Roticox Farmakodynamické vlastnosti
 
 
 
Farmakoterapeutická skupina: Nesteroidní protizánětlivá a protirevmatická léčiva, koxiby, ATC kód: 
M01AH 
Mechanismus účinku 
Etorikoxib je v rámci klinických dávek perorálním selektivním inhibitorem cyklooxygenázy-2 (COX-
2). 
 
V klinických farmakologických studiích vykazoval etorikoxib při dávkách do 150 mg denně na dávce 
závislou inhibici COX-2  bez  inhibice  COX-1.  Etorikoxib nebránil syntéze prostaglandinů v žaludku 
a neměl vliv na funkci krevních destiček. 
 
Cyklooxygenáza je odpovědná za tvorbu prostaglandinů. Byly zjištěny dvě izoformy, COX-1 a COX-
2.  COX-2 je izoformou enzymu, o němž se zjistilo, že je indukován prozánětlivými podněty a byla 
vyslovena domněnka, že je převážně odpovědný za syntézu prostanoidních mediátorů bolesti, zánětu 
a horečky.  COX-2  se  podílí  i  na  ovulaci,  implantaci  a  uzavření  ductus  arteriosus,  regulaci  funkce 
ledvin a na funkcích centrálního nervového systému (indukce horečky, vnímání bolesti a kognitivní 
funkce). Může hrát úlohu i při hojení vředů. Přítomnost COX-2 byla zjištěna v lidské tkáni v okolí 
žaludečních vředů, ale význam této skutečnosti pro hojení vředů nebyl stanoven. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost 
 
Účinnost 
U pacientů s osteoartrózou přineslo podávání 60 mg etorikoxibu jednou denně významné zlepšení 
bolesti a hodnocení stavu nemoci pacientem. Tyto příznivé účinky byly pozorovány již druhý den 
léčby  a  přetrvávaly  až  52  týdnů.  Studie  s etorikoxibem  30  mg jednou denně  prokázaly  během 
12týdenního  léčebného  období  (při  použití  stejných způsobů  hodnocení jako  ve  výše  zmíněných 
studiích) vyšší účinnost než placebo. Ve studii zjišťující rozsah dávek prokázal během 6 týdnů léčby 
etorikoxib v dávce 60 mg statisticky významně větší zlepšení než etorikoxib v dávce 30 mg u všech primárních cílových parametrů. Dávka 30 mg nebyla studována u osteoartrózy rukou. 
 
U pacientů s revmatoidní artritidou přineslo podávání 60 mg anebo 90 mg etorikoxibu jednou denně 
významné  zlepšení  bolesti,  zánětu  a  mobility.  Ve  studiích  hodnotících  60mg  a  90mg  dávku  tyto 
příznivé  účinky  přetrvávaly  po  celou  dobu  12týdenní  léčby.  Ve  studii  hodnotící  60mg  dávku 
v porovnání s 90mg dávkou byl etorikoxib v dávce 60 mg jednou denně i v dávce 90 mg jednou denně 
účinnější než placebo. Podle globálního hodnocení bolesti pacientem (na vizuální analogové škále od 
mm do 100 mm) byla 90mg dávka účinnější než 60mg dávka, průměrné zlepšení stavu bylo -2,mm (95% interval spolehlivosti: -4,98 mm; -0,45 mm). 
 
U  pacientů  trpících  záchvaty akutní  dnavé  artritidy přineslo  podávání  120  mg  etorikoxibu  jednou 
denně po dobu osmi dnů úlevu od střední až extrémní bolesti kloubů a zánětu, srovnatelnou s účinky 
podávání 50 mg indometacinu třikrát denně. Úleva od bolesti byla pozorována již čtyři hodiny po 
zahájení léčby. 
 
