Sintonyn Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická skupina: Antagonisté angiotenzinu II a blokátory kalciových kanálů 
ATC kód: C09DB 
Mechanismus účinku 
Sintonyn je kombinací antagonisty angiotenzinu II, olmesartan-medoxomilu, a blokátoru kalciových 
kanálů,  amlodipin-besylátu. Kombinace těchto léčivých látek má aditivní antihypertenzivní účinek, 
snižuje krevní tlak více než samotně podávané jednotlivé složky. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost 
 
Sintonyn
Ve dvojitě zaslepené, randomizované, placebem kontrolované studii, která trvala 8 týdnů a zahrnovala 
1940  pacientů  (71 %  bělošských  pacientů a  29 %  pacientů  jiného  původu),  léčba  každou  silou 
kombinace  přípravku  Sintonyn  vedla  k  významně  vyššímu  snížení  diastolického  a  systolického 
krevního   tlaku   než   léčba   příslušnými   látkami   v   monoterapii.   Průměrná   změna 
systolického/diastolického krevního tlaku byla závislá na dávce: -24/-14 mmHg (kombinace 20 mg/mg), -25/-16 mmHg (kombinace 40 mg/5 mg) a -30/-19 mmHg (kombinace 40 mg/10 mg). 
 Sintonyn 40 mg/5 mg snížil systolický/diastolický krevní tlak v sedě o dalších 2,5/1,7 mmHg oproti 
přípravku Sintonyn 20 mg/5 mg. Obdobně Sintonyn 40 mg/10 mg snížil systolický/diastolický krevní 
tlak v sedě o dalších 4,7/3,5 mmHg oproti přípravku Sintonyn 40 mg/5 mg. 
Procento pacientů, u kterých bylo dosaženo cílového krevního tlaku ( 140/90 mmHg u pacientů bez 
diabetu a  130/80 mmHg u pacientů s diabetem), bylo 42,5 %, 51,0 % a 49,1 % u přípravku Sintonyn 
20 mg/5 mg, Sintonyn 40 mg/5 mg a Sintonyn 40 mg/10 mg. 
Podstatné části antihypertenzivního účinku přípravku Sintonyn bylo obvykle dosaženo již v prvních 
dvou týdnech léčby. 
 
Druhá dvojitě zaslepená, randomizovaná, placebem kontrolovaná studie hodnotila účinnost přidání 
amlodipinu při léčbě bělošských pacientů, jejichž krevní tlak nebyl dostatečně upraven osmitýdenní 
monoterapií 20 mg olmesartan-medoxomilu. U pacientů, kteří pokračovali v užívání pouze 20 mg 
olmesartan-medoxomilu, se systolický/diastolický krevní tlak po dalších osmi týdnech léčby snížil o   
-10,6/-7,8 mmHg. Přidání 5 mg amlodipinu po dobu osmi týdnů snížilo systolický/diastolický krevní 
tlak o -16,2/-10,6 mmHg (p = 0,0006). 
Procento pacientů, u kterých bylo dosaženo cílového krevního tlaku ( 140/90 mmHg u pacientů bez 
diabetu a  130/80 mmHg u pacientů s diabetem), bylo 44,5 % u kombinace 20 mg/5 mg v porovnání 
s 28,5 % ve skupině užívající 20 mg olmesartan-medoxomilu. 
 
Další studie hodnotila přidání různých dávek olmesartan-medoxomilu při léčbě bělošských pacientů, 
jejichž krevní tlak nebyl dostatečně upraven osmitýdenní monoterapií 5 mg amlodipinu. U pacientů, 
kteří pokračovali v užívání pouze 5 mg amlodipinu, se systolický/diastolický krevní tlak po dalších 
osmi  týdnech  léčby  snížil  o -9,9/-5,7  mmHg.  Přidání  20  mg olmesartan-medoxomilu  snížilo 
systolický/diastolický krevní tlak o -15,3/-9,3 mmHg, přidání 40 mg olmesartan-medoxomilu snížilo 
systolický/diastolický krevní tlak o -16,7/-9,5 mmHg (p  0,0001). Procento pacientů, u kterých bylo 
dosaženo cílového  krevního  tlaku  ( 140/90  mmHg  u  pacientů  bez  diabetu a  130/80  mmHg  u 
pacientů s diabetem),  bylo  29,9 % ve skupině, která pokračovala v užívání pouze 5 mg amlodipinu, 
a 53,5 % ve skupině užívající přípravek Sintonyn 20 mg/5 mg, resp. 50,5 % ve skupině užívající 
přípravek Sintonyn 40 mg/5 mg. 
 
