sp. zn. suklsSOUHRN ÚDAJŮ O PŘÍPRAVKU 
1. NÁZEV LÉČIVÉHO PŘÍPRAVKU 
Telmark 80 mg  
potahované tablety
2. KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ 
Jedna tableta obsahuje telmisartanum 80 mg. 
Pomocné látky se známym účinkem: Obsahuje 434,70 mg monohydrátu laktosy  
Úplný seznam pomocných látek viz bod 6.1. 
3. LÉKOVÁ FORMA 
Potahované tablety. 
 
Žluté potahované tablety tvaru tobolky s vyraženým symbolem „80“ na jedné straně a symbolem „T“ na 
druhé straně. 
4. KLINICKÉ ÚDAJE 
4.1 Terapeutické indikace 
Hypertenze: 
Léčba esenciální hypertenze u dospělých pacientů. 
Kardiovaskulární prevence: 
Snížení kardiovaskulární morbidity u dospělých: 
 s manifestním aterotrombotickým kardiovaskulárním onemocněním (anamnéza ischemické choroby 
srdeční, cévní mozkové příhody nebo onemocnění periferních cév v anamnéze), nebo 
 s diabetes mellitus typu II s prokázaným orgánovým postižením 
4.2 Dávkování a způsob podání 
Dávkování: 
 
Léčba esenciální hypertenze: 
Obvyklá účinná dávka je 40 mg jednou denně. U některých pacientů se příznivý výsledek dostavuje již při 
denní  dávce  20 mg. V případech,  kdy  se  nedosáhne  požadovaných  hodnot  krevního  tlaku,  lze  dávku 
telmisartanu  zvýšit  až  na  80  mg  jednou  denně. Alternativně  lze  telmisartan  použít  v kombinaci 
s thiazidovými  diuretiky  jako např. hydrochlorothiazidem, u něhož bylo prokázáno, že působí aditivně při 
snižování  krevního  tlaku  pomocí  telmisartanu. Pokud  se  uvažuje  o  zvyšování  dávek,  je  třeba  přihlížet 
k okolnosti,  že  maximálního  antihypertenzního  účinku  se  obvykle  dosáhne  po  čtyřech  až  osmi  týdnech 
terapie (viz bod 5.1). 
Kardiovaskulární prevence: 
Doporučená dávka je 80 mg jednou denně.  Nejsou k dispozici údaje o tom, zda dávky telmisartanu nižší než 
80 mg jsou účinné při snižování kardiovaskulární morbidity. 
Při zahájení léčby telmisartanem ke snížení kardiovaskulární morbidity se doporučuje pečlivé sledování 
krevního tlaku a v některých případech může být nezbytné upravit léky snižující krevní tlak. 
Zvláštní skupiny pacientů: 
 
Pacienti s poruchou funkce ledvin: 
U pacientů se závažnou poruchou funkce ledvin nebo podstupujících hemodialýzu jsou k dispozici jen 
omezené zkušenosti. U těchto pacientů je doporučena nižší úvodní dávka 20 mg (viz bod 4.4). 
 
U pacientů s mírnou až středně závažnou poruchou funkce ledvin není třeba přistupovat k úpravám 
dávek. 
Pacienti s poruchou funkce jater: 
Telmark  je  kontraindikován  u  pacientů  se  závažnou  poruchou  funkce  jater  (viz  bod  4.3). U  pacientů 
s mírnou nebo středně závažnou poruchou funkce  jater by dávka neměla přesáhnout 40 mg jednou denně 
(viz bod 4.4). 
 
Starší pacienti: 
Úprava dávky u starších pacientů není nutná. 
 
Pediatrická populace: 
Bezpečnost a účinnost přípravku Temark  u dětí a dospívajících mladších 18 let nebyla stanovena. Aktuálně 
dostupné údaje jsou popsány v bodech 5.1 a 5.2, ale doporučené dávkování stanovit nelze. 
 
Způsob podání 
Telmisartan tablety se užívají jednou denně perorálně a mají se podávat s tekutinami, s jídlem nebo bez 
jídla. 
 
Opatření při zacházení s léčivým přípravkem nebo před jeho podáním 
 
Telmisartan  musí  být  uchováván  v  uzavřeném  blistru  vzhledem k  hygroskopickým  vlastnostem  tablet. 
Tablety musí být vyjmuty z blistru krátce před podáním (viz bod 6.6). 
 
4.3 Kontraindikace 
 Hypersenzitivita na léčivou látku nebo na kteroukoli pomocnou látku tohoto přípravku uvedenou 
           v bodě 6.1. 
 Druhý a třetí trimestr těhotenství (viz body 4.4 a 4.6) 
 Obstrukce žlučovodů 
 Závažná porucha funkce jater 
Současné užívání přípravku Telmark s přípravky obsahujícími aliskiren je kontraindikováno u pacientů s 
diabetes mellitus nebo s poruchou funkce ledvin (GFR < 60 ml/min/1,73 m2) (viz body 4.5 a 5.1).4. Zvláštní upozornění a opatření pro použití 
Těhotenství: 
Léčba pomocí antagonistů receptoru angiotensinu II nesmí být během těhotenství zahájna. Pokud není 
pokračování v léčbě antagonisty receptoru angiotensinu II považováno za nezbytné, pacientky plánující 
těhotenství musí být převedeny na jinou léčbu hypertenze, která má ověřený bezpečnostní profil, pokud jde 
o podávání v těhotenství. Pokud je zjištěno těhotenství, léčba pomocí antagonistů receptoru angiotensinu II 
musí být ihned ukončena, a pokud je to vhodné, může být zahájena alternativní léčba (viz body 4.3 a 4.6). 
Poškození funkce jater: 
Vzhledem k tomu, že se telmisartan vylučuje především žlučí, nesmí být Telmark  podáván pacientům s 
cholestázou, obstrukcí žlučovodů nebo závažným poškozením jater (viz bod 4.3). U těchto pacientů se 
předpokládá snížení jaterní clearance telmisartanu. Pacientům s mírným až středně závažným poškozením 
jater může být Telmark  podán pouze se zvýšenou opatrností. 
Renovaskulární hypertenze: 
Pacientům s oboustrannou stenózou renální arterie nebo se stenózou arterie zásobující jedinou funkční 
ledvinu, kteří jsou léčeni přípravky ovlivňujícími renin-angiotenzin-aldosteronový systém, hrozí zvýšené 
riziko těžké hypotenze a renální nedostatečnosti 
 