U pacientů s ankylozující spondylitidou přineslo podávání 90 mg etorikoxibu jednou denně významné 
zlepšení bolesti, zánětu, ztuhlosti a funkce páteře. Klinický přínos etorikoxibu byl pozorován již druhý 
den od zahájení léčby a přetrvával po celou dobu 52 týdnů, kdy byla léčba podávána. Ve druhé studii 
hodnotící  60mg  denní  dávku  v  porovnání  s  90mg  denní  dávkou  prokázal  etorikoxib  v  obou 
hodnocených  dávkách  podobnou  účinnost  jako  naproxen  v  dávce  1  000  mg  denně.  U  pacientů 
s nedostatečnou  odpovědí  na  6týdenní  léčbu  dávkou  60  mg  etorikoxibu  jednou  denně  prokázalo 
zvýšení dávky na 90 mg jednou denně ve srovnání s pokračováním v léčbě 60mg denní dávkou snížení 
intenzity bolesti zad (na vizuální analogové škále od 0 mm do 100 mm); průměrné zlepšení bylo  
-2,70 mm (95% interval spolehlivosti: -4,88 mm; -0,52 mm). 
 
 
 
V klinické studii hodnotící pooperační dentální bolest se etorikoxib v dávce 90 mg podával jednou 
denně maximálně po dobu tří dnů. V podskupině pacientů se středně silnou výchozí bolestí prokázal 
etorikoxib v dávce 90 mg podobné analgetické účinky jako ibuprofen v dávce 600 mg (16,11 vs. 
16,39; p = 0,722) a silnější než u kombinace paracetamol/kodein 600 mg/60 mg (11,00; p < 0,001) 
a placeba (6,84; p < 0,001), měřeno celkovou úlevou od bolesti po dobu prvních 6 hodin (TOPAR6). 
Podíl pacientů hlásících použití záchranné medikace během prvních 24 hodin po podání dávky byl 
40,8 % u etorikoxibu v dávce 90 mg, 25,5 % u ibuprofenu v dávce 600 mg podávaného každých 
hodin  a  46,7  %  u  kombinace  paracetamol/kodein  600  mg/60  mg  podávané  každých  6  hodin 
v porovnání se 76,2 % u placeba. V této studii byl medián nástupu účinku (znatelná úleva od bolesti) 
dosažen 28 minut po podání u dávky 90 mg etorikoxibu. 
 
Bezpečnost 
Program Multinational Etoricoxib and Diclofenac Arthritis Long-term (MEDAL) 
 
Program MEDAL byl plánován jako prospektivní program výsledných parametrů kardiovaskulární 
bezpečnosti sebraných ze tří randomizovaných, dvojitě zaslepených, klinických studií kontrolovaných 
aktivním komparátorem (studie MEDAL, EDGE II a EDGE). 
 
Studie  MEDAL  byla  studií  řídící  se  kardiovaskulárními cílovými  parametry u  17  804  pacientů 
s osteoartrózou a 5 700 pacientů s revmatoidní artritidou léčených etorikoxibem v dávce 60 mg denně 
(osteoartróza)  anebo  90  mg  denně  (osteoartróza  nebo  revmatoidní  artritida)  nebo  diklofenakem 
v dávce  150  mg  denně  po  střední  hodnotu  doby  20,3  měsíce  (maximum  42,3  měsíce,  medián 
21,3 měsíce). V této studii byly zaznamenány pouze závažné nežádoucí účinky a vyřazení v důsledku 
jakýchkoli nežádoucích účinků. 
 
Studie EDGE a EDGE II srovnávaly gastrointestinální snášenlivost etorikoxibu oproti diklofenaku. Do 
studie EDGE bylo zařazeno 7 111 pacientů s osteoartrózou léčených dávkou etorikoxibu 90 mg denně 
(1,5násobek doporučené dávky pro osteoartrózu) nebo diklofenaku 150 mg denně po střední hodnotu 
doby 9,1 měsíců (maximum 16,6 měsíce, medián 11,4 měsíce). Do studie EDGE II bylo zařazeno 
086  pacientů  s  revmatoidní  artritidou  léčených etorikoxibem  v  dávce  90  mg  denně  nebo 
diklofenakem v dávce 150 mg denně po střední hodnotu doby 19,2 měsíce (maximum 33,1 měsíce, 
medián 24 měsíců). 
 
