nebo jiného 
dokumentovaného  aterosklerotického  kardiovaskulárního  onemocnění  (celkem  51,5  %),  diabetu 
2. typu   (36,1   %),   HDL   cholesterolu   < 35   mg/dl (11,6  %),  hypertrofie  levé  komory  srdeční 
diagnostikované na EKG či echokardiografií (20,9 %), kouření cigaret (21,9 %). 
 
Primární cílový parametr byl souborem fatálních koronárních příhod či nefatálních infarktů myokardu. 
V tomto primárním sledovaném parametru nebyl zjištěn významný rozdíl mezi léčbou amlodipinem 
a chlortalidonem: RR 0,98 95% CI [0,90–1,07] p=0,65. Mezi sekundárními cílovými parametry byla 
incidence  srdečního  selhání  (součást  kombinovaného  kardiovaskulárního  cílového  parametru) 
významně vyšší ve skupině užívající amlodipin v porovnání se skupinou užívající chlortalidon (10,2 % 
vs. 7,7 %, RR 1,38; 95% CI [1,25–1,52] p<0,001). Nicméně, nebyl zjištěn žádný signifikantní rozdíl 
v celkové mortalitě při léčbě amlodipinem a chlortalidonem. RR 0,96 95% CI [0,89-1,02] p=0,20.