Renální poškození a transplantace ledvin: 
U pacientů s poškozením renálních funkcí, kteří užívají Telmark, se doporučuje pravidelné sledování 
sérových hladin draslíku a kreatininu. Nejsou žádné zkušenosti s podáváním přípravku Telmark pacientům 
po nedávné transplantaci ledvin. 
Intravaskulární hypovolémie: 
U pacientů s poklesem objemu nebo koncentrace sodíku v důsledku intenzivní diuretické terapie, omezování 
soli v dietě, průjmu nebo zvracení se zejména po první dávce přípravku Telmark  může objevit 
symptomatická hypotenze. Takové stavy by se měly ještě před podáním přípravku Telmark korigovat, stejně 
jako snížení intravaskulárního objemu nebo deplece sodíku. 
Duální blokáda  renin-angiotenzin-aldosteronového systému: 
Bylo prokázáno, že současné užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotenzin II nebo aliskirenu 
zvyšuje riziko hypotenze, hyperkalemie a snížení funkce ledvin (včetně akutního selhání ledvin). Duální 
blokáda RAAS pomocí kombinovaného užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotenzin II nebo 
aliskirenu se proto nedoporučuje (viz body 4.5 a 5.1). 
Pokud  je  duální  blokáda  považována  za  naprosto  nezbytnou,  má  k  ní  docházet  pouze  pod  dohledem 
specializovaného lékaře a za častého pečlivého sledování funkce ledvin, elektrolytů a krevního tlaku. 
Inhibitory  ACE  a  blokátory  receptorů  pro  angiotenzin  II  nemají  být  používány  současně  u  pacientů  s 
diabetickou nefropatií. 
 
 Ostatní stavy provázené stimulací renin-angiotenzin-aldosteronového systému: 
U  pacientů,  jejichž  cévní  tonus  a  renální  funkce  závisejí  převážně  na  aktivitě  renin-angiotenzin-
aldosteronového systému (např. u pacientů se závažným městnavým srdečním selháním nebo s průvodním 
onemocněním ledvin, včetně stenózy renální arterie), byla léčba dalšími přípravky, které ovlivňují tento 
systém, jako je telmisartan, spojena s akutní hypotenzí, hyperazotemií, oligurií nebo vzácně i s akutním 
selháním ledvin (viz bod 4.8). 
Primární aldosteronismus: 
Pacienti  s  primárním  aldosteronismem  obvykle  nereagují  na  antihypertenziva  působící  mechanismem 
inhibice renin-angiotenzinového systému. V těchto případech se proto léčba telmisartanem nedoporučuje. 
Diabetičtí pacienti léčení inzulinem nebo antidiabetiky
U těchto pacientů se může při léčbě telmisartanem objevit hypoglykémie. Proto je u nich vhodné zvážit 
sledování hladiny glukózy v krvi; a pokud je indikováno, upravit dávky inzulinu nebo antidiabetik. 
 
Stenóza aorty a mitrální chlopně, obstrukční hypertrofická kardiomyopatie: 
Stejně  jako  u  ostatních  vazodilatancií, je  třeba  věnovat  zvlášť  zvýšenou  pozornost  pacientům  trpícím 
stenózou aortální nebo mitrální chlopně nebo obstrukční hypertrofickou kardiomyopatií 
Hyperkalémie: 
Podávání  léčivých  přípravků,  které  ovlivňují  renin-angiotenzin-aldosteronový  systém,  může  vést  k 
hyperkalemii.  
U starších pacientů, u pacientů s poškozením funkce ledvin, u diabetiků, u pacientů současně léčených 
jinými přípravky, které mohou zvyšovat hladinu draslíku, a/nebo u pacientů s interkurentními příhodami 
může být hyperkalemie fatální.  
Před zvažováním současného podávání léčivých přípravků, které ovlivňují renin-angiotenzin-aldosteronový 
systém, je nutno zhodnotit poměr přínosu a rizika. 
 Hlavní rizikové faktory hyperkalemie, které je třeba zvažovat, jsou: 
 - Diabetes mellitus, poškozená funkce ledvin, věk (>70 let) 
 - Kombinace  s  jedním  nebo  více  léčivými  přípravky,  které  ovlivňují  renin-angiotenzin-aldosteronový 
systém,  a/nebo  s  přípravky  doplňujícími  draslík.  Léčivé  přípravky  nebo  terapeutické  třídy  léčivých 
přípravků, které mohou vyvolat hyperkalemii, jsou náhražky soli obsahující draslík, draslík šetřící diuretika, 
ACE inhibitory, antagonisté receptoru angiotenzinu II, nesteroidní protizánětlivé léčivé přípravky (NSAIDs, 
včetně  selektivních  COX-2  inhibitorů),  heparin,  imunosupresiva  (cyklosporin  nebo  takrolismus) a 
trimethoprim. 
 
 - Interkurentní příhody, zejména dehydratace, akutní srdeční dekompenzace, metabolická acidóza, zhoršení 
renálních funkcí, náhlé zhoršení podmínek pro funkci ledvin (např. infekční onemocnění), rozpad buněk 
(např. při akutní ischemii končetin, rhabdomyolýze, rozsáhlém traumatu).  
U rizikových pacientů se doporučuje pečlivě sledovat sérové hladiny draslíku (viz bod 4.5). 
Laktosa: 
Tento přípravek obsahuje monohydrát laktosy. 
Pacienti, kterým lékař řekl, že mají intoleranci k některým cukrům, by se měli před užíváním přípravku 
poradit s lékařem. 
Etnické odlišnosti: 
Stejně jako inhibitory enzymu konvertujícího angiotenzin, také telmisartan a další antagonisté receptoru 
angiotenzinu II zjevně navozují u černošské populace méně výrazné snížení krevního tlaku než u jiných 
lidských ras, pravděpodobně v souvislosti s vyšší prevalencí stavů s nízkou hladinou reninu v populaci 
hypertoniků černé pleti. 
Další upozornění: 
Analogicky jako u kterýchkoli jiných antihypertenziv může dojít při nadměrném snížení krevního tlaku u 
pacientů s ischemickou kardiopatií nebo s ischemickou chorobou srdeční k infarktu myokardu nebo k cévní 
mozkové příhodě. 
4.5  Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce 
Digoxin
Při společném podávání telmisartanu s digoxinem bylo pozorováno zvýšení mediánu vrcholové plazmatické 
koncentrace digoxinu (49 %) i minimální plazmatické koncentrace digoxinu v rovnovážném stavu (20 %). 
Při  zahájení  léčby  telmisartanem,  při  úpravách  dávky  a  při  ukončení  léčby  telmisartanem  je  nutno 
monitorovat hladinu digoxinu, aby se udržela v terapeutickém rozmezí. 
 