Randomizovaná data porovnávající u pacientů s nekompenzovanou hypertenzí užívání středně vysoké 
dávky přípravku Sintonyn s užíváním maximální dávky amlodipinu nebo  olmesartanu v monoterapii 
nejsou k dispozici. 
 
Tři  studie  potvrdily,  že  snižování  krevního  tlaku  přípravkem  Sintonyn  při podání  jednou  denně 
přetrvává po celý dávkovací interval, tj. 24 hodin, přičemž poměr trough-to-peak  byl  71 % až 82 % 
systolické a diastolické odpovědi a 24hodinová účinnost byla potvrzena ambulantním monitorováním 
krevního tlaku. 
 
Antihypertenzivní účinek přípravku Sintonyn byl bez  ohledu  na věk a pohlaví téměř stejný. Téměř 
stejný antihypertenzivní účinek byl zaznamenán i u pacientů s diabetem a bez diabetu. 
 
Ve dvou otevřených nerandomizovaných rozšířených studiích byla přetrvávající účinnost přípravku 
Sintonyn 40 mg/5 mg prokázána po jednom roce užívání u 49–67 % pacientů. 
 
Olmesartan-medoxomil (léčivá látka přípravku Sintonyn)
Olmesartan-medoxomil,  který  je  součástí  přípravku  Sintonyn,  je  selektivním  antagonistou  na 
receptorech   typu   1   (AT1)   pro   angiotenzin   II. Olmesartan-medoxomil se  rychle  přeměňuje  na 
farmakologicky účinný metabolit olmesartan. Angiotenzin II je primárně vazoaktivním hormonem 
systému renin-angiotenzin-aldosteron a hraje významnou úlohu v patofyziologii hypertenze. Účinky 
angiotenzinu II zahrnují vazokonstrikci, stimulaci syntézy a uvolňování aldosteronu,  stimulaci  srdce 
a reabsorpci sodíku v ledvinách. Olmesartan blokuje vazokonstrikční účinek angiotenzinu II a jeho 
vliv na sekreci aldosteronu, a to potlačením jeho vazby na AT1 receptor ve tkáních včetně hladké 
svaloviny  cév  a  nadledvinek.  Účinek olmesartan-medoxomilu  závisí  na  zdroji  a  cestě  syntézy 
 angiotenzinu  II.  Selektivní  antagonismus  olmesartanu  na  receptorech  pro  angiotenzin  II  (AT1) 
způsobuje  zvýšení  hladiny  reninu  v plasmě,  zvýšení  koncentrace  angiotenzinu  I  a  II  a  pokles 
koncentrace aldosteronu v plasmě. 
 
Olmesartan-medoxomil vyvolává  při  hypertenzi  na  dávce  závislé,  dlouhodobé  snížení  arteriálního 
krevního tlaku. Hypotenze po první dávce, tachyfylaxe při dlouhodobé léčbě ani rebound hypertenze 
po náhlém ukončení léčby nebyly zaznamenány. 
 
Při podání jedenkrát denně vyvolává olmesartan-medoxomil u pacientů s hypertenzí účinné a plynulé 
snížení krevního tlaku po celých 24 hodin. Podání jedenkrát denně způsobuje téměř stejné snížení 
krevního tlaku jako podání stejného množství celkové denní dávky dvakrát denně. 
 
Při  nepřerušované léčbě je  maximálního  snížení  krevního  tlaku  dosaženo  do  8  týdnů  po  zahájení 
léčby, i když podstatná část hypotenzního působení je patrná již po 2 týdnech léčby. 
 
Vliv olmesartan-medoxomilu na mortalitu a morbiditu není znám. 
 
Randomizovaná  studie Randomised Olmesartan    and    Diabetes    Microalbuminuria    Prevention 
(ROADMAP)  na  4447  pacientech  s diabetem mellitem typu 2, normoalbuminurií a alespoň jedním 
dalším kardiovaskulárním rizikovým faktorem zkoumala, zda léčba olmesartanem by mohla oddálit 
nástup mikroalbuminurie. Medián sledování byl  3,2  let  a  pacienti  v této době užívali navíc k jiným 
antihypertenzivům,  s výjimkou  ACE  inhibitorů  nebo  inhibitorů  uvolňování angiotenzinu,  buď 
olmesartan nebo placebo. 
 
U  primárního cílového  parametru studie  prokázala  významné  snížení  rizika  v době  do  nástupu 
mikroalbuminurie ve prospěch olmesartanu. Po úpravě kvůli rozdílům v krevním tlaku toto snížení 
rizika již nebylo statisticky významné. Mikroalbuminurie se rozvinula u 8,2% (178 z 2160) pacientů 
ve skupině s olmesartanem a 9,8% (210 z 2139) ve skupině s placebem. 
 
