Lorista 100 
 
Farmakoterapeutická skupina: Antagonisté angiotensinu II, samotní; ATC kód: C09CA 
 
 
Losartan je syntetickým perorálním antagonistou receptoru angiotensinu-II (typ AT1). Angiotensin II, 
což je účinný vasokonstriktor, je primárním aktivním hormonem renin-angiotensinového systému a 
důležitou determinantou patofyziologie hypertenze. Angiotensin II se váže na receptor AT1, který se 
nachází v mnohých tkáních (např. hladké svalovině cév, nadledvinkách, ledvinách a v srdci) a který 
vykazuje několik důležitých biologických funkcí, včetně vasokonstrikce a uvolnění aldosteronu. 
Angiotensin II rovněž stimuluje proliferaci buněk hladké svaloviny. 
 
Losartan selektivně blokuje receptor AT1. In  vitro a in  vivo losartan  a  jeho  farmakologicky aktivní 
karboxylový metabolit E-3174 blokují všechny fyziologicky relevantní účinky angiotensinu  II,  bez 
ohledu na zdroj nebo cestu jeho syntézy. 
 
Losartan nemá agonistický účinek ani neblokuje receptory jiných hormonů ani iontové kanály důležité 
pro  kardiovaskulární  regulaci.  Losartan  navíc  neinhibuje  ACE  (kinináza  II),  což  je  enzym,  který 
degraduje bradykinin. V důsledku toho nepotencuje nežádoucí účinky zprostředkované bradykininem. 
 
Během  podávání  losartanu  vede  vyloučení  negativní  zpětné  vazby  na  vylučování  reninu 
zprostředkované angiotensinem II ke zvýšení aktivity reninu v plazmě (plasma renin activity – PRA). 
Zvýšení  PRA  vede  ke  zvýšení  angiotensinu  II  v  plazmě.  Navzdory  těmto zvýšením  jsou 
antihypertenzní aktivita a pokles plazmatických koncentrací aldosteronu zachovány, což ukazuje na 
účinnou  blokádu  receptoru  angiotensinu  II.  Po  vysazení  losartanu  poklesly  hladiny  PRA  a 
angiotensinu II během tří dnů na výchozí hodnoty. 
 
Jak  losartan,  tak  jeho  hlavní  aktivní  metabolit  mají  mnohem  vyšší  afinitu  k  receptoru  AT1 než 
k receptoru AT2. Aktivní metabolit je v hmotnostním vyjádření 10 až 40krát účinnější než losartan. 
 
Hypertenzní studie 
V kontrolovaných klinických studiích navodilo podávání losartanu jednou denně pacientům s lehkou 
až  středně  těžkou  esenciální  hypertenzí  statisticky  významné  snížení  systolického  a  diastolického 
krevního tlaku. Měření krevního tlaku 24 hodin po dávce v porovnání s měřením 5 až 6 hodin po 
dávce prokázalo snížení krevního tlaku po dobu 24 hodin; přirozený diurnální rytmus byl zachován. 
Snížení krevního tlaku na konci dávkovacího intervalu dosahovalo 70 až 80 % účinku pozorovaného až 6 hodin po dávce. 
 
Vysazení losartanu u hypertenzních pacientů nevedlo k náhlému zvýšení krevního tlaku (rebound). 
Navzdory  výraznému  poklesu  krevního  tlaku  losartan  neměl  žádné  klinicky  významné  účinky  na 
srdeční tep. 
 
Losartan je u žen i mužů stejně účinný, stejně tak u mladších (do 65 let) a starších hypertenzních 
pacientů. 
 
Studie LIFE
Studie „Losartan Intervention For Endpoint Reduction in Hypertension“ [LIFE] byla randomizovanou, 
trojitě zaslepenou, aktivním komparátorem kontrolovanou studií provedenou u 9 193 hypertenzních 
pacientů ve věku od 55 do 80 let s hypertrofií levé komory dokumentovanou EKG. Pacienti byli 
randomizováni do skupiny léčené jednou denně losartanem v dávce 50 mg nebo do skupiny léčené 
jednou  denně  atenololem  v  dávce  50  mg.  Pokud  se  nedosáhlo  cílového  krevního  tlaku 
(< 140/90 mmHg),  byl  napřed  přidán hydrochlorothiazid  (12,5  mg)  a  v  případě  potřeby  byla poté 
dávka losartanu nebo atenololu zvýšena na 100 mg jednou denně. Pokud to bylo nezbytné k dosažení 
cílového krevního tlaku, byla přidána jiná antihypertenziva, s výjimkou ACE inhibitorů, antagonistů 
angiotensinu II nebo betablokátorů. 
 