Tak  jako  ostatní  léčiva  působící  na  renin-angiotenzin-aldosteronový  systém,  telmisartan  může  způsobit 
hyperkalemii  (viz  bod  4.4).  Riziko  se  může  zvýšit  v  případě  kombinované  léčby  s  dalšími  léčivými 
přípravky, které mohou také vyvolat hyperkalemii (náhražky soli obsahující draslík, draslík šetřící diuretika, 
ACE inhibitory, antagonisté receptoru angiotenzinu II, nesteroidní protizánětlivé léčivé přípravky (NSAIDs, 
včetně  selektivních  COX-2  inhibitorů),  heparin,  imunosupresiva  (cyklosporin  nebo   takrolismus)   a 
trimethoprim.  
Výskyt  hyperkalemie  závisí  na  přidružených  rizikových  faktorech.  Riziko  se  zvyšuje  v  případě  výše 
uvedených léčebných kombinací. Riziko je zvláště vysoké při kombinaci s kalium šetřícími diuretiky a při 
kombinaci  s  náhražkami  soli  obsahující  draslík.  Kombinace  např.  s  ACE  inhibitory  nebo  s  NSAIDs 
představují menší riziko za předpokladu, že jsou přesně dodržována opatření při podávání.  
Současné podávání se nedoporučuje
Draslík šetřící diuretika nebo přípravky obsahující draslík: 
Antagonisté  receptoru  angiotenzinu  II,  jako  telmisartan,  zmenšují  ztrátu  draslíku  navozenou  diuretiky. 
Draslík šetřící diuretika, například spironolakton, eplerenon, triamteren nebo amilorid, přípravky obsahující 
draslík nebo náhražky soli obsahující draslík, mohou vést k významnému zvýšení hladiny draslíku v séru. 
Pokud je indikováno současné podávání z důvodu prokázané hypokalemie, je nutno je podávat opatrně a za 
častých kontrol hladin draslíku v séru. 
Lithium: 
Při  současném  podávání  lithia  spolu  s  inhibitory  angiotenzin  konvertujícího  enzymu  a  s  antagonisty 
receptoru angiotenzinu II, včetně telmisartanu, byl hlášen reverzibilní vzestup koncentrací lithia v séru a 
jeho toxicita. Pokud se ukáže kombinované podávání jako nezbytné, doporučuje se pečlivě monitorovat 
sérové hladiny lithia. 
Současné podávání vyžadující opatrnost
Nesteroidní protizánětlivé léčivé přípravky
NSAIDs  (např.  kyselina  acetylsalicylová  v  protizánětlivých  dávkách,  inhibitory  COX-2  a  neselektivní 
NSAIDs) mohou snižovat antihypertenzivní účinek antagonistů receptoru angiotensinu II.  
 
U některých pacientů s oslabenou funkcí ledvin (např. u dehydratovaných pacientů nebo starších pacientů s 
poruchou funkce ledvin) může mít současné podávání antagonistů receptoru angiotensinu II a přípravků, 
které blokují cyklooxygenázu, za následek další zhoršení funkce ledvin, včetně možného vzniku akutního 
selhání ledvin, které je obvykle reverzibilní. Z tohoto důvodu je nutno podávat takovou kombinaci  velmi 
opatrně, zejména u starších pacientů. Pacienti musí být dostatečně hydratováni a je třeba zvážit kontroly 
funkce ledvin po zahájení, a také v pravidelných intervalech během této kombinované terapie.  
 V jedné studii vedlo současné podávání telmisartanu a ramiprilu ke 2,5 násobnému zvýšení AUC0-24 a Cmax  
ramiprilu a ramiprilátu. Klinický význam tohoto zjištění není znám. 
Diuretika (thiazidová nebo kličková diuretika): 
Předchozí léčba vysokými dávkami diuretik jako je furosemid (kličkové diuretikum)  a  hydrochlorothiazid 
(thiazidové  diuretikum)  může  vést  k  volumové  depleci  a  k  riziku  vzniku  hypotenze  po  zahájení  léčby 
telmisartanem. 
Současné podávání, které je nutné zvažovat
Jiná antihypertenziva: 
Účinek  telmisartanu  na  snížení  krevního  tlaku  může  být  zesílen  při  současném  podávání  jiných 
antihypertenziv. 
Data z klinických studií ukázala, že duální blokáda systému renin-angiotenzin-aldosteron  (RAAS) pomocí 
kombinovaného užívání inhibitorů ACE, blokátorů receptorů pro angiotenzin II nebo aliskirenu je spojena s 
vyšší  frekvencí  nežádoucích  účinků,  jako  je  hypotenze,  hyperkalemie  a  snížená funkce  ledvin  (včetně 
akutního renálního selhání) ve srovnání s použitím jedné látky ovlivňující RAAS (viz body 4.3, 4.4 a 5.1). 
 