Co  se  týče  sekundárních cílových  parametrů,  kardiovaskulární  příhody  se  objevily  u  96  pacientů 
(4,3%)  užívajících  olmesartan  a  94  pacientů  (4,2%)  užívajících  placebo.  Incidence  mortality 
z kardiovaskulárních  příčin  byla  vyšší  u  olmesartanu  než u  placeba (15  pacientů  (0,7%)  versus  pacienti  (0,1%))  navzdory  podobným  poměrům  u  nefatální cévní mozkové  příhody  (14  pacientů 
(0,6%)  versus  8  pacientů  (0,4%)),  nefatálního  infarktu  myokardu  (17  pacientů  (0,8%)  versus  pacientů (1,2%)) a mortalitě z nekardiovaskulárních příčin (11 pacientů (0,5%) versus 12 pacientů 
(0,5%)). Celková mortalita byla u olmesartanu číselně vyšší (26 pacientů (1,2%) versus 15 pacientů 
(0,7%)), což bylo dáno zejména vyšším počtem fatálních kardiovaskulárních příhod. 
 
Studie  Olmesartan  Reducing  Incidence  of  End-stage  Renal  Disease  in  Diabetic  Nephropathy  Trial 
(ORIENT)  zkoumala  účinky  olmesartanu  na  renální  a  kardiovaskulární  ukazatele  u  randomizovaných japonských a čínských pacientů s diabetem  mellitem 2. typu a zjevnou nefropatií. 
Medián sledování byl 3,1 let, pacienti v tomto období užívali navíc k jiným antihypertenzivům včetně 
ACE inhibitorů buď olmesartan nebo placebo. 
 
Primární kombinovaný cílový parametr (doba do prvního zdvojnásobení kreatininu v séru, konečné 
stádium  onemocnění  ledvin,  úmrtí  z jakékoli  příčiny)  byl  pozorován  u  116  pacientů  ze  skupiny 
užívajících olmesartan (41,1%) a 129 pacientů ze skupiny užívající placebo (45,4%) (HP 0,97 (95% 
CI 0,75 až 1,24); p=0,791). Kombinovaný sekundární kardiovaskulární cílový parametr byl pozorován 
u 40 pacientů léčených olmesartanem (14,2%) a 53 pacientů užívajících placebo (18,7%).  Tento 
kombinovaný kardiovaskulární cílový  parametr zahrnoval  úmrtí  z kardiovaskulárních  příčin  u  (3,5%) pacientů užívajících olmesartan versus 3 (1,1%) užívajících placebo, celkovou mortalitu (6,7%) versus 20 (7,0%), nefatální cévní mozkovou příhodu 8 (2,8%) versus 11 (3,9%) a nefatální 
infarkt myokardu 3 (1,1%) versus 7 (2,5%). 
 
Amlodipin (léčivá látka přípravku Sintonyn)
 Amlodipin, který je také součástí přípravku Sintonyn, je blokátorem kalciových kanálů, což znamená, 
že potlačuje transport iontů vápníku skrze kanály L-typu, které jsou závislé na potenciálech, přes 
membrány  do  srdce  a  hladké  svaloviny.  Experimentální  data  prokazují,  že  amlodipin  se  váže  na 
dihydropyridinová  i  nedihydropyridinová  vazebná  místa.  Amlodipin  je  relativně  selektivní  vůči 
cévám,  přičemž  na  buňky  hladké  svaloviny  cév  účinkuje  více  než  na  buňky  srdečního  svalu. 
Antihypertenzivní  účinek  amlodipinu  se  odvozuje  od  přímého  relaxačního  působení  na  hladkou 
svalovinu arterií, což vede ke snížení periferního odporu a tím i krevního tlaku. 
 
U pacientů  s hypertenzí  amlodipin  způsobuje  na  dávce  závislé,  dlouhodobé  snížení  arteriálního 
krevního tlaku. Hypotenze po první dávce, tachyfylaxe při dlouhodobé léčbě ani rebound hypertenze 
po náhlém ukončení léčby nebyly zaznamenány. 
 
Po podání terapeutických dávek pacientům s hypertenzí vyvolává amlodipin účinné snížení krevního 
tlaku,  a  to  v poloze  v leže,  v sedě  i  ve  stoje.  Dlouhodobé  užívání  amlodipinu  není  spojeno 
s významnými  změnami  srdeční  frekvence  nebo  hladin  katecholaminů  v plasmě.  U  pacientů 
s hypertenzí a normálními funkcemi ledvin snižují terapeutické dávky amlodipinu renální vaskulární 
rezistenci a zvyšují rychlost glomerulární filtrace a skutečný průtok plasmy ledvinami, aniž by se 
měnila filtrační frakce nebo proteinurie. 
 
