Sintonyn combi Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická  skupina:  antagonisté  receptoru  pro  angiotenzin  II,  blokátory  kalciových 
kanálů a diuretika. 
ATC kód: C09DX 
Sintonyn   Combi   obsahuje   kombinaci   olmesartan   medoxomilu   (antagonista   receptoru   pro 
angiotenzin   II),   amlodipin besylátu  (blokátor  kalciových  kanálů)  a  hydrochlorothiazidu 
(thiazidové diuretikum). Kombinace těchto tří složek má aditivní antihypertenzní účinek, který 
umožňuje výraznější snížení krevního tlaku než při použití jednotlivých složek samostatně. 
 
Olmesartan-medoxomil je selektivní antagonista receptoru pro angiotenzin II (typ AT1) účinný po 
perorálním podání. Angiotenzin II je primární vazoaktivní hormon systému renin-angiotenzin-
aldosteron a hraje významnou roli v patofyziologii hypertenze. Účinky angiotenzinu II zahrnují 
vazokonstrikci, stimulaci syntézy a uvolňování aldosteronu, stimulaci srdce a reabsorpci sodíku v 
ledvinách. Olmesartan blokuje vazokonstrikční působení angiotenzinu II a účinky angiotenzinu II 
na sekreci aldosteronu, a to blokádou jeho vazby  na  AT1 receptor ve tkáních, jako jsou hladká 
svalovina cév a nadledviny. Účinek olmesartanu je nezávislý na zdroji nebo na cestě syntézy 
angiotenzinu  II.  Výsledkem  selektivního  antagonismu  receptorů  pro  angiotenzin  II  (AT1)  je 
zvýšení hladiny reninu v plazmě a koncentrací angiotenzinu I a II a mírné snížení koncentrace 
aldosteronu v plazmě. 
 
Při  hypertenzi  vyvolává  olmesartan  medoxomil  v  závislosti  na  dávce  dlouhodobý  pokles 
arteriálního  krevního tlaku.  Nejsou žádné důkazy o  hypotenzi  po první  dávce, tachyfylaxi  v 
průběhu dlouhodobé léčby ani rebound hypertenzi po náhlém ukončení léčby. 
 
Dávkování olmesartan medoxomilu jednou denně vede k účinnému a hladkému snížení krevního 
tlaku po celý 24hodinový dávkovací interval. Dávkování jednou denně vyvolává podobné snížení 
krevního tlaku jako dávkování dvakrát denně při stejné celkové denní dávce. 
 
Při kontinuální léčbě se maximálního snížení krevního tlaku dosahuje přibližně za 8 týdnů od 
zahájení léčby, ovšem podstatná míra antihypertenzního účinku je pozorována již po 2 týdnech 
léčby. 
 
Vliv olmesartan medoxomilu na mortalitu a morbiditu dosud není znám. 
 
Randomizovaná  studie  Randomised  Olmesartan  and  Diabetes  Microalbuminuria  Prevention 
(ROADMAP)  na  4447  pacientech  s diabetem mellitem typu  2,  normoalbuminurií a  alespoň 
jedním dalším kardiovaskulárním rizikovým faktorem  zkoumala, zda léčba olmesartanem  by 
mohla  oddálit nástup mikroalbuminurie. Medián  sledování  byl  3,2  let a pacienti v této  době 
užívali navíc k jiným antihypertenzivům, s výjimkou ACE inhibitorů nebo inhibitorů uvolňování 
angiotenzinu, buď olmesartan nebo placebo. 
 
U primárního cílového parametru studie prokázala významné snížení rizika v době do nástupu 
mikroalbuminurie  ve  prospěch  olmesartanu.  Po  úpravě  kvůli  rozdílům  v  krevním  tlaku  toto 
snížení rizika již nebylo statisticky významné. Mikroalbuminurie se rozvinula  u  8,2%  (178  z 160) pacientů ve skupině s olmesartanem a 9,8% (210 z 2 139) ve skupině s placebem. 
 
Co se týče sekundárních cílových parametrů, kardiovaskulární příhody se objevily u 96 pacientů 
(4,3%)  užívajících  olmesartan  a  94  pacientů  (4,2%)  užívajících  placebo.  Incidence  mortality 
z kardiovaskulárních příčin byla vyšší u olmesartanu než u placeba (15 pacientů (0,7%) versus pacienti (0,1%)) navzdory podobným poměrům u nefatální cévní mozkové příhody (14 pacientů 
(0,6%) versus 8 pacientů (0,4%)), nefatálního infarktu myokardu (17 pacientů (0,8%) versus pacientů  (1,2%))  a  mortalitě  z nekardiovaskulárních  příčin  (11  pacientů  (0,5%)  versus   pacientů (0,5%)). Celková mortalita byla u olmesartanu číselně vyšší (26 pacientů (1,2%) versus 
15 pacientů (0,7%)), což bylo dáno zejména vyšším počtem fatálních kardiovaskulárních příhod. 
 