Na základě farmakologických vlastností následně uvedených léků lze očekávat, že tyto léčivé přípravky 
mohou zvýraznit hypotenzní účinek všech antihypertenziv, včetně telmisartanu: baklofen, amifostin. Vedle 
toho může být ortostatická hypotenze potencována alkoholem, barbituráty, narkotiky nebo antidepresivy 
Kortikosteroidy (systémové podání): 
Snížení antihypertenzního účinku. 
4.6 Těhotenství a kojení 
Těhotenství: 
Užívání antagonistů receptoru angiotensinu II se v prvním trimestru těhotenství nedoporučuje (viz bod 4.4). 
Užívání antagonistů receptoru  angiotensinu  II během druhého a třetího trimestru je kontraindikováno (viz 
body 4.3 a 4.4). 
Adekvátní údaje o podávání telmisartanu těhotným ženám nejsou k dispozici. Studie na zvířatech poukázaly 
na reprodukční toxicitu (viz bod 5.3). 
Epidemiologické  důkazy  týkající  se  rizika  teratogenicity  při  podávání  ACE  inhibitorů  během  prvního 
trimestru  těhotenství  nebyly  nezvratné;  malý nárůst rizika  však  nelze  vyloučit.  I  když  neexistují  žádné 
kontrolované epidemiologické údaje, pokud jde o riziko při podávání antagonistů receptoru angoptenzinu II, 
pro  tuto  třídu  léčiv  může  existovat  riziko podobné.  Pokud  pokračování  v  léčbě  antagonisty  receptoru 
angiotenzinu II není považováno za nezbytné, pacientky plánující těhotenství musí být převedeny na jinou 
antihypertenzivní léčbu, která má ověřený bezpečnostní profil, pokud jde o podávání v těhotenství. Jestliže 
je těhotenství prokázáno, léčba antagonisty receptoru angiotenzinu II musí být ihned ukončena, a pokud je to 
vhodné, je nutné zahájit jinou léčbu.  
Je  známo,  že  expozice  vůči  antagonistům  receptoru  angiotenzinu  II  během  druhého  a  třetího  trimestru 
těhotenství vede u lidí k fetotoxicitě (pokles funkce ledvin, oligohydramnion, zpoždění osifikace lebky) a k 
novorozenecké toxicitě (selhání ledvin, hypotenze, hyperkalémie). (Viz bod 5.3).  
Pokud by došlo k expozici vůči antagonistům receptoru angiotenzinu II od druhého trimestru těhotenství, 
doporučuje se sonografická kontrola funkce ledvin a lebky. 
Děti, jejichž matky užívaly antagonisty receptoru angiotenzinu II, musí být pečlivě sledovány, pokud jde o 
hypotenzi (viz body 4.3 a 4.4). 
 
Kojení: 
Protože  nejsou  k  dispozici  žádné  údaje  ohledně  užívání  přípravku Telmark během  kojení,Telmark  se 
nedoporučuje a je vhodnější zvolit jinou léčbu s lepším bezpečnostním profilem během kojení, obzvláště 
během kojení novorozence nebo předčasně narozeného dítěte. 
Fertilita
V předklinických studiích nebyly u  přípravku Telmark pozorovány žádné účinky na samčí nebo samičí 
plodnost. 
 
4.7 Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje 
Při řízení  motorových  vozidel  nebo  obsluze  strojních  zařízení je  třeba  vzít  v  úvahu,  že  léčba 
antihypertenzivy, jako je Telmark, může v některých případech způsobovat závratě nebo ospalost. 
 
4.8 Nežádoucí účinky 
Souhrn bezpečnostního profilu 
Vzácně (≥1/10 000 až <1/1 000) se mohou objevit závažné nežádoucí účinky včetně anafylaktické reakce a 
angioedému a akutní renální selhání. 
 
V kontrolovaných studiích u pacientů s hypertenzí byl celkový výskyt nežádoucích účinků hlášených při 
podávání telmisartanu obvykle srovnatelný s placebem (41,4% vs 43,9%). Výskyt nežádoucích účinků není 
závislý na dávce ani na pohlaví, věku nebo rase pacientů. Bezpečnostní profil telmisartanu podávaného 
pacientům ke snížení kardiovaskulární morbidity byl shodný s bezpečnostním profilem zjištěným u pacientů 
s hypertenzí. 
 
Níže  uvedené  nežádoucí  účinky  byly  shromážděny  z  kontrolovaných  klinických  studií  u  pacientů s 
hypertenzí a z postmarketingových sledování. Dále se vycházelo z hlášení závažných nežádoucích příhod a 
nežádoucích  příhod vedoucích  k  přerušení  léčby  v  rámci  tří dlouhodobých  klinických  studií s  pacienty, kterým byl podáván telmisartan ke snížení kardiovaskulární morbidity až po dobu šesti let. 
 
Tabulkový souhrn nežádoucích účinků
Nežádoucí účinky jsou podle frekvence výskytu rozděleny za použití následujícího pravidla: velmi časté 
(≥1/10); časté (≥1/100 až <1/10); méně časté (≥1/1000 až <1/100); vzácné (≥1/10000 až <1/1000); velmi 
vzácné (<1/10000). 
V každé skupině četnosti jsou nežádoucí účinky seřazeny podle klesající závažnosti. 
 
Infekce a infestace
 Méně časté: 䤀湦敫捥 močových cest včetně cystitidy,  椀湦敫捥 horních cest dýchacích včetně 
昀慲礀湧椀琀椀摹椀湵獩琀椀摹  
 Vzácné㨀 卥灳攀 s následkem smrti Poruchy krve a lymfatického systému 
 Méně časté: Anémie 
 Vzácné: 䕯獩湯昀椀氀椀攬⁴爀潭扯捹琀潰敮椀攀 
   
  
Poruchy imunitního systému
 Vzácné: Anafylaktická reakce, hypersenzitivita 
   
 
Poruchy metabolismu a výživy
 Méně časté: Hyperkalémie 
 
Vzácné: Hypoglykémie (u diabetických pacientů) 
 
Psychiatrické poruchy
 Méně časté: Nespavost deprese,  
 Vzácné: Úzkost 
 
Poruchy nervového systému
 Méně časté: 
Vzácné: 
Synkopa 
Somnolence 
 
Oční poruchy
 Vzácné: Poruchy zraku 
 
Poruchy ucha a labyrintu
 Méně časté: Vertigo 
 
Srdeční poruchy
 Méně časté: Bradykardie 
 Vzácné: Tachykardie 
 
Cévní poruchy
 Méně časté: Hypotenze2, ortostatická hypotenze 
 
Respirační, hrudní a mediastinální poruchy 
 Méně časté
Valmi vzácné: 
Dyspnoe, kašel 
Intersticiální plicní nemoc
Gastrointestinální poruchy
 Méně časté: Bolest břicha, průjem, dyspepsie, flatulence, zvracení 
 Vzácné: Sucho v ústech, žaludeční nevolnost, dysgeusie  
 
Poruchy jater a žlučových cest
 Vzácné: Abnormální funkce jater/ poruchy jater 
Poruchy kůže a podkožní tkáně
 Méně časté: Pruritus, hyperhidróza, kožní vyrážka 
 Vzácné:  Angioedém (včetně případů vedoucích k úmrtí), ekzém, erytém, urticaria, 
polékový exantém, toxoalergický exantém 
   
