Amprilan h 
 
Farmakoterapeutická skupina: ACE inhibitory a diuretika, ATC kód: C09BA05. 
 
Mechanismus účinku 
 
Ramipril
Ramiprilát,  aktivní  metabolit  proléčiva  ramiprilu,  inhibuje   enzym   dipeptidylkarboxypeptidasu   I 
(synonyma: enzym přeměňující angiotensin, kinináza II). 
V krevní plazmě a ve tkáni tento enzym katalyzuje přeměnu angiotensinu I na aktivní vazokonstrikční 
látku angiotensin II stejně tak jako degradaci aktivního vazodilatačního bradykininu. Snížená tvorba 
angiotensinu II a inhibice štěpení bradykininu vede k vazodilataci. 
Jelikož angiotensin II rovněž stimuluje uvolňování aldosteronu, způsobuje ramiprilát snížení sekrece 
aldosteronu. Průměrná odpověď na monoterapii inhibitorem ACE byla nižší u pacientů černé pleti 
(afrokaribská  populace)  s hypertenzí  (obvykle  jde  o  populaci  s nízkoreninovou  hypertenzí)  než 
u pacientů jiné barvy pleti. 
 
Hydrochlorothiazid
Hydrochlorothiazid je thiazidové diuretikum. Mechanismus antihypertenzního působení thiazidových 
diuretik není zcela znám. Inhibují reabsorpci sodíku a chloridů v distálním tubulu. Zvýšená renální 
exkrece těchto iontů je doprovázena zvýšenou tvorbou moče (následkem osmotické vazby vody). 
Vylučování draslíku a hořčíku se zvyšuje, vylučování kyseliny močové klesá. Možné mechanismy 
antihypertenzního působení hydrochlorothiazidu mohou být: pozměněná rovnováha sodíku, snížení 
objemu extracelulární vody a plazmatického objemu, změna renálně-vaskulární rezistence, stejně jako 
snížená odezva na norepinefrin a angiotensin II. 
 
 
 
Farmakodynamické účinky 
 
Ramipril
Podání ramiprilu vyvolává výrazné snížení periferní arteriální rezistence. Obvykle nedochází k velkým 
změnám v renálním plazmatickém průtoku a v glomerulární filtraci. Podávání ramiprilu pacientům 
s hypertenzí  vede  ke  snížení  krevního  tlaku  vleže  a  vstoje  bez  kompenzace  zvýšením  tepové 
frekvence. 
U většiny pacientů dochází po jednorázovém perorálním podání k nástupu antihypertenzního účinku 
během 1 až 2 hodin. Maximálního účinku jednotlivé dávky se obvykle dosahuje 3 až 6 hodin po 
perorálním podání. Antihypertenzní účinek jednotlivé dávky obvykle přetrvává po dobu 24 hodin. 
Maximální antihypertenzní účinek při kontinuálním podávání ramiprilu je obvykle pozorován po 3 až 
týdnech. Bylo prokázáno, že antihypertenzní účinek přetrvává při dlouhodobém podávání po dobu 
let. 
Náhlé vysazení ramiprilu nevyvolává rychlý a výrazný vzestup krevního tlaku. 
 
Hydrochlorothiazid
Při podání hydrochlorothiazidu nastupuje diuréza během 2 hodin a maximální účinek nastává zhruba 
po 4 hodinách, přičemž působení přetrvává po dobu zhruba 6 až 12 hodin. 
Nástup antihypertenzního účinku nastává po 3 až 4 dnech a tento účinek může trvat až 1 týden po 
přerušení léčby. 
Snížení  krevního  tlaku  provází  mírný  vzestup  filtrační  frakce,  renální  vaskulární  rezistence 
a plazmatické reninové aktivity. 
 
Klinická účinnost a bezpečnost 
Souběžné podávání ramiprilu a hydrochlorothiazidu
V klinických studiích vedla tato kombinace k většímu snížení krevního tlaku než v případech, kdy 
byla podávána pouze jedna z těchto léčivých látek. Souběžné užívání ramiprilu a hydrochlorothiazidu 
má reverzní účinek při ztrátách draslíku, který je spojený s diuretiky, a to pravděpodobně proto, že je 
zablokován  systém  renin-angiotensin-aldosteron.    Kombinace    ACE    inhibitoru    s thiazidovým 
diuretikem vytváří synergický efekt a taktéž snižuje riziko hypokalémie, které způsobuje samostatně 
podávané diuretikum. 
 
Duální blokáda systému renin-angiotensin-aldosteron (RAAS)
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan 
Alone  and  in  combination with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotensin II. 
Studie  ONTARGET  byla  vedena  u  pacientů  s  anamnézou  kardiovaskulárního  nebo 
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetem mellitem 2. typu se známkami poškození 
cílových orgánů. Studie VA NEPHRON-D  byla  vedena  u  pacientů s diabetem mellitem 2.  typu 
a diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat souběžně. 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE  nebo  blokátorem  receptorů  pro  angiotensin  II  u  pacientů  s  diabetem mellitem 2.   typu 
a chronickým  onemocněním  ledvin,  kardiovaskulárním  onemocnění,  nebo  obojím.  Studie  byla 
předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní 
mozková příhoda byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a 
zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální 
 
 
dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině. 
 
Nemelanomový kožní nádor
Z dostupných údajů uvedených v epidemiologických studiích vyplývá, že byla pozorována spojitost 
mezi HCTZ a výskytem NMSC v závislosti na kumulativní dávce. V jedné studii byla zahrnuta 
populace  složená ze 71 533 případů BCC a z 8 629 případů SCC, odpovídajících 1 430 833, resp. 
172 462 kontrolám v populaci. Užívání vysokých dávek HCTZ (≥ 50 000 mg kumulativních) bylo 
spojeno s korigovanou mírou pravděpodobnosti (OR) 1,29 (95% interval spolehlivosti  (CI):  1,1,35)  u  BCC  a  3,98  (95%  CI:  3,68–4,31) u SCC. Jednoznačný vztah mezi kumulativní dávkou a 
odezvou byl pozorován jak v případě BCC, tak SCC. Jiná studie naznačuje možné spojení mezi 
karcinomem rtu (SCC) a expozicí HCTZ: 633 případů karcinomu rtu odpovídalo 63 067 kontrolám v 
populaci, přičemž byla použita strategie výběru z rizikových skupin. Vztah mezi kumulativní dávkou a 
odezvou byl předveden s OR 2,1 (95% CI: 1,7–2,6), která vzrostla na 3,9 (3,0–4,9) při vysokých 
dávkách (~25 000 mg) a na 7,7 (5,7–10,5) v případě nejvyšší kumulované dávky (~100 000 mg) (viz 
též bod 4.4).