Studie  Olmesartan  Reducing  Incidence  of  End-stage  Renal  Disease  in  Diabetic  Nephropathy 
Trial  (ORIENT)  zkoumala účinky olmesartanu na renální a kardiovaskulární ukazatele u randomizovaných  japonských  a  čínských  pacientů  s diabetem mellitem 2.  typu  a  zjevnou 
nefropatií.  Medián  sledování  byl  3,1  let,  pacienti  v tomto  období  užívali  navíc  k jiným 
antihypertenzivům včetně ACE inhibitorů buď olmesartan nebo placebo. 
 
Primární  kombinovaný  cílový  parametr  (doba  do  prvního  zdvojnásobení  kreatininu  v séru, 
konečné stádium onemocnění ledvin, úmrtí z jakékoli příčiny) byl pozorován u 116 pacientů ze 
skupiny užívajících olmesartan (41,1%) a 129 pacientů ze skupiny užívající placebo (45,4%) (HP 
0,97  (95%  CI  0,75  až  1,24); p=0,791).  Kombinovaný  sekundární  kardiovaskulární  cílový 
parametr byl pozorován u 40 pacientů léčených olmesartanem (14,2%) a 53 pacientů užívajících 
placebo  (18,7%).    Tento  kombinovaný  kardiovaskulární  cílový  parametr  zahrnoval  úmrtí 
z kardiovaskulárních  příčin  u  10  (3,5%)  pacientů  užívajících  olmesartan  versus  3  (1,1%) 
užívajících placebo, celkovou mortalitu 19 (6,7%) versus 20 (7,0%), nefatální cévní mozkovou 
příhodu 8 (2,8%) versus 11 (3,9%) a nefatální infarkt myokardu 3 (1,1%) versus 7 (2,5%).   
    
Amlodipin – další komponenta přípravku Sintonyn Combi – je blokátor kalciových kanálů, který 
inhibuje transmembránový příliv kalciových iontů přes potenciál-dependentní kanály typu L do 
srdeční svaloviny a hladkých svalů. Experimentální údaje naznačují, že se amlodipin váže jak na 
dihydropyridinová,  tak  na  non-dihydropyridinová  vazebná  místa.  Amlodipin  má  relativně 
vysokou cévní selektivitu, s výraznějším účinkem na buňky hladké svaloviny cév než na buňky 
srdeční svaloviny. Antihypertenzní účinek amlodipinu vyplývá z přímého relaxačního účinku na 
hladkou svalovinu arteriálních stěn, který vede ke snížení periferního odporu a tím i krevního 
tlaku. 
 
Při hypertenzi vyvolává amlodipin v závislosti na dávce dlouhodobý pokles arteriálního krevního 
tlaku. Nejsou žádné důkazy o hypotenzi po první dávce, tachyfylaxi v průběhu dlouhodobé léčby 
ani rebound hypertenzi po náhlém ukončení léčby. 
 
Po podání terapeutických dávek pacientům s hypertenzí amlodipin účinně snižuje krevní tlak 
vleže,  vsedě  i  vestoje.  Chronické  užívání  amlodipinu  není  spojeno  s  významnými  změnami 
tepové  frekvence  nebo  koncentrace  katecholaminů  v  plazmě.  U  hypertenzních  pacientů  s 
normální renální funkcí snižuje amlodipin podaný v terapeutických dávkách renální vaskulární 
rezistenci a zvyšuje rychlost glomerulární filtrace a efektivní renální plazmatický průtok beze 
změn filtrační frakce nebo proteinurie. 
 
Hemodynamické studie u pacientů se srdečním selháním a klinické studie, při nichž pacienti se 
srdečním selháním třídy NYHA II– IV podstoupili zátěžový test, ukázaly, že amlodipin nepůsobí 
zhoršení klinického stavu hodnoceného, což bylo hodnoceno pomocí tolerance fyzické zátěže, 
ejekční frakce levé komory a klinických známek a příznaků. 
 
Placebem  kontrolovaná  studie  (PRAISE)  koncipovaná  k  zhodnocení  pacientů  se  srdečním 
selháním  třídy  NYHA  III–IV  léčených  srdečními  glykosidy,  diuretiky  a  inhibitory  ACE 
prokázala, že amlodipin nezvyšuje riziko mortality a morbidity u pacientů se srdečním selháním. 
 
V  dlouhodobé,  placebem  kontrolované  studii  s  následným  sledováním  (PRAISE-2),  která 
hodnotila  amlodipin  u  pacientů  se  srdečním  selháním  třídy  NYHA  III  a  IV  bez  klinických 
symptomů  nebo  objektivních  nálezů naznačujících  ischemické  onemocnění,  kteří  byli  léčeni 
ustálenými dávkami ACE inhibitorů, srdečních glykosidů a diuretik, neměl amlodipin žádný vliv 
na celkovou nebo kardiovaskulární mortalitu. Ve stejné populaci bylo užívání amlodipinu spojeno 
s  vyšším  výskytem  plicního  edému,  přestože  nebyl  zjištěn  signifikantní  rozdíl  v  incidenci 
zhoršení srdečního selhání oproti placebu. 
  
Randomizovaná,  dvojitě  zaslepená  studie  morbidity-mortality  nazvaná  Antihypertensive  and 
Lipid-Lowering  Treatment  to  Prevent  Heart  Attack  Trial  (ALLHAT)  byla  provedena,  aby 
porovnala léčbu novějšími léčivy: amlodipin 2,5-10 mg/den (kalciový blokátor) nebo lisinopril 
10-40  mg/den  (ACE  inhibitor)  jako  terapie  první  volby  oproti  thiazidovým  diuretikům, 
chlortalidonu 12,5-25 mg/den při mírné nebo středně těžké hypertenzi. 
Celkem  33 357  pacientů  s hypertenzí  ve  věku  55  let  nebo  starších  bylo  randomizováno  a 
sledováno v průměru 4,9 let. Pacienti měli alespoň jeden další rizikový faktor ICHS: infarkt 
myokardu  nebo  cévní  mozková  příhoda  v anamnéze   (> 6  měsíců  před  zapsáním)  nebo 
dokumentovaná  jiná  aterosklerotická  kardiovaskulární  onemocnění  (celkem  51,5%),  diabetes 
mellitus typu 2 (36,1%), HDL-C < 35 mg/dl (11,6%), hypertrofie levé komory diagnostikovaná 
elektrokardiograficky nebo echokardiograficky (20,9%), současné kouření cigaret (21,9%). 
Primární  endpoint  zahrnoval  fatální  ICHS  nebo  nefatální  infarkt  myokardu.  Mezi  léčbou 
amlodipinem  a  chlortalidonem  nebyl  v primárním endpointu žádný významný rozdíl: RR 0,98, 
95%  CI  (0,90–1,07)  p=0,65.  Co  se týče sekundárních endpointů, incidence srdečního selhání 
(složený  kombinovaný  kardiovaskulární  endpoint)  byla  výrazně  vyšší  ve  skupině  léčené 
amlodipinem  v porovnání se skupinou léčenou chlortalidonem (10,2% vs. 7,7%, RR 1,38, 95% 
CI  [1,25–1,52]  p<0,001). V celkové  mortalitě  však  významný  rozdíl  mezi  skupinou  léčenou 
amlodipinem a skupinou léčenou chlortalidonem nebyl (RR 0,96 95% CI [0,89–1,02] p=0,20). 
 
Hydrochlorothiazid je  thiazidové  diuretikum.  Mechanismus  antihypertenzního  účinku 
thiazidových  diuretik není  zcela  znám.  Thiazidy  působí  na  renální  tubulární  mechanismy 
reabsorpce  elektrolytů,  a  tím  přímo  zvyšují  vylučování  sodíku  a  chloridů  přibližně  v 
ekvivalentním množství. Diuretickým působením hydrochlorothiazidu se snižuje objem plazmy, 
zvyšuje se plazmatická aktivita reninu a zvyšuje se sekrece aldosteronu, což následně vede ke 
zvýšení  ztrát  draslíku  a  hydrogenuhličitanů  močí  a  snížení  draslíku  v  séru.  Spojení  renin-
aldosteron je zprostředkováno angiotenzinem II, a proto současné podání antagonisty receptoru 
pro angiotenzin II má tendenci zvrátit ztráty draslíku vyvolané thiazidovými diuretiky. K nástupu 
diurézy po podání hydrochlorothiazidu dochází asi za 2 hodiny, maximálního účinku je dosaženo 
asi za 4 hodiny po podání dávky, přičemž účinek přetrvává přibližně 6–12 hodin. 
 