Ve  sběrném  programu  MEDAL  bylo  34  701  pacientů  s  osteoartrózou  nebo  revmatoidní  artritidou 
léčeno po střední hodnotu doby 17,9 měsíců (maximum 42,3 měsíce, medián 16,3 měsíce), přičemž 
přibližně 12 800 pacientů bylo léčeno déle než 24 měsíců. Pacienti zařazení do programu měli při 
zařazení  široké  spektrum  kardiovaskulárních  a  gastrointestinálních  rizikových  faktorů.  Pacienti 
s infarktem  myokardu,  s  transplantovaným  koronárním  arteriálním  bypassem  nebo  perkutánní 
koronární  intervencí  během  6  měsíců  předcházejících  zařazení  do  studie  byli  vyřazeni. Užívání 
gastroprotektivních přípravků a nízkých dávek kyseliny acetylsalicylové bylo ve studii povoleno. 
 
Celková bezpečnost: 
Rozdíl  mezi  etorikoxibem  a  diklofenakem  v  míře  kardiovaskulárních  trombotických  příhod  nebyl 
statisticky  významný.  Kardiorenální  nežádoucí  účinky  byly  pozorovány  častěji  u  etorikoxibu  než 
u diklofenaku a tento účinek byl závislý na dávce (viz jednotlivé výsledky níže). Gastrointestinální 
a hepatální  nežádoucí  účinky  byly  pozorovány  statisticky  významně  častěji  u  diklofenaku  než 
u etorikoxibu.  Výskyt  nežádoucích  účinků  ve  studiích  EDGE  a  EDGE  II  a nežádoucích  účinků 
považovaných za závažné nebo vedoucí k přerušení ve studii MEDAL byl vyšší u etorikoxibu než 
u diklofenaku. 
 
Výsledky kardiovaskulární bezpečnosti: 
Podíl  potvrzených  závažných  trombotických  kardiovaskulárních  nežádoucích  účinků  (sestávajících 
z kardiálních, cerebrovaskulárních a periferních vaskulárních nežádoucích účinků) byl u etorikoxibu 
a diklofenaku  srovnatelný,  údaje  jsou  shrnuty  v  tabulce  níže.  Napříč  všemi  analyzovanými 
podskupinami,  včetně  kategorií  pacientů  pokrývajících  při  zařazení  řadu  kardiovaskulárních  rizik, 
 
 
nebyly  mezi  etorikoxibem  a  diklofenakem  zřejmé  žádné  statisticky  významné  rozdíly  v  počtu 
trombotických  příhod.  Při  odděleném  posouzení  byla  relativní  rizika  potvrzených  trombotických 
kardiovaskulárních  závažných  nežádoucích  účinků  u  etorikoxibu  v  dávce  60  mg  nebo  90  mg  ve 
srovnání s diklofenakem v dávce 150 mg podobná. 
 
