Hydrochlorothiazide aurovitas

Farmakoterapeutická skupina: Thiazidová diuretika, antihypertenziva ATC kód: C03AA03


Mechanismus účinku
Hydrochlorothiazid je benzothiadiazinové diuretikum.

Thiazidová diuretika působí primárně inhibicí zpětné absorpce NaCl (prostřednictvím antagonismu
transportéru NaCl) z distální části renálních tubulů.

Zvýšené množství Na+ a vody ve sběrném kanálu anebo zvýšená rychlost filtrace vede ke zvýšené
sekreci a exkreci K+ a H+.

Inhibice zpětné absorpce NaCl také způsobuje nepřímou stimulaci zpětné absorpce Ca2+.

Diuretický a natriuretický účinek nastupuje asi za 1-2 hodiny po perorálním podání
hydrochlorothiazidu, dosahuje maxima po 4-6 hodinách a může trvat 10-12 hodin.

Diuréza indukovaná thiazidem zpočátku vede ke snížení objemu plazmy, srdečního výkonu a
systémového krevního tlaku. Může dojít k aktivaci renin-angiotenzin-aldosteronového systému.
Hypotenzivní účinek je udržován při kontinuálním užívání léčivého přípravku, pravděpodobně v
důsledku snížení periferního odporu; srdeční výkon se vrací na základní úroveň, objem plazmy
zůstane o něco nižší a aktivita plazmatického reninu může být zvýšena.

U pacientů s chronickým poškozením ledvin (clearance kreatininu <30 ml/min a nebo sérový kreatinin
větší než 1,8 mg/100 ml) hydrochlorothiazid neúčinkuje.

Hypertenze
U většiny pacientů je antihypertenzní účinek hydrochlorothiazidu při dlouhodobém užívání závislý na
dávce mezi 12,5 až 50-75 mg/den.

Terapeutický účinek hydrochlorothiazidu zůstává stabilní i při překročení určité dávky, zatímco
nepříznivé účinky se kontinuálně zvyšují. Pokud není léčba účinná, z terapeutického hlediska není
nutné zvyšovat dávku nad doporučenou mez kvůli zhoršené toleranci (viz bod 4.2).

Hydrochlorothiazid při nefrogenním diabetu insipidus snižuje objem moči a zvyšuje osmolalitu moči.

Nemelanomový kožní nádor: Z dostupných údajů uvedených v epidemiologických studiích vyplývá,
že byla pozorována spojitost mezi HCTZ a výskytem NMSC v závislosti na kumulativní dávce. V
jedné studii byla zahrnuta populace složená ze 71 533 případů BCC a z 8 629 případů SCC,
odpovídajících 1 430 833, resp. 172 462 kontrolám v populaci. Užívání vysokých dávek HCTZ
(≥50 000 mg kumulativních) bylo spojeno s korigovanou mírou pravděpodobnosti (OR) 1,29 (95%
interval spolehlivosti (CI): 1,23–1,35) u BCC a 3,98 (95% CI: 3,68–4,31) u SCC. Jednoznačný vztah
mezi kumulativní dávkou a odezvou byl pozorován jak v případě BCC, tak SCC. Jiná studie naznačuje
možné spojení mezi karcinomem rtu (SCC) a expozicí HCTZ: 633 případů karcinomu rtu odpovídalo
63 067 kontrolám v populaci, přičemž byla použita strategie výběru z rizikových skupin. Vztah mezi
kumulativní dávkou a odezvou byl předveden s OR 2,1 (95% CI: 1,7–2,6), která vzrostla na 3,9 (3,4,9) při vysokých dávkách (~25 000 mg) a na 7,7 (5,7–10,5) v případě nejvyšší kumulované dávky
(~100 000 mg) (viz též bod 4.4).