Ve studiích hemodynamiky u pacientů se srdečním selháním a v klinických studiích založených na 
námahových  testech,  kterým  byly  podrobeni  pacienti  se  srdečním  selháním  NYHA  II-IV,  bylo 
zjištěno,  že  amlodipin  nezpůsobuje  zhoršení  klinického  stavu,  což  bylo  posuzováno  podle 
snášenlivosti cvičení, ejekční frakce levé komory a klinických známek a příznaků. 
 
V placebem kontrolované studii (PRAISE), která byla navržena pro zhodnocení pacientů se srdečním 
selháním NYHA   III-IV  léčených  digoxinem,  diuretiky  a  ACE  inhibitory,  bylo  prokázáno,  že 
amlodipin  nezvyšuje  u  pacientů  se  srdečním  selháním  riziko  úmrtí  ani  celkové  riziko  mortality 
a morbidity. 
 
Ve follow-up, dlouhotrvající, placebem kontrolované studii (PRAISE-2) s amlodipinem u pacientů se 
srdečním  selháním  třídy NYHA III-IV   bez klinických  příznaků  nebo  objektivních  zjištění 
naznačujících skryté ischemické  onemocnění,  při  stabilních  dávkách  ACE  inhibitorů,  digitalisu  a 
diuretik, neměl  amlodipin  žádný  účinek  na  celkovou nebo kardiovaskulární  mortalitu.  U  stejné 
populace   byl   amlodipin  spojován  se  zvýšeným  hlášením  plicního  edému, navzdory  žádným 
podstatným rozdílům v incidenci zhoršení srdečního selhání ve srovnání s placebem. 
 
Studie léčby prevence infarktu myokardu (ALLHAT)
Randomizovaná  dvojitě zaslepená studie  morbidity-mortality  nazvaná  Antihypertensive and  Lipid-
Lowering Treatment to Prevent Heart Attack Trial (ALLHAT) byla provedena k porovnání novějších 
léků:  amlodipinu  2,5–10  mg/d  (blokátor  kalciových  kanálů)  nebo  lisinoprilu  10–40  mg/d  (ACE 
inhibitor) jako léků první volby oproti thiazidovým diuretikům, chlortalidonu 12,5–25 mg/d při mírné 
až středně těžké hypertenzi. Celkem 33357 pacientů s hypertenzí ve věku 55 let nebo starších bylo 
randomizováno a sledováno v průměru 4,9 let. Pacienti měli alespoň jeden další rizikový faktor ICHS: 
infarkt  myokardu  nebo  cévní  mozková  příhoda  v anamnéze  (>6  měsíců  před  zapsáním)  nebo 
dokumentovaná jiná aterosklerotická kardiovaskulární onemocnění (celkem 51,5 %), diabetes mellitus 
typu   2   (36,1 %),   HDL-C   <   35   mg/dl   (11,6 %),  hypertrofie  levé komory  diagnostikovaná 
elektrokardiograficky nebo echokardiograficky (20,9 %), současné kouření cigaret (21,9 %). 
Primární endpoint zahrnoval fatální ICHS nebo nefatální infarkt myokardu. Mezi léčbou amlodipinem 
a chlortalidonem nebyl v primárním endpointu žádný významný rozdíl: RR 0,98, 95% CI (0,90–1,07) 
p=0,65.   V sekundárních  endpointech  byla  incidence  srdečního  selhání (složený  kombinovaný 
kardiovaskulární endpoint) výrazně vyšší ve skupině léčené amlodipinem v porovnání se skupinou 
léčenou  chlortalidonem  (10,2 %  vs.  7,7 %,  RR  1,38,  95%  CI  [1,25–1,52]  p<0,001).  V celkové 
mortalitě  však  významný  rozdíl  mezi  skupinou  léčenou  amlodipinem  a  skupinou  léčenou 
chlortalidonem nebyl (RR 0,96 95% CI [0,89–1,02] p=0,20). 
 
 Další informace 
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing  Telmisartan 
Alone  and  in combination with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a VA  NEPHRON-D (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotenzin II. 
 
Studie   ONTARGET   byla   vedena   u   pacientů   s   anamnézou   kardiovaskulárního   nebo 
cerebrovaskulárního  onemocnění  nebo  u  pacientů  s diabetem mellitem  2.  typu  se  známkami 
poškození cílových orgánů. Studie VA NEPHRON-D byla vedena u pacientů s diabetem mellitem  2. 
typu a diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností, 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat současně. 
 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE  nebo blokátorem  receptorů  pro  angiotenzin  II u  pacientů  s diabetem mellitem 2.  typu  a 
chronickým  onemocněním  ledvin,  kardiovaskulárním  onemocněním,  nebo  obojím.  Studie  byla 
předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní 
mozková příhoda byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a 
zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální 
dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině.