Telassmo Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická skupina: léčiva ovlivňující renin-angiotensinový systém, blokátory receptoru pro 
angiotensin II (ARB) a blokátory kalciových kanálů, ATC kód: C09DB04. 
 
Telmisartan 
 
Mechanismus účinku 
Telmisartan je  specifický  antagonista  receptoru angiotensinu II  (typ  AT1) účinný  po  perorálním 
podání. S velmi vysokou afinitou telmisartan vytěsňuje angiotensin II z jeho vazebného místa na 
subtypu  receptoru  AT1,  který  odpovídá  za  známé  působení angiotensinu II.  Telmisartan  nemá  na 
receptoru AT1 žádnou parciální agonistickou aktivitu a váže se selektivně na tento receptor. Vazba má 
dlouhodobý charakter. Telmisartan nevykazuje afinitu k ostatním receptorům, včetně AT2 a ostatních 
méně charakterizovaných receptorů AT. Funkční význam těchto receptorů není znám, stejně jako efekt 
jejich možné zvýšené stimulace angiotensinem II, jehož hladiny se podáváním telmisartanu zvyšují. 
Plazmatické  hladiny  aldosteronu  se  podáváním  telmisartanu  snižují.  Telmisartan  neinhibuje  u  lidí 
plazmatický  renin  ani  neblokuje  iontové  kanály.  Telmisartan  neinhibuje angiotensin konvertující 
enzym (kininázu II), což je enzym, který rovněž rozkládá bradykinin. Proto se nepředpokládá, že by 
telmisartan potencoval nežádoucí účinky zprostředkované bradykininem. 
 
Dávka telmisartanu 80 mg u lidí téměř zcela inhibuje zvýšení krevního tlaku vyvolané angiotensinem 
II. Inhibiční účinek přetrvává déle než 24 hodin a je měřitelný po dobu až 48 hodin. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost 
Léčba esenciální hypertenze
Po první dávce telmisartanu dojde v průběhu tří hodin postupně k poklesu krevního tlaku. Maximální 
redukce krevního tlaku se dosáhne obvykle v průběhu 4 až 8 týdnů od zahájení léčby a přetrvává 
během dlouhodobé terapie. 
 
Antihypertenzní účinek trvá konstantně 24 hodin po podání přípravku, včetně posledních 4 hodin před 
podáním  následující  dávky,  jak  bylo  prokázáno  ambulantním  monitorováním  krevního  tlaku.  Ve 
studiích  kontrolovaných  placebem po  dávce  40 a  80  mg  telmisartanu  je  toto potvrzeno  poměrem 
minimálních a maximálních hodnot tlaku krve („trough-to-peak ratio“), který byl konzistentně nad 
 
 
80 %.  Existuje  zjevná  závislost  mezi  podanou  dávkou  přípravku  a  časem  potřebným  k  návratu 
systolického krevního tlaku (STK) na původní hodnoty. Údaje týkající se diastolického krevního tlaku 
(DTK) nejsou v tomto smyslu jednotné. 
 
U pacientů s hypertenzí snižuje telmisartan jak systolický, tak i diastolický krevní tlak bez ovlivnění 
tepové  frekvence.  Příspěvek  diuretického  a  natriuretického  efektu  léčivého  přípravku  k jeho 
hypotenznímu působení musí být ještě určen. Antihypertenzní účinnost telmisartanu je srovnatelná se 
zástupci  jiných  tříd  antihypertenziv  (což  bylo  prokázáno  v  klinických  studiích  porovnávajících 
telmisartan s amlodipinem, atenololem, enalaprilem, hydrochlorothiazidem a lisinoprilem). 
 
Po  náhlém  přerušení  léčby  telmisartanem  se  během  několika  dnů  krevní  tlak  postupně  vrací 
k hodnotám před léčbou bez vzniku „rebound“ fenoménu. 
 
Výskyt suchého kašle byl významně nižší u pacientů léčených telmisartanem než u pacientů léčených 
inhibitory angiotensin konvertujícího  enzymu v  klinických  studiích  přímo  srovnávajících  tyto  dva 
léčebné režimy. 
 
Kardiovaskulární prevence 
Klinická studie ONTARGET (z anglického ONgoing Telmisartan Alone and in Combination with 
Ramipril Global Endpoint Trial) srovnávala účinky telmisartanu, ramiprilu a kombinace telmisartanu 
a ramiprilu na kardiovaskulární výsledky u 25 620 pacientů ve věku 55 let nebo starších s anamnézou 
ischemické  choroby  srdeční,  cévní  mozkové  příhody,  tranzitorní  ischemické  ataky,  onemocnění 
periferních  tepen  nebo  diabetem mellitem 2.  typu  s  prokázaným  orgánovým  postižením  (např. 
retinopatie,  hypertrofie  levé  srdeční  komory,  makro- nebo  mikroalbuminurie),  což  je  populace 
s rizikem vzniku kardiovaskulárních příhod. 
 
Pacienti  byli  náhodně  zařazeni  do  jedné  ze  3  následujících  léčebných  skupin:  telmisartan  80  mg 
(n=8 542),  ramipril  10  mg  (n=8  576)  nebo  kombinace  telmisartan  80  mg  plus  ramipril  10  mg 
(n=8 502) a následně sledováni po dobu průměrně 4,5 roku. 
 
Pokud  jde  o  primární  kombinovaný  cílový  parametr  účinnosti  klinické  studie - snížení  úmrtí 
z kardiovaskulárních  příčin,  nefatálních  srdečních  infarktů,  nefatálních  cévních  mozkových  příhod 
nebo hospitalizace z důvodu městnavého srdečního selhání, telmisartan ukázal podobný účinek jako 
ramipril. Výskyt primárního cílového parametru u skupiny užívající telmisartan (16,7 %) a ramipril 
(16,5 %) byl podobný. Relativní riziko pro telmisartan ve srovnání s ramiprilem bylo 1,01 (97,5% CI 
0,93–1,10,  p  (non-inferiorita)=0,0019,  v rozpětí  1,13).  Úmrtnost  ze  všech  příčin  byla  u  pacientů 
léčených telmisartanem 11,6 %, u ramiprilu 11,8 %. 
 
Telmisartan byl také podobně účinný jako ramipril, pokud se týká předem stanoveného sekundárního 
cílového  parametru  účinnosti - úmrtí  z  kardiovaskulárních  příčin,  nefatální  infarkty  myokardu 
a nefatální cévní mozkové příhody [0,99 (97,5% CI 0,90–1,08, p (non-inferiorita)=0,0004], které byly 
primárním  cílovým  parametrem  účinnosti  referenční  studie  HOPE  (z  anglického  Heart  Outcomes 
Prevention Evaluation), která zkoumala účinek ramiprilu ve srovnání s placebem. 
 
Klinická studie TRANSCEND randomizovala pacienty netolerující ACE inhibitory, jinak byla vstupní 
kritéria stejná jako ve studii ONTARGET. Pacienti užívali telmisartan 80 mg (n=2 954) nebo placebo 
(n=2 972), obojí nad rámec standardní péče. Průměrná doba sledování byla 4 roky a 8 měsíců. Nebyl 
prokázán  statisticky  významný  rozdíl  ve  výskytu  primárního  kombinovaného  cílového  parametru 
(úmrtí z kardiovaskulárních příčin, nefatální srdeční infarkty, nefatální cévní mozkové příhody nebo 
hospitalizace  z  důvodu  městnavého  srdečního  selhání)  [15,7  %  telmisartan,  17,0  %  placebo 
s relativním  rizikem  0,92  (95%  CI  0,81–1,05;  p=0,22)].  Telmisartan  byl  účinnější  než  placebo 
v předem stanoveném sekundárním kombinovaném cílovém parametru - úmrtí z kardiovaskulárních 
příčin,  nefatální  srdeční  infarkty  a  nefatální  cévní  mozkové  příhody  [0,87  (95%  CI  0,76–1,00; 
p=0,048)]. Prospěch nebyl prokázán u kardiovaskulární mortality (relativní riziko 1,03; 95% CI 0,1,24). 
 
 
 
U pacientů léčených telmisartanem byl méně často hlášen kašel a angioedém než u pacientů, kterým 
byl podáván ramipril. Naopak v případě telmisartanu byla častěji hlášena hypotenze. 
 
Kombinace telmisartanu s ramiprilem nepřinesla další prospěch ve srovnání se samotným ramiprilem 
nebo  samotným  telmisartanem.  Výskyt  kardiovaskulární mortality a  mortality  ze  všech  příčin  byl 
u této  kombinace  vyšší.  Navíc  v  této  skupině  došlo  k  významně  vyššímu  výskytu  hyperkalemie, 
renálního  selhání,  hypotenze  a  synkop.  U  této  skupiny  pacientů  se  proto  používání  kombinace 
telmisartanu s ramiprilem nedoporučuje. 
 
Ve studii „Účinná sekundární prevence cévních mozkových příhod“ (PRoFESS) u pacientů ve věku 
50 let a starších, kteří prodělali cévní mozkovou příhodu, byl zaznamenán zvýšený výskyt sepse po 
telmisartanu ve srovnání s placebem, 0,70 % vs.  0,49 % [RR 1,43 (95% interval spolehlivosti 1,2,06)]; výskyt fatálních případů sepse byl zvýšen u pacientů léčených telmisartanem (0,33 %) vs. 
pacienti  léčení  placebem  (0,16  %)  [RR  2,07  (95%  interval  spolehlivosti  1,14–3,76)].  Pozorovaná 
zvýšená míra výskytu sepse spojená s podáváním telmisartanu může být náhodný nález nebo může 
souviset s dosud neznámým mechanismem. 
 
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing  Telmisartan 
Alone  and  in  combination with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotensin II. 
Studie     ONTARGET     byla vedena   u   pacientů   s   anamnézou   kardiovaskulárního   nebo 
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetem mellitem 2. typu se známkami poškození 
cílových  orgánů.  Studie  VA  NEPHRON-D  byla  vedena  u  pacientů  s  diabetem mellitem 2.  typu 
a diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastnost, 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat souběžně. 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE  nebo  blokátorem  receptorů  pro angiotensin II  u  pacientů  s  diabetem mellitem 2.  typu  a 
chronickým  onemocněním  ledvin,  kardiovaskulárním  onemocněním,  nebo  obojím.  Studie  byla 
předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní 
mozková příhoda byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem  a 
zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální 
dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině. 
 
Amlodipin 
Amlodipin je inhibitorem transportu kalciových iontů dihydropyridinové skupiny (blokátor pomalých 
kalciových kanálů neboli antagonista kalciových iontů) - inhibuje tedy transmembránový transport 
kalciových iontů do srdečních buněk a buněk hladkého svalstva cévních stěn. 
 
Mechanismus antihypertenzního působení amlodipinu vyplývá z jeho přímého relaxačního účinku na 
hladké svalstvo cévní stěny. Přesný mechanismus, jímž amlodipin vede k ústupu anginózních bolestí, 
nebyl  dosud  zcela  poznán,  avšak  je  známo, že  amlodipin  snižuje  rozsah  ischemického  poškození 
myokardu dvěma mechanismy: 
 
1. Amlodipin  dilatuje  periferní  arterioly  a tak snižuje celkovou  periferní rezistenci  (afterload), 
proti níž musí srdce přečerpávat krev. Vzhledem k tomu, že srdeční frekvence při tom zůstává 
stabilní, snížení zatížení vede k odlehčení práce srdce a snížení spotřeby energie a kyslíkových 
nároků v myokardu. 
 
 
 
2. Mechanismus  účinku  amlodipinu  zahrnuje  pravděpodobně  také  dilataci  hlavních  větví 
koronárních tepen a koronárních arteriol, a to jak v normálních, tak i v ischemií postižených 
oblastech.  Důsledkem  této  dilatace  je  zvýšení  přísunu  kyslíku  do  myokardu  u  pacientů 
s koronárními spasmy (Prinzmetalovou čili variantní anginou pectoris). 
 
U pacientů s hypertenzí amlodipin při dávkování 1× denně klinicky významně snižuje krevní tlak 
vleže  i  vestoje  po  dobu  celých  24  hodin.  Vzhledem  k  pomalému  nástupu  účinku  však  podání 
amlodipinu nevede k akutní hypotenzi. 
 
U pacientů s anginou pectoris zvyšuje jedna denní dávka amlodipinu celkovou dobu tolerance fyzické 
zátěže,  oddaluje  nástup  anginózních  bolestí  a  dobu  do  vzniku  1  mm  depresí  úseku  ST  na  EKG, 
a snižuje jak frekvenci anginózních atak, tak spotřebu tablet nitroglycerinu. 
 
Při podání amlodipinu nebyly zjištěny žádné nežádoucí metabolické účinky ani změny koncentrací 
lipidů v plazmě; podávání amlodipinu je vhodné i u pacientů s astmatem, diabetem či dnou. 
 
Použití u pacientů s ischemickou chorobou srdeční (ICHS) 
Účinnost amlodipinu v prevenci klinických příhod u pacientů s ischemickou chorobou srdeční (ICHS) 
byla  hodnocena  v  nezávislé  multicentrické randomizované  dvojitě  zaslepené  studii  kontrolované 
placebem  u 1 997  pacientů  (Comparison  of  Amlodipine  vs.  Enalapril  to  Limit  Occurrences  of 
Thrombosis (CAMELOT)). Po dobu 2 let bylo léčeno 663 pacientů amlodipinem v dávce 5–10 mg, 
673 pacientů enalaprilem v dávce 10–20 mg a 655 pacientů užívalo placebo, navíc ke standardní léčbě 
statiny,  betablokátory,  diuretiky  a  acetylsalicylovou  kyselinou.  Klíčové  výsledky  účinnosti  jsou 
uvedeny v Tabulce  1. Výsledky indikují, že léčba amlodipinem vedla k menšímu počtu hospitalizací 
kvůli angině a revaskularizačních operací u pacientů s ICHS. 
 
Tabulka 1 Incidence významných klinických výstupů studie CAMELOT 
  Poměr kardiovaskulárních příhod, 
počet (%) 
Amlodipin vs. placebo 
Výstup Amlodipin Placebo Enalapril Poměr rizik (HR)
(95% CI) 
Hodnota 
p 
Primární cílový parametr          
Kardiovaskulární    nežádoucí 
příhoda
110 (16,6)  151 (23,1)  136 (20,2)  0,69 (0,54–0,88)  0,003  
Jednotlivé složky
Koronární revaskularizace 78 (11,8)  103 (15,7)  95 (14,1)  0,73 (0,54–0,98)  0,03  
Hospitalizace kvůli angině 51 (7,7)  84 (12,8)  86 (12,8)  0,58 (0,41–0,82)  0,002  
Nefatální IM 14 (2,1)  19 (2,9)  11 (1,6)  0,73 (0,37–1,46)  0,37  
Cévní  mozková  příhoda  nebo 
TIA
(0,9)  12 (1,8)  8 (1,2)  0,50 (0,19–1,32)  0,15  
Kardiovaskulární úmrtí 5 (0,8)  2 (0,3)  5 (0,7)  2,46 (0,48–12,7)  0,27  
Hospitalizace kvůli CHF 3 (0,5)  5 (0,8)  4 (0,6)  0,59 (0,14–2,47)  0,46  
Resuscitovaná srdeční zástava 0  4 (0,6)  1 (0,1)  NA  0,04 
Nový   výskyt   onemocnění 
periferních cév
(0,8)  2 (0,3)  8 (1,2)  2,6 (0,50–13,4)  0,24  
Zkratky:  CHF,  městnavé  srdeční  selhání  (congestive  heart  failure);  CI,  interval  spolehlivosti;  IM, 
infarkt myokardu; TIA, tranzitorní ischemická ataka. 
 
Použití u pacientů se srdečním selháním 
 
 
Hemodynamické studie a kontrolované klinické studie, při nichž pacienti se srdečním selháním třídy 
II-IV podle NYHA podstoupili zátěžový test, ukázaly, že amlodipin nevede ke zhoršení klinického 
stavu  hodnoceného  pomocí tolerance  fyzické  zátěže,  ejekční  frakce  levé  komory  a  klinické 
symptomatologie. 
 
Z placebem kontrolované studie (PRAISE) vyplynulo, že u pacientů s chronickým srdečním selháním 
stupně  III-IV  dle  NYHA  léčených  digoxinem,  diuretiky  a  inhibitory  angiotensin konvertujícího 
enzymu (ACE) nedošlo po podání amlodipinu ke zvýšení rizika mortality nebo rizika kombinované 
mortality a morbidity u pacientů se srdečním selháním. 
 
V následující, dlouhodobé, placebem kontrolované studii (PRAISE-2)  s  amlodipinem  u  pacientů se 
srdečním selhání NYHA III a IV bez klinických příznaků nebo bez objektivního nálezu svědčícího pro 
probíhající ischemickou chorobu, kteří užívali stabilní dávky ACE inhibitorů, digitalisu nebo diuretik, 
neměl amlodipin žádný vliv na celkovou kardiovaskulární mortalitu. Ve stejné skupině pacientů bylo 
užívání amlodipinu spojeno s vyšším výskytem plicního edému. 
 
Studie hodnotící preventivní léčbu infarktu myokardu (ALLHAT)
 
ALLHAT  (Antihypertensive  and  Lipid-Lowering  Treatment  to  Prevent  Heart  Attack  Trial), dvojitě 
zaslepená, randomizovaná, mortalitní-morbiditní studie sledovala srovnání léčby novějšími léčivými 
přípravky: amlodipin 2,5–10 mg/den (blokátor kalciového kanálu), lisinopril 10–40  mg/den  (ACE 
inhibitor), podávanými jako terapie první linie, s léčbou thiazidovým diuretikem chlortalidonem 12,25 mg/den při léčbě mírné až středně těžké hypertenze. 
 
Celkem 33 357 pacientů s hypertenzí ve věku 55 či více let bylo randomizováno a následně sledováno 
průměrně po dobu 4,9 let. Pacienti měli minimálně jeden další rizikový faktor ICHS, včetně: infarktu 
myokardu nebo cévní mozkové příhody v anamnéze (> 6 měsíců před vstupem do studie) nebo jiného 
dokumentovaného aterosklerotického onemocnění (celkem 51,5 %), diabetu 2. typu (36,1 %), HDL 
cholesterolu   <   35  mg/dl  (11,6  %),  hypertrofie  levé  komory  diagnostikované  na  EKG  či 
echokardiografií (20,9 %), kouření cigaret (21,9 %). 
 
Primární cílový parametr byl souborem fatálních koronárních příhod či nefatálních infarktů myokardu. 
V  tomto  sledovaném  parametru  nebyl  zjištěn  významný  rozdíl  mezi  léčbou  amlodipinem 
a chlortalidonem: RR 0,98 95% CI [0,90–1,07] p=0,65. Mezi sekundárními cílovými parametry byla 
incidence  srdečního  selhání  (součást  kombinovaného  kardiovaskulárního  cílového  parametru) 
významně vyšší ve skupině užívající amlodipin v porovnání se skupinou užívající chlortalidon (10,2 % 
vs.  7,7  %,  RR  1,38,  95%  CI  [1,25–1,52] p<0,001). Nicméně, nebyl zjištěn žádný významný rozdíl 
v celkové mortalitě při léčbě amlodipinem a chlortalidonem. RR 0,96 95% CI [0,89–1,02] p=0,20.