 
Poruchy svalové a kosterní soustavy a pojivové tkáně
 Méně časté: Bolest v zádech (např. ischias), svalové křeče, myalgie 
 Vzácné: Artralgie, bolest končetin, bolesti šlach (příznaky podobné zánětu šlach) 
   
 
Poruchy ledvin a močových cest
 Méně časté: Poškození funkce ledvin, včetně akutního selhání ledvin 
  
Celkové poruchy a reakce v místě aplikace
 Méně časté: Bolest hrudníku, asténie (slabost) 
 Vzácné: Onemocnění připomínající chřipku 
Vyšetření
 Méně časté: Zvýšená hladina kreatininu v krvi 
 Vzácné: Snížená hladina hemoglobinu, zvýšené krevní hladiny kyseliny močové, jaterních 
enzymů, kreatinfosfokinasy,  
 
1, 2, 3, 4: pro další popis, viz část „Popis vybraných nežádoucích účinků 
Popis vybraných nežádoucích účinků 
 
Sepse
Ve studii PRoFESS byl pozorován zvýšený výskyt sepse po telmisartanu ve srovnání s placebem. Příhoda 
může být náhodný nález nebo může souviset s dosud neznámým mechanismem (viz také bod 5.1). 
 
Hypotenze
Tento  nežádoucí  účinek byl hlášen jako častý u pacientů s kontrolovaným krevním tlakem, kterým byl 
podáván telmisartan ke snížení kardiovaskulární morbidity nad rámec standardní péče. 
 
Abnormální jaterní funkce/porucha jater
Většina případů abnormální jaterní funkce/poruchy jater z post-marketingových zkušeností se vyskytla u 
japonských pacientů. U japonských pacientů se tyto nežádoucí účinky vyskytují s větší pravděpodobností. 
 
Intersticiální plicní nemoc
Na základě zkušeností po uvedení přípravku na trh byly hlášeny případy intersticiální plicní nemoci v časové 
souvislosti s podáním telmisartanu. Příčinná souvislost ale nebyla stanovena. 
 
Hlášení podezření na nežádoucí účinky
Hlášení podezření na nežádoucí účinky po registraci léčivého přípravku je důležité. Umožňuje to pokračovat 
ve  sledování  poměru  přínosů  a  rizik  léčivého  přípravku.  Žádáme  zdravotnické  pracovníky,  aby  hlásili 
podezření na nežádoucí účinky na adresu: 
 
Státní ústav pro kontrolu léčiv  
Šrobárova 48 
100 41 Praha 10  
Webové stránky: www.sukl.cz/nahlasit-nezadouci-ucinek 
 
4.9 Předávkování 
K dispozici jsou pouze omezené informace týkající se předávkování u člověka. 
Příznaky: Nejnápadnějšími projevy předávkování telmisartanem jsou hypotenze a tachykardie; vyskytla se 
také bradykardie, závrať, zvýšení kreatininu v séru a akutní selhání ledvin. 
 
Terapie: Telmisartan nelze odstranit hemodialýzou. Pacient by měl být pečlivě monitorován, léčba by měla 
být symptomatická a podpůrná. Léčba závisí na časovém úseku, který uplynul od požití, a na závažnosti 
příznaků.  Navrhovaná  opatření  zahrnují  navození  zvracení  a/nebo  výplach  žaludku.  Vhodnou  léčbou 
předávkování  může  být  použití  aktivního  uhlí.  Hladiny  elektrolytů  a  kreatininu  v  séru  je  nutno  často 
monitorovat. Pokud dojde k hypotenzi, je nutno pacienta uložit do polohy vleže na zádech a urychleně 
doplnit soli a objem tekutin. 
5. FARMAKOLOGICKÉ VLASTNOSTI 
5.1 Farmakodynamické vlastnosti 
Farmakoterapeutická skupina: Antagonisté angiotensinu II, samotní; ATC kód: C09CA07. 
 
Mechanismus účinku: 
Telmisartan je specifický antagonista receptoru angiotenzinu II (typu AT1) účinný po perorálním podání. S 
vysokou afinitou vytěsňuje angiotenzin II z jeho vazebného místa na subtypu receptoru AT1, který odpovídá 
za  známé  působení  angiotenzinu  II.  Telmisartan  nemá  na  receptoru AT1 žádnou  parciální  agonistickou 
aktivitu a váže se selektivně na tento receptor. Vazba má dlouhodobý charakter. Telmisartan nevykazuje 
afinitu k ostatním receptorům, včetně AT2 a ostatních méně charakterizovaných receptorů AT. Funkční 
význam těchto receptorů není znám, stejně jako efekt jejich možné zvýšené stimulace angiotenzinem II, 
jehož  hladiny  se  podáváním  telmisartanu  zvyšují.  Plazmatické  hladiny  aldosteronu  se  podáváním 
telmisartanu  snižují.  Telmisartan  neinhibuje  u  lidí  plazmatický  renin  ani  neblokuje  iontové  kanály. 
 
Telmisartan neinhibuje enzym konvertující angiotenzin (kinázu II), což je enzym, který rovněž rozkládá 
bradykinin.  Proto  se  nepředpokládá,  že  by  telmisartan  potencoval  nežádoucí  účinky  zprostředkované 
bradykininem.  
Dávka telmisartanu 80 mg u člověka téměř zcela inhibuje zvýšení krevního tlaku vyvolané angiotenzinem II. 
Inhibiční účinek přetrvává déle než 24 hodin a je měřitelný po dobu až 48 hodin. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost: 
Léčba esenciální hypertenze
Po  první  dávce  telmisartanu  dojde  v  průběhu  tří  hodin  postupně  k  poklesu  krevního  tlaku.  Maximální 
redukce krevního tlaku se dosáhne obvykle v průběhu 4 až 8 týdnů od zahájení léčby a přetrvává během 
dlouhodobé terapie.  
Antihypertenzní  účinek  trvá  24  hodin  po  podání  přípravku  včetně  posledních  4  hodin  před  podáním 
následující  dávky,  jak  bylo  prokázáno  ambulantním  monitorováním  krevního  tlaku.  Ve  studiích 
kontrolovaných placebem po dávce 40 a 80 mg telmisartanu je toto potvrzeno poměrem minimálních a 
maximálních hodnot tlaku krve, který byl konzistentně nad 80 %. Existuje zjevná závislost mezi podanou 
dávkou přípravku a časem potřebným k návratu systolického krevního tlaku (STK) na původní hodnoty. 
Údaje týkající se diastolického krevního tlaku (DTK) nejsou jednotné.  
 
U pacientů s hypertenzí snižuje telmisartan jak systolický, tak i diastolický krevní tlak bez ovlivnění tepové 
frekvence.  Příspěvek  diuretického  a natriuretického  efektu  léčivého  přípravku  k  jeho  hypotenznímu 
působení musí být ještě určen. Antihypertenzní účinnost telmisartanu je srovnatelná se zástupci jiných tříd 
antihypertenziv  (což  bylo  prokázáno  v  klinických  studiích  porovnávajících  telmisartan s  amlodipinem, 
atenololem, enalaprilem, hydrochlorothiazidem a lisinoprilem).  
 
Po náhlém přerušení léčby telmisartanem se během několika dnů krevní tlak postupně vrací k hodnotám před 
léčbou bez vzniku „rebound“ fenoménu.  
 
V klinických studiích přímo srovnávajících dvě antihypertenziva byl výskyt suchého kašle významně nižší u 
pacientů léčených telmisartanem než u pacientů léčených inhibitory enzymu konvertujícího angiotenzin. 
 
Kardiovaskulární prevence 
Klinická  studie ONTARGET (ONgoing Telmisartan Alone and  in  Combination  with Ramipril Global 
Endpoint Trial)  srovnávala účinky  telmisartanu,  ramiprilu  a  kombinace  telmisartanu  a  ramiprilu  u 
kardiovaskulárních  výsledků  u  25620  pacientů  ve  věku  55  let nebo  starších s anamnézou onemocnění 
koronárních arterií, cévní mozkovou příhodu, TIA, periferní arteriální onemocnění nebo diabetes mellitus 2. 
typu s prokázaným orgánovým postižením (např. retinopatie, hypertrofie levé srdeční komory, makro- nebo 
mikroalbuminurie) a kteří představují populaci s rizikem vzniku kardiovaskulárních příhod. 
Pacienti byli randomizováni do jedné ze tří následujících léčebných skupin: telmisartan 80 mg (n=8542), 
ramipril  10  mg  (n=8576)  nebo  kombinace  telmisartanu  80  mg  a  ramiprilu  10  mg  (n=8502), a následně 
sledováni po dobu průměrně 4,5 roku.  
Pokud jde o primární kombinovaný cílový parametr účinnosti – snížení úmrtí z kardiovaskulárních příčin, 
nefatálních  infarktů  myokardu,  nefatálních  cévních  mozkových  příhod  nebo  hospitalizace  z  důvodu 
městnavého srdečního selhání, telmisartan vykazoval podobný účinek jako ramipril. Incidence primárního 
cílového parametru u skupin užívajících telmisartan a ramipril byl podobný (16,7 %, resp. 16,5 %). Relativní 
riziko pro telmisartan ve srovnání s ramiprilem bylo 1,01 (97,5% IS 0,93 - 1,10; p (non-inferiorita) = 0,0019, 
v rozpětí 1,13). Úmrtnost ze všech příčin byla u pacientů léčených telmisartanem 11,6 %  a  ramiprilem 
11,8 %. 
Telmisartan  byl  také  podobně  účinný  jako  ramipril,  pokud  se  týká  předem  stanoveného  sekundárního 
cílového parametru účinnosti – úmrtí z kardiovaskulárních příčin, nefatálních infarktů myokardu a nefatální 
cévní mozkové příhody [0,99 (97,5 % IS 0,90 – 1,08),  p  (non-inferiorita) = 0,0004], který byl primárním 
 
cílovým  parametrem  účinnosti  referenční  studie  HOPE  (z  anglického Heart Outcomes Prevention 
Evaluation) zaměřené na zkoumání účinku ramiprilu ve srovnání s placebem. 
V klinické studii TRANSCEND byli randomizováni pacienti netolerující inhibitory ACE, jinak byla vstupní 
kritéria  stejná  jako  ve  studii  ONTARGET.  Pacienti  užívali  telmisartan  80  mg  (n=2 954)  nebo  placebo 
(n=2 972),  obojí  nad  rámec  standardní  péče.  Průměrná  doba  sledování  byla  4 roky  a  8 měsíců.  Nebyl 
prokázán statisticky významný rozdíl v incidenci primárního kombinovaného cílového parametru (úmrtí 
z kardiovaskulárních  příčin,  nefatální  infarkty  myokardu,  nefatální  cévní  mozkové  příhody  nebo 
hospitalizace  z důvodu  městnavého  srdečního  selhání) – 15,7 %  pro  telmisartan,  17,0 %  pro  placebo  s 
relativním rizikem 0,92 (95% IS 0,81 – 1,05, p = 0,22). Telmisartan byl účinnější než placebo v předem 
stanoveném sekundárním kombinovaném cílovém parametru – úmrtí z kardiovaskulárních příčin, nefatální 
infarkty myokardu a nefatální cévní mozkové příhody [0,87 (95% IS 0,76 – 1,00, p = 0,048)]. Prospěch 
nebyl prokázán u kardiovaskulární mortality (relativní riziko 1,03, 95% IS 0,85 – 1,24). 
U  pacientů  léčených  telmisartanem  byl  hlášen  kašel  a  angioedém  méně  často  než  u  pacientů  léčených 
ramiprilem, zatímco u pacientů léčených telmisartanem byla hypotenze hlášena častěji.  
Kombinace telmisartanu s ramiprilem nepřinesla další prospěch ve srovnání se samotným ramiprilem  nebo 
samotným telmisartanem. Incidence kardiovaskulární mortality a mortality ze všech příčin byly v kombinaci 
numericky  vyšší. Navíc  v této  skupině  byla  zaznamenána  vyšší incidence  hyperkalémie,  selhání  ledvin, 
hypotenze  a  synkopy.  U  této  skupiny  pacientů  se proto používání kombinace telmisartanu s ramiprilem 
nedoporučuje. 
Ve studii „Účinná prevence sekundárních cévních mozkových příhod“ (PRoFESS) u pacientů ve věku 50 let 
a  starších,  kteří prodělali  nedávno cévní mozkovou  příhodu,  byl  zaznamenán zvýšený  výskyt sepse  u 
telmisartanu v porovnání s placebem, a to 0,70 % versus 0,49 % [RR 1,43 (95% interval spolehlivosti 1,00 - 
2,06]; výskyt fatálních případů sepse se zvýšil u pacientů léčených telmisartanem (0,33 %) oproti pacientům 
léčeným placebem (0,16 %)  [RR  2,07  (95%  interval  spolehlivosti  1,14 – 3,76)]. Pozorovaná zvýšená míra 
výskytu sepse spojené s podáváním telmisartanu může být náhodným nálezem nebo může souviset s dosud 
neznámým mechanismem. 
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan Alone 
and  in  combination  with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans  Affairs 
Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem receptorů pro 
angiotenzin II. 
Studie  ONTARGET  byla  vedena  u pacientů s anamnézou kardiovaskulárního nebo cerebrovaskulárního 
onemocnění nebo u pacientů s diabetes mellitus 2. typu se známkami poškození cílových orgánů. 
Studie VA NEPHRON-D byla vedena u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a diabetickou nefropatií. 
V  těchto  studiích  nebyl  prokázán  žádný  významně  příznivý  účinek  na  renální  a/nebo  kardiovaskulární 
ukazatele a mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, akutního 
poškození  ledvin  a/nebo  hypotenze.  Vzhledem  k  podobnosti  farmakodynamických  vlastností  jsou  tyto 
výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií užívat 
současně. 
 
Studie ALTITUDE (Aliskiren Trial in Type 2 Diabetes Using Cardiovascular and Renal Disease Endpoints) 
byla  navržena  tak,  aby  zhodnotila  přínos  přidání  aliskirenu  k  standardní  terapii  inhibitorem  ACE  nebo 
blokátorem receptorů pro angiotenzin II u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a chronickým onemocněním 
ledvin, kardiovaskulárním onemocněním, nebo obojím. Studie byla předčasně ukončena z důvodu zvýšení 
rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní mozková příhoda byly numericky častější ve 
skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí 
účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti 
placebové skupině. 
 
Pediatrická populace
Bezpečnost a účinnost přípravku Telmark  u dětí a dospívajících mladších 18 let nebyla stanovena. 
 
 
Hypotenzní  účinky  dvou  dávek  telmisartanu  byly  hodnoceny  u  76  pacientů  s  hypertenzí,  převážně s 
nadváhou  ve  věku  6  až  18  let  (tělesná  hmotnost  ≥  20  kg  a  ≤  120  kg,  průměrně  74,6  kg)  po  podání 
telmisartanu v dávce 1 mg/kg (n = 29 léčených pacientů) nebo 2 mg/kg (n = 31 léčených pacientů) po dobu týdnů léčby. Sekundární hypertenze nebyla do hodnocení zahrnuta. U některých sledovaných pacientů byly 
užité  dávky  vyšší  než  jsou  doporučené  k  léčbě  hypertenze  u  dospělé populace  a  dosáhly  denní  dávky 
srovnatelné se 160 mg, která byla testována u dospělých pacientů. Průměrné změny systolického krevního 
tlaku oproti výchozímu stavu (primární cíl), upravené s ohledem na věkovou skupinu, byly -14,5 (1,7) mm 
Hg ve skupině s telmisartanem 2 mg, -9,7 (1,7) mm Hg ve skupině s telmisartanem 1 mg/kg a -6,0 (2,4) mm 
Hg ve skupině s placebem. Upravené změny diastolického tlaku oproti výchozímu stavu byly -8,4 (1,5) mm 
Hg, -4,5 (1,6) mm Hg a -3,5 (2,1) mm Hg. Změna byla závislá na dávce. Údaje o bezpečnosti z této studie u 
pacientů  ve  věku  6  až  18  let  jsou  obecně  podobné  jako  u dospělých.  Bezpečnost  dlouhodobé  léčby 
telmisartanem u dětí a dospívajících nebyla hodnocena. 
 
Zvýšení eosinofilů hlášené v této skupině pacientů nebylo u dospělých zaznamenáno. Jeho klinický význam 
a závažnost nejsou známy. 
Tyto  klinické  údaje  neumožňují stanovit  účinnost  a  bezpečnost  telmisartanu  u  pediatrické  populace s 
hypertenzí. 
5.2 Farmakokinetické vlastnosti 
Absorpce
Absorpce telmisartanu je rychlá, i když rozsah jeho vstřebání kolísá. Průměrná hodnota absolutní biologické 
dostupnosti  telmisartanu   je asi 50 %. Pokud se telmisartan podává spolu s jídlem, pohybuje se redukce 
plochy pod křivkou závislosti plazmatických koncentrací na čase (AUC0-nekonečno) přibližně od 6 % (dávka mg) do přibližně 19 % (dávka 160 mg). Od 3 hodin po podání telmisartanu nalačno nebo současně s jídlem 
se jeho plazmatické koncentrace neliší. 
 
Linearita/nelinearita: 
Nepředpokládá  se,  že  by  menší  redukce  AUC  mohla  vést  ke  snížení  terapeutické  účinnosti.  Neexistuje 
lineární závislost mezi dávkami a plazmatickými hladinami. Hodnoty  Cmax a v menší míře i AUC rostou 
nerovnoměrně při dávkách překračujících 40 mg. 
Distribuce
Telmisartan se z velké části váže na plazmatické bílkoviny (> 99,5 %), především na albumin a alfa-1 kyselý 
glykoprotein. Distribuční objem v ustáleném stavu (Vdss) dosahuje přibližně 500 l. 
Biotrasnformace: 
Telmisartan se metabolizuje konjugací na glukuronid výchozí látky. U konjugátu nebyla prokázána žádná 
farmakologická aktivita. 
Eliminace: 
Telmisartan  je  charakterizován  biexponenciálním  poklesem  farmakokinetiky  s  terminálním  poločasem 
eliminace  >  20  h.  Maximální  plazmatické  koncentrace  (Cmax)  a  v  menší  míře  plocha  pod  křivkou 
plazmatických koncentrací v závislosti na čase (AUC) rostou nerovnoměrně s dávkou. V doporučovaných 
dávkách nebyla prokázána klinicky významná kumulace telmisartanu. Plazmatické koncentrace byly u žen 
vyšší než u mužů, avšak bez významného vlivu na účinnost. 
 
