Tezefort Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická skupina: léčiva ovlivňující renin-angiotenzinový systém, blokátory receptorů 
angiotenzinu II (ARBs) a blokátory kalciových kanálů, ATC kód: C09DB 
 
Přípravek Tezefort kombinuje dvě antihypertenzní látky, u nichž se mechanismus kontroly krevního 
tlaku u pacientů s esenciální hypertenzí vzájemně doplňuje: jde o amlodipin, který patří mezi 
dihydropyridinové blokátory kalciového kanálu, a telmisartan, antagonistu receptoru angiotenzinu 
II. Kombinace těchto látek má aditivní antihypertenzivní účinek, který vede ke snížení krevního tlaku ve 
větší míře, než je tomu u jednotlivých samostatných komponent. 
 
Telmisartan 
Mechanismus účinku
Telmisartan je specifický antagonista receptoru angiotenzinu II (typ AT1) účinný po perorálním podání. 
S velmi vysokou afinitou vytěsňuje angiotenzin II z jeho vazebného místa na subtypu receptoru AT1, 
který odpovídá za známé působení angiotenzinu II. Telmisartan nemá na receptoru AT1 žádnou 
parciální agonistickou aktivitu a váže se selektivně na tento receptor. Vazba má dlouhodobý charakter. 
Telmisartan nevykazuje afinitu k ostatním receptorům, včetně AT2 a ostatních méně charakterizovaných 
receptorů AT. Funkční význam těchto receptorů není znám, stejně jako efekt jejich možné zvýšené 
stimulace angiotenzinem II, jehož hladiny se podáváním telmisartanu zvyšují. Plazmatické hladiny 
aldosteronu se podáváním telmisartanu snižují. Telmisartan neinhibuje u lidí plazmatický renin ani 
neblokuje iontové kanály. Telmisartan neinhibuje angiotenzin konvertující enzym (kininázu II), což je 
enzym, který rovněž rozkládá bradykinin. Proto se nepředpokládá, že by telmisartan potencoval 
nežádoucí účinky zprostředkované bradykininem. 
 
Dávka telmisartanu 80 mg u lidí téměř zcela inhibuje zvýšení krevního tlaku vyvolané angiotenzinem 
II. Inhibiční účinek přetrvává déle než 24 hodin a je měřitelný po dobu až 48 hodin. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost
Po první dávce telmisartanu dojde v průběhu tří hodin postupně k poklesu krevního tlaku. Maximální 
redukce krevního tlaku se dosáhne obvykle v průběhu 4 až 8 týdnů od zahájení léčby a přetrvává během 
dlouhodobé terapie. 
 
Antihypertenzní účinek trvá konstantně 24 hodin po podání přípravku, včetně posledních 4 hodin před 
podáním následující dávky, jak bylo prokázáno ambulantním měřením krevního tlaku. V placebem 
kontrolovaných studiích po dávce 40 a 80 mg telmisartanu je toto potvrzeno poměrem minimálních a 
maximálních hodnot tlaku krve („trough-to-peak ratio“), který byl konzistentně nad 80 %. Existuje 
zjevná tendence k závislosti mezi podanou dávkou přípravku a časem potřebným k návratu systolického 
krevního tlaku (STK) na výchozí hodnoty. Údaje týkající se diastolického krevního tlaku (DTK) nejsou 
v tomto smyslu jednotné. 
 
U pacientů s hypertenzí snižuje telmisartan jak systolický, tak i diastolický krevní tlak bez ovlivnění 
tepové frekvence. Příspěvek diuretického a natriuretického efektu léčivého přípravku k jeho 
hypotenznímu působení musí být ještě určen. Antihypertenzní účinnost telmisartanu je srovnatelná se 
zástupci jiných tříd antihypertenziv (což bylo prokázáno v klinických studiích porovnávajících 
telmisartan s amlodipinem, atenololem, enalaprilem, hydrochlorothiazidem a lisinoprilem). 
 