Tabulka  2:  Počty  potvrzených  trombotických  kardiovaskulárních  příhod  (Sběrný  program 
MEDAL)  
Etorikoxib 
(n = 16 819) 
25 836 paciento-roků
Diklofenak 
(n = 16 483) 
24 766 paciento-roků
Srovnání     mezi 
léčbami 
Míra† (95% CI) Míra† (95% CI) Relativní riziko 
(95% CI)
Potvrzené závažné trombotické kardiovaskulární nežádoucí účinky 
Per-protokol 1,24 (1,11; 1,38) 1,30 (1,17; 1,45) 0,95 (0,81; 1,11) 
Intent-to-treat 1,25 (1,14; 1,36) 1,19 (1,08; 1,30) 1,05 (0,93; 1,19) 
Potvrzené kardiální nežádoucí účinky
Per-protokol 0,71 (0,61; 0,82) 0,78 (0,68; 0,90) 0,90 (0,74; 1,10) 
Intent-to-treat 0,69 (0,61; 0,78) 0,70 (0,62; 0,79) 0,99 (0,84; 1,17) 
Potvrzené cerebrovaskulární nežádoucí účinky
Per-protokol 0,34 (0,28; 0,42) 0,32 (0,25; 0,40) 1,08 (0,80; 1,46) 
Intent-to-treat 0,33 (0,28; 0,39) 0,29 (0,24; 0,35) 1,12 (0,87; 1,44) 
Potvrzené periferní vaskulární nežádoucí účinky
Per-protokol 0,20 (0,15; 0,27) 0,22 (0,17; 0,29) 0,92 (0,63; 1,35) 
Intent-to-treat 0,24 (0,20; 0,30) 0,23 (0,18; 0,28) 1,08 (0,81; 1,44) 
†Nežádoucí účinky na 100 paciento-roků; CI = interval spolehlivosti 
n = celkový počet pacientů včetně per-protokol populace 
Per-protokol:  všechny  nežádoucí  účinky  během  terapie  ve  studii  nebo  během  14  dní  po  vyřazení 
(vyřazeni:  pacienti,  kteří  užívali  méně  než  75  %  medikace  nebo  užívali  nehodnocená  nesteroidní 
antirevmatika více než v 10 % doby trvání). 
Intent-to-treat:  všechny  potvrzené  nežádoucí  účinky  až  do ukončení  studie  (včetně  pacientů 
potenciálně  vystavených  po  vysazení  hodnocené  medikace  nehodnoceným  intervencím).  Celkový 
počet randomizovaných pacientů, n = 17 412 léčených etorikoxibem a 17 289 léčených diklofenakem. 
 
Kardiovaskulární mortalita stejně jako celková mortalita u skupiny léčené etorikoxibem a skupiny 
léčené diklofenakem byla podobná. 
 
Kardiorenální nežádoucí účinky: 
Přibližně 50 % pacientů zařazených do studie MEDAL mělo při zařazení v anamnéze hypertenzi. Ve 
studii  byla  incidence  vyřazení pro  nežádoucí  účinky  související  s hypertenzí  statisticky  významně 
vyšší pro etorikoxib než pro diklofenak. Incidence nežádoucích účinků městnavého srdečního selhání 
(vyřazení a závažné nežádoucí účinky) byla ve srovnání s diklofenakem v dávce 150 mg u etorikoxibu 
v  dávce  60  mg  podobná,  ale  u  etorikoxibu  v  dávce  90  mg  byla  vyšší  (statisticky  významná 
u etorikoxibu  v  dávce  90  mg  oproti  diklofenaku  v  dávce  150  mg  v  kohortě  osteoartrózy  studie 
MEDAL). Incidence potvrzených nežádoucích účinků městnavého srdečního selhání (příhody které 
byly závažné nebo vedly k hospitalizaci nebo návštěvě oddělení akutních příjmů) nebyla statisticky 
významně vyšší u etorikoxibu než u diklofenaku v dávce 150 mg, přičemž tento účinek závisel na 
dávce.  Incidence  vyřazení  v  důsledku nežádoucích  účinků  souvisejících  s  edémem  byla vyšší 
u etorikoxibu  než  u  diklofenaku  v  dávce  150  mg,  přičemž  tento  účinek  byl  závislý  na  dávce 
(statisticky  významný  pro  etorikoxib  v  dávce  90  mg,  ale  statisticky  nevýznamný  pro  etorikoxib 
v dávce 60 mg). 
 
 
 
Kardiorenální výsledky studií EDGE a EDGE II odpovídají výsledkům popsaným ve studii MEDAL. 
 
V  jednotlivých  studiích  programu  MEDAL  pro  etorikoxib  (60  mg  nebo  90  mg)  byla  absolutní 
incidence vyřazení v jakékoli skupině až 2,6 % pro hypertenzi, až 1,9 % pro edém a až 1,1 % pro 
městnavé srdeční selhání, s vyšším podílem vysazení léčby pozorovaným u etorikoxibu v dávce 90 mg 
než u etorikoxibu v dávce 60 mg. 
 
Výsledky gastrointestinální snášenlivosti v programu MEDAL: 
Statisticky významně nižší podíl ukončení léčby z důvodu jakýchkoli klinických gastrointestinálních 
nežádoucích účinků (např. dyspepsie, bolesti břicha, vřed) byl pozorován u etorikoxibu ve srovnání 
s diklofenakem v každé ze tří studií programu MEDAL. Míry ukončení léčby v důsledku klinických 
gastrointestinálních  nežádoucích  účinků  na  100  paciento-roků  během  celé  doby  studie  byly 
následující: 3,23 pro etorikoxib a 4,96 pro diklofenak ve studii MEDAL; 9,12 pro etorikoxib a 12,pro diklofenak ve studii EDGE; 3,71 pro etorikoxib a 4,81 pro diklofenak ve studii EDGE II. 
 
Výsledky gastrointestinální bezpečnosti v programu MEDAL: 
Celkové nežádoucí účinky v horní části gastrointestinálního traktu byly definovány jako perforace, 
vředy  a  krvácení.  Podskupina  nežádoucích  účinků  v  horní  části  gastrointestinálního  traktu 
považovaných  za  komplikované  zahrnovala  perforace,  obstrukce  a  komplikované  krvácení; 
podskupina  nežádoucích  účinků  v  horní  části  gastrointestinálního  traktu  považovaných  za 
nekomplikované  zahrnovala  nekomplikované  krvácení  a  nekomplikované  vředy.  Ve  srovnání 
s diklofenakem byl u etorikoxibu pozorován statisticky významně nižší podíl celkových nežádoucích 
účinků v horní části gastrointestinálního traktu. V míře komplikovaných nežádoucích účinků nebyl 
mezi   etorikoxibem   a   diklofenakem   statisticky   významný  rozdíl.  V  podskupině  krvácivých 
nežádoucích  účinků  v  horní  části  gastrointestinálního  traktu  (kombinace  komplikovaných 
a nekomplikovaných) nebyl mezi etorikoxibem a diklofenakem žádný statisticky významný rozdíl. 
Přínos  pro  horní  část  gastrointestinálního  traktu  u  etorikoxibu  ve  srovnání  diklofenakem  nebyl 
u pacientů užívajících současně nízké dávky kyseliny acetylsalicylové statisticky významný (přibližně 
33 % pacientů). 
Míry vztažené na 100 paciento-roků potvrzených komplikovaných a nekomplikovaných klinických 
nežádoucích účinků v horní části gastrointestinálního traktu (perforace, vředy a krvácení) byly 0,(95%  interval  spolehlivosti:  0,57;  0,77)  u  etorikoxibu a  0,97  (95%  interval  spolehlivosti:  0,85; 1,10) 
u diklofenaku s relativním rizikem 0,69 (95% interval spolehlivosti: 0,57; 0,83). 
Byla hodnocena míra  potvrzených  nežádoucích  účinků  v  horní  části  gastrointestinálního  traktu 
u starších pacientů, přičemž největší snížení nežádoucích účinků vztaženo na 100 paciento-roků bylo 
pozorováno u pacientů ve věku ≥ 75  let  (1,35  [95%  interval  spolehlivosti:  0,94;  1,87)]  u  etorikoxibu 
oproti 2,78 [95% interval spolehlivosti: 2,14; 3,56)] u diklofenaku). 
V míře potvrzených nežádoucích účinků v dolní části gastrointestinálního traktu (malé nebo velké 
střevní perforace,  obstrukce  nebo  krvácení)  nebyl  mezi  etorikoxibem  a  diklofenakem  statisticky 
významný rozdíl. 
 