Po  perorálním  (a  nitrožilním)  podání  se  telmisartan  téměř  výhradně  vylučuje  stolicí,  většinou  jako 
nezměněná substance. Kumulativní vylučování močí je menší než 1 % dávky. Celková 11/12 plazmatická 
clearance (Cltot) je vysoká (přibližně 1000 ml/min) v porovnání s průtokem krve játry (kolem 1500 ml/min). 
Zvláštní skupiny pacientů 
Pediatrická populace 
Farmakokinetika dvou dávek telmisartanu byla hodnocena jako sekundární cíl u pacientů s hypertenzí (n = 
57)  ve  věku  od  6  do  18  let  po  podání  telmisartanu  1  mg/kg  nebo  2  mg/kg  po  dobu  4  týdnů  léčby. 
Farmakokinetické parametry zahrnovaly stanovení ustáleného stavu telmisartanu u dětí a dospívajících a 
hodnocení  rozdílů  v  závislosti  na  věku.  Přestože  studie  byla  příliš  malá  pro  významné  posouzení 
farmakokinetiky u dětí mladších 12 let, výsledky jsou obecně v souladu s nálezy u dospělých a potvrzují ne-
linearitu telmisartanu, zejména pro Cmax. 
 
Pohlaví: 
Byly pozorovány rozdíly v plazmatických koncentracích v závislosti na pohlaví, s hodnotami Cmax přibližně 
třikrát a AUC přibližně dvakrát vyššími u žen než u mužů. 
Starší pacienti: 
Farmakokinetika telmisartanu se u starších pacientů a pacientů mladších než 65 let neliší. 
Porucha funkce ledvin: 
U  pacientů  s  mírným  až  středně  závažným  a  závažným  poškozením  funkce  ledvin  byly  pozorovány 
dvojnásobné koncentrace v plazmě, avšak u pacientů s nedostatečností ledvin podstupujících hemodialýzu 
byly pozorovány nižší plazmatické koncentrace. Telmisartan se u pacientů s renální insuficiencí váže ve 
vysoké míře na plazmatické bílkoviny a dialýzou jej nelze odstranit. Poločas eliminace se u pacientů s 
poškozením funkce ledvin nemění. 
Porucha funkce jater: 
Farmakokinetické  studie  u  pacientů  s  poškozením  funkce  jater  prokázaly  zvýšení  hodnot  absolutní 
biologické dostupnosti téměř na 100%. Poločas eliminace se u pacientů s poškozením funkce jater nemění. 
5.3 Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti 
V  předklinických studiích bezpečnosti po podání dávek, které vedly k expozici srovnatelné s klinickým 
terapeutickým  rozmezím,  došlo  u  normotenzních  zvířat  ke  snížení  hodnot červeného  krevního  obrazu 
(erytrocytů, hemoglobinu,  hematokritu),  změnám  v  renální  hemodynamice (nárůst  dusíku  močoviny  a 
kreatininu) a také ke zvýšení hladiny sérového draslíku. U psů byla pozorována dilatace renálních tubulů a 
jejich  atrofie.  U  potkanů a  psů byly rovněž  zaznamenány  změny  žaludeční  sliznice  (eroze,  vředy  nebo 
zánět).  Těmto  farmakologicky vyvolaným nežádoucím účinkům, známým z předklinického hodnocení jak 
inhibitorů enzymu  konvertujícího  angiotensin,  tak  antagonistů receptoru  angiotensinu  II,  bylo  možné 
předejít perorálním podáním fyziologického roztoku. 
U  potkanů a  psů byly  rovněž  pozorovány  zvýšené  hodnoty  reninu  v  plazmě a  hypertrofie/hyperplazie 
ledvinových  juxtaglomerulárních  buněk.  Tyto  změny,  představující  rovněž  skupinový  účinek  inhibitorů 
enzymu konvertujícího angiotensin a antagonistů receptoru angiotensinu II, zřejmě nemají klinický význam. 
Nebyl zjištěn žádný jasný důkaz o teratogenním účinku, avšak podávání telmisartanu v toxických dávkách 
má vliv na postnatální vývoj jedinců jako je nižší tělesná hmotnost a opožděné otevírání očí. 
Testy in  vitro neprokázaly mutagenní a relevantní klastogenní aktivitu, ani nebyl prokázán kancerogenní 
účinek u potkanů a myší. 
6. FARMACEUTICKÉ ÚDAJE 
6.1 Seznam pomocných látek 
Hydroxid  sodný,  povidon  25,  meglumin, monohydrát  laktosy,  krospovidon, žlutý  oxid  železitý  (E172), 
magnesium-stearát. 
Potahový film obsahuje hypromelosu 2506/5, oxid titaničitý (E171), makrogol 400, mastek a žlutý oxid 
železitý (E172). 
6.2 Inkompatibility 
Neuplatňuje se. 
6.3 Doba použitelnosti 
roky 
6.4 Zvláštní opatření pro uchovávání 
Tento přípravek nevyžaduje žádné zvláštní teplotní podmínky uchovávání.  
Uchovávejte v původním obalu, aby byl přípravek chráněn před vlhkostí. 
6.5 Druh obalu a velikost balení 
Blistry Al/Al tvořené hliníkovou fólií tvarovanou za studena a tvrdou temperovanou hliníkovou fólií 
 
Velikost balení: 
14, 15, 28, 30, 56, 60, 90 a 98 tablet 
Na trhu nemusí být všechny velikosti balení. 
6.6 Zvláštní opatření pro likvidaci přípravku a pro zacházení s ním 
Telmisartan musí být uchováván v uzavřeném blistru vzhledem k hygroskopickým vlastnostem tablet. 
Tablety musí být vyjmuty z blistru krátce před podáním. 
7. DRŽITEL ROZHODNUTÍ O REGISTRACI 
Glenmark Pharmaceuticals s.r.o., Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, Česká republika. 
8. REGISTRAČNÍ ČÍSLO(A) 
  
Telmark 80 mg : 58/377/11-C 
9. DATUM PRVNÍ REGISTRACE / DATUM PRODLOUŽENÍ REGISTRACE 
8.6.10. DATUM REVIZE TEXTU 
27.3.