Epidemiologické  studie  prokázaly,  že  dlouhodobá  monoterapie  hydrochlorothiazidem  snižuje 
riziko kardiovaskulární mortality a morbidity. 
 
 
Výsledky klinických studií 
Ve 12týdenní, randomizované, dvojitě zaslepené studii na paralelních skupinách zahrnujících 
2492 pacientů (z toho 67 % pacientů bílé rasy) vedla léčba přípravkem Sintonyn Combi 40 mg/mg/25 mg k signifikantně většímu snížení diastolického a systolického krevního tlaku než léčba 
odpovídajícími dvojkombinacemi: olmesartan medoxomil 40 mg a amlodipin 10 mg; olmesartan 
medoxomil 40 mg a hydrochlorothiazid 25 mg, popř. amlodipin 10 mg a hydrochlorothiazid mg. 
Doplňkový antihypertenzní účinek přípravku Sintonyn Combi 40 mg/10 mg/25 mg v porovnání s 
analogickými dvojkombinacemi činil -3,8 až -6,7 mmHg u diastolického tlaku vsedě a -7,1 až -
9,6 mmHg u systolického tlaku vsedě a objevil se během prvních 2 týdnů. 
 
Podíl pacientů, kteří v týdnu 12 dosáhli cílového krevního tlaku (< 140/90 mmHg u nediabetiků a 
<  130/80  mmHg  u  diabetických  pacientů),  se  pohyboval  v  rozmezí  od  34,9%  do  46,6%  v 
léčebných  skupinách  užívajících  dvojkombinaci  v  porovnání  s  64,3  %  ve  skupině  užívající 
Sintonyn Combi 40 mg/10 mg/25 mg. 
 
Ve druhé, dvojitě zaslepené, randomizované studii na paralelních skupinách s 2690 pacienty 
(99,9 % pacientů bílé rasy) 10týdenní léčba přípravkem Sintonyn Combi (20 mg/5 mg/12,mg, 40 mg/5 mg/12,5 mg, 40 mg/5 mg/25 mg, 40 mg/10 mg/12,5 mg, 40 mg/10 mg/25 mg) 
 vyvolala  výrazně  větší  snížení  diastolického  a  systolického  krevního  tlaku  ve  srovnání 
s léčbou  odpovídajícími  dvojkombinacemi,  20  mg  olmesartan  medoxomilu  a  5  mg 
amlodipinu,  40   mg   olmesartan  medoxomilu   a   5  mg   amlodipinu  a   40  mg   olmesartan 
medoxomilu a 10 mg amlodipinu. 
Další vliv přípravku Sintonyn Combi na snížení krevního tlaku ve srovnání s odpovídající 
dvojkombinací byl mezi -1,3  a -1,9 mmHg pro diastolický tlak v sedě a mezi -2,7  a -4,mmHg pro systolický krevní tlak v sedě. 
 
Podíly  pacientů,  kteří  dosáhli  v  10.  týdnu  cíleného  krevního  tlaku  (<140/90  mmHg  u 
nediabetických pacientů a <130/80 mmHg u diabetiků) se pohybovaly od 42,7 % do 49,6 % u 
skupin  pacientů  užívajících  dvojkombinaci  ve  srovnání  s  52,4  %  až  58,8  %  pacientů 
užívajících Sintonyn Combi. 
 
V randomizované, dvojitě zaslepené, add-on studii s 808 pacienty (99,9 % pacientů bílé rasy), 
kteří  nebyli  po  osmitýdenní  léčbě  dvoukombinací  olmesartan  medoxomilu  40  mg  a 
amlodipinu  10  mg  dostatečně  kompenzováni, léčba  přípravkem  Sintonyn  Combi  vedla  k 
dalšímu početnímu snížení krevního tlaku v sedě o -1,8/-1,0 mmHg (léčba přípravkem Sintonyn 
Combi 40 mg/10 mg/12,5 mg) a statisticky významnému dalšímu snížení krevního tlaku vsedě o -
3,6/-2,8 mmHg při  léčbě přípravkem  Sintonyn  Combi 40 mg/10 mg/25 mg ve  srovnání  s 
dvoukombinací olmesartan medoxomilu 40 mg a amlodipinu 10 mg. 
 
Léčba trojkombinací Sintonyn Combi 40 mg/10 mg/25  mg vedla  ke  statisticky významnému 
zvýšení  procenta osob,  které  dosáhly cíleného  krevního  tlaku ve  srovnání  s léčbou 
dvoukombinací olmesartan medoxomilu 40 mg  a amlodipinu  10 mg (41,3%  versus 24,2%), 
zatímco léčba trojkombinací Sintonyn Combi 40 mg/10 mg/12,5 mg vedla k početnímu zvýšení 
procenta osob,  které  dosáhly cíleného krevního  tlaku ve  srovnání  s léčbou  dvoukombinací 
olmesartan medoxomilu 40 mg  a amlodipinu  10 mg (29,5 % versus 24,2 %),  u  pacientů, kteří 
nebyli dostatečně kompenzováni při léčbě  dvoukombinací. 
 
Antihypertenzní účinek přípravku Sintonyn Combi byl podobný bez ohledu na věk a pohlaví, 
a byl podobný u pacientů s diabetem a bez něho. 
 
Další informace: 
 
Ve  dvou  velkých  randomizovaných,  kontrolovaných  studiích  (ONTARGET  (ONgoing 
Telmisartan Alone and in combination with Ramipril Global Endpoint Trial) a VA NEPHRON-D 
(The Veterans Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru 
ACE s blokátorem receptorů pro angiotenzin II. 
 
Studie  ONTARGET  byla  vedena  u  pacientů  s  anamnézou  kardiovaskulárního  nebo 
cerebrovaskulárního  onemocnění  nebo  u  pacientů s diabetem mellitem 2. typu  se  známkami 
poškození  cílových  orgánů.  Studie VA  NEPHRON-D byla  vedena  u  pacientů  s diabetem 
mellitem  2. typu a diabetickou nefropatií. 
V těchto  studiích  nebyl  prokázán  žádný  významně  příznivý  účinek  na  renální  a/nebo 
kardiovaskulární  ukazatele  a  na  mortalitu,  ale  v  porovnání  s  monoterapií  bylo  pozorováno 
zvýšené  riziko  hyperkalemie,  akutní poruchy  funkce ledvin  a/nebo  hypotenze.  Vzhledem  k 
podobnosti  farmakodynamických  vlastností,  jsou  tyto  výsledky  relevantní  rovněž  pro  další 
inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II. 
Inhibitory  ACE  a  blokátory  receptorů  pro angiotenzin II proto  nesmí  pacienti  s  diabetickou 
nefropatií užívat současně. 
 
Studie ALTITUDE (Aliskiren Trial in Type 2 Diabetes Using Cardiovascular and Renal Disease 
Endpoints)  byla  navržena  tak,  aby  zhodnotila  přínos  přidání  aliskirenu  k  standardní  terapii 
inhibitorem ACE nebo blokátorem receptorů pro angiotenzin II u pacientů s diabetem mellitem 2. 
typu a chronickým onemocněním ledvin, kardiovaskulárním onemocněním, nebo obojím. Studie 
 byla  předčasně  ukončena z  důvodu  zvýšení rizika nežádoucích komplikací.  Kardiovaskulární 
úmrtí a cévní mozková příhoda byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s 
placebem a zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, 
hypotenze a renální dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové 
skupině. 
 
Nemelanomový  kožní  nádor:  Z  dostupných  údajů  uvedených  v  epidemiologických  studiích 
vyplývá, že byla pozorována spojitost mezi HCTZ a výskytem NMSC v závislosti na kumulativní 
dávce. V jedné studii byla zahrnuta populace složená ze 71 533 případů BCC a z 8 629 případů 
SCC, odpovídajících 1 430 833, resp. 172 462 kontrolám v populaci. Užívání vysokých dávek 
HCTZ (≥50 000 mg kumulativních) bylo spojeno s korigovanou mírou pravděpodobnosti (OR) 
1,29  (95%  interval  spolehlivosti  (CI):  1,23–1,35)  u  BCC  a  3,98  (95%  CI:  3,68–4,31)  u  SCC. 
Jednoznačný vztah mezi kumulativní dávkou a odezvou byl pozorován jak v případě BCC, tak 
SCC. Jiná studie naznačuje možné spojení mezi karcinomem rtu (SCC) a expozicí HCTZ: případů karcinomu rtu odpovídalo 63 067 kontrolám v populaci, přičemž byla použita strategie 
výběru z rizikových skupin. Vztah mezi kumulativní dávkou a odezvou byl předveden s OR 2,(95% CI: 1,7–2,6), která vzrostla na 3,9 (3,0-4,9) při vysokých dávkách (~25 000 mg) a na 7,(5,7–10,5) v případě nejvyšší kumulované dávky (~100 000 mg) (viz též bod 4.4).