Po náhlém přerušení léčby telmisartanem se během několika dnů krevní tlak postupně vrací k hodnotám 
před léčbou bez vzniku „rebound“ fenoménu. 
 
Výskyt suchého kašle byl významně nižší u pacientů léčených telmisartanem než u pacientů léčených 
inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu v klinických studiích přímo srovnávajících tyto dva 
léčebné režimy. 
 
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích [ONTARGET (ONgoing Telmisartan 
Alone and in combination with Ramipril Global Endpoint Trial) a VA NEPHRON-D (The Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)] bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptoru pro angiotenzin II. 
 
 
Studie ONTARGET byla provedena u pacientů s anamnézou kardiovaskulárního nebo 
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetem mellitem 2. typu se známkami poškození 
cílových orgánů. Studie VA NEPHRON-D byla provedena u pacientů s diabetem mellitem 2. typu 
a diabetickou nefropatií.  
 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další ACE inhibitory a blokátory receptoru pro angiotenzin II.  
 
ACE inhibitory a blokátory receptoru pro angiotenzin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat současně. 
 
Studie ALTITUDE (Aliskiren Trial in Type 2 Diabetes Using Cardiovascular and Renal Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii ACE 
inhibitorem nebo blokátorem receptoru pro angiotenzin II u pacientů s diabetem mellitem 2. typu 
a chronickým onemocněním ledvin, kardiovaskulárním onemocněním, nebo obojím. Studie byla 
předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní 
mozková příhoda byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a zároveň 
nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální dysfunkce) 
byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině. 
 
Amlodipin
Amlodipin je inhibitor přenosu kalciových iontů patřící do dihydropyridinové skupiny (blokátor 
pomalých kanálů neboli antagonista kalciových iontů), který inhibuje přestup iontů vápníku přes 
membrány buněk srdečního svalu a hladkého svalstva cév.  
Mechanismus antihypertenzivního účinku amlodipinu vyplývá z jeho přímého relaxačního účinku na 
hladké svalstvo cévní stěny. Přesný mechanismus, kterým amlodipin vyvolává ústup anginózních 
bolestí, nebyl dosud zcela popsán; je však známo, že amlodipin snižuje celkovou ischemickou zátěž 
srdečního svalu dvěma mechanismy: 
 
- Amlodipin rozšiřuje periferní arterioly a tak snižuje celkový periferní odpor („afterload“) proti 
němuž musí srdce krev pumpovat. Protože srdeční frekvence přitom zůstává stabilní, vede toto 
snížení k tomu, že se srdce méně namáhá a snižuje se spotřeba energie a požadavky srdečního 
svalu na množství kyslíku. 
 
- Mechanismus účinku amlodipinu zahrnuje pravděpodobně i dilataci hlavních koronárních arterií 
a koronárních arteriol, a to jak v normální oblasti, tak v oblasti ischemické. Toto rozšíření u 
pacientů s koronárními spasmy (Prinzmetalova neboli variantní angina pectoris) zvyšuje přívod 
kyslíku do srdečního svalu. 
 
U pacientů s hypertenzí při podávání amlodipinu jedenkrát denně došlo ke klinicky signifikantnímu 
snížení krevního tlaku v průběhu 24 hodin, a to jak v poloze vleže, tak ve stoje. Díky pomalému nástupu 
účinku nedochází při podávání amlodipinu k akutní hypotenzi. 
 
U pacientů s anginou pectoris se při podávání amlodipinu jedenkrát denně prodlužuje období tolerance 
tělesné zátěže, prodlužuje se doba nástupu anginózní bolesti a doba do vzniku 1mm deprese segmentu 
ST na EKG, snižuje se frekvence výskytu záchvatů anginy pectoris a spotřeby tablet nitroglycerinu. Po 
podání amlodipinu nebyly zjištěny žádné nežádoucí metabolické účinky nebo změny plazmatických 
koncentrací lipidů a použití amlodipinu je tak možné u pacientů s astmatem, diabetem a dnou.