Výsledky hepatální bezpečnosti v programu MEDAL: 
Etorikoxib byl spojen se statisticky významně nižší mírou vyřazení v důsledku nežádoucích účinků ve 
vztahu k játrům než diklofenak. Ve sběrném programu MEDAL bylo 0,3 % pacientů na etorikoxibu 
a 2,7  %  na  diklofenaku  vyřazeno  v  důsledku  nežádoucích  účinků  ve  vztahu  k  játrům.  Podíl  na 
100 paciento-roků  byl  0,22  u  etorikoxibu  a  1,84  u  diklofenaku  (p  <  0,001 pro  etorikoxib  oproti 
diklofenaku). Hepatální nežádoucí účinky v programu MEDAL však většinou nebyly závažné. 
 
Doplňkové údaje trombotické kardiovaskulární bezpečnosti 
V  klinických  studiích  mimo  studie  programu  MEDAL  bylo  přibližně  3  100  pacientů  léčeno 
etorikoxibem v dávce ≥ 60 mg denně po dobu 12 týdnů nebo déle. Nebyl zjistitelný rozdíl v podílu 
potvrzených  závažných  trombotických  kardiovaskulárních  nežádoucích  účinků  mezi  pacienty 
dostávajícími etorikoxib v dávce ≥ 60 mg, placebo nebo nenaproxenové nesteroidní antirevmatikum. 
Míra těchto nežádoucích účinků však byla vyšší u pacientů, kteří dostávali etorikoxib, ve srovnání 
s pacienty,  kteří  dostávali  naproxen  500  mg  dvakrát  denně.  Rozdíl  v  antiagregační  aktivitě  mezi 
 
 
některými nesteroidními antirevmatiky blokujícími COX-1 a selektivními inhibitory COX-2 může být 
klinicky  významný  u  pacientů  s  rizikem  tromboembolických  příhod.  Selektivní  inhibitory  COX-snižují  tvorbu  systémového  (a  tím  zřejmě  endoteliálního)  prostacyklinu,  aniž  by  ovlivňovaly 
tromboxan v krevních destičkách. Klinický význam těchto zjištění nebyl stanoven. 
 
Doplňkové údaje o gastrointestinální bezpečnosti 
Ve dvou  12týdenních  dvojitě  zaslepených  endoskopických  studiích  byla  kumulativní  incidence 
gastroduodenálních vředů významně nižší u pacientů léčených etorikoxibem v dávce 120 mg jednou 
denně než u pacientů léčených jak naproxenem v dávce 500 mg dvakrát denně,  tak ibuprofenem  v 
dávce 800 mg třikrát denně. Při užívání etorikoxibu byla incidence ulcerace vyšší než při užívání 
placeba. 
 
Studie renálních funkcí u starších subjektů 
Randomizovaná,  dvojitě  zaslepená,  placebem  kontrolovaná  studie  s  paralelní  skupinou  hodnotila 
účinky  15denního  podávání  etorikoxibu  (90  mg),  celekoxibu  (200  mg  2krát  denně),  naproxenu 
(500 mg 2krát denně) a placeba na vylučování sodíku močí, krevní tlak a další parametry renální 
funkce u subjektů ve věku od 60 do 85 let se stravou zajišťující příjem 200 mekv sodíku denně. 
Účinky  etorikoxibu,  celekoxibu  a  naproxenu  na  vylučování  sodíku  močí  po  2  týdny  léčby  byly 
podobné.  Všechny  aktivní  komparátory  vykazovaly  ve  srovnání  s  placebem  zvýšení  systolického 
krevního  tlaku;  u  etorikoxibu  však  došlo  ve  srovnání  s  celekoxibem  a  naproxenem  14.  den  ke 
statisticky významnému zvýšení (střední hodnota změny ve srovnání s výchozí hodnotou systolického 
krevního tlaku: etorikoxib 7,7 mmHg, celekoxib 2,4 mmHg, naproxen 3,6 mmHg).