Průměrná hodnota doby následného pozorování byla 4,8 roku. 
 
 
 
Primárním kritériem účinnosti byl komplex kardiovaskulární morbidity a mortality měřený snížením 
kombinované incidence kardiovaskulární smrti, cévní mozkové příhody a infarktu myokardu. V obou 
skupinách byl krevní tlak významně snížen na podobné úrovně. U pacientů, kteří dosáhli primárního 
složeného kritéria účinnosti, vedla v porovnání s atenololem léčba losartanem k 13 % snížení rizika 
(p =  0,021,  95%  interval spolehlivosti  0,77–0,98). Tento jev bylo zejména možno přisoudit snížení 
incidence cévní mozkové příhody. Léčba losartanem snižovala v porovnání s atenololem riziko cévní 
mozkové příhody o 25 % (p = 0,001, 95% interval spolehlivosti 0,63–0,89). Počty kardiovaskulárních 
úmrtí a infarktů myokardu nebyly mezi léčenými skupinami významně odlišné. 
 
Rasa
Ve studii LIFE černošští pacienti léčení losartanem měli vyšší riziko, že budou stiženi primárním 
složeným  kritériem  účinnosti,  tj.  kardiovaskulární  příhodou  (např.  infarktem  myokardu, 
kardiovaskulární smrtí) a zejména cévní mozkovou příhodou než černošští pacienti léčení atenololem. 
Výsledky pozorované u losartanu v porovnání s atenololem ve studii LIFE týkající se kardiovaskulární 
morbidity/mortality se proto nevztahují na černošské pacienty s hypertenzí a hypertrofií levé komory. 
 
Studie RENAAL
Studie „Reduction of Endpoints in NIDDM with the Angiotensin II Receptor Antagonist Losartan“ 
(RENAAL)  byla  kontrolovanou  klinickou  studií  provedenou  v  celém  světě  na  1 513  pacientech 
s diabetem typu 2 s proteinurií, s hypertenzí nebo bez ní. 751 pacientů bylo léčeno losartanem. Cílem 
studie  bylo  prokázat  nefroprotektivní  účinky  draselné  soli  losartanu  přesahující  přínosy  snížení 
krevního tlaku. 
Pacienti s proteinurií a sérovým kreatininem 1,3–3,0 mg/dl byli randomizováni do skupiny léčené 
losartanem v dávce 50 mg jednou denně, v případě potřeby titrované k dosažení odpovědi krevního 
tlaku, nebo do skupiny léčené placebem, na pozadí konvenční antihypertenzní terapie s vyloučením 
ACE inhibitorů a antagonistů angiotensinu II. 
Zkoušející byli instruováni tak, aby titrovali hodnocenou medikaci na 100 mg denně podle potřeby; 
72 % pacientů užívalo dávku 100 mg denně po většinu doby. V obou skupinách byla jako doplňková 
léčba  v  závislosti  na  požadavcích  povolena  další  antihypertenziva  (diuretika,  antagonisté  vápníku, 
blokátory alfa a beta receptorů a rovněž centrálně působící antihypertenziva). Pacienti byli sledováni 
po dobu až 4,6 roku (v průměru 3,4 roku). 
Primárním  kritériem  účinnosti  použitým  ve  studii  bylo  složené  kritérium  účinnosti  skládající  se 
z dvojnásobného  zvýšení  sérového  kreatininu  terminálního  selhání  ledvin  (potřeba  dialýzy  nebo 
transplantace) nebo smrti. 
 
Výsledky  ukázaly,  že  léčba  losartanem  (327  příhod)  ve  srovnání  s  placebem  (359  příhod)  vedla 
k 16,1 %  snížení  rizika  (p  =  0,022)  u  pacientů,  kteří  dosáhli  primárního  složeného  hodnoceného 
parametru.  Pokud  se  týče  následujících  jednotlivých  a  kombinovaných  složek  primárního 
hodnoceného  parametru,  výsledky  také  ukázaly  významné  snížení  rizika  ve  skupině  léčené 
losartanem:  25,3 % snížení rizika dvojnásobného zvýšení sérového kreatininu (p = 0,006); 28,6 % 
snížení  rizika  terminálního  selhání  ledvin  (p  =  0,002);  19,9 %  snížení  rizika  terminálního  selhání 
ledvin  nebo  smrti  (p  =  0,009);  21,0 %  snížení  rizika  zdvojnásobení  sérového  kreatininu  nebo 
terminálního selhání ledvin (p = 0,01). 
Incidence smrti ze všech příčin se mezi oběma léčenými skupinami statisticky významně nelišila. 
V této  studii  byl  losartan  celkově  dobře  snášen,  jak  dokazuje  podobná  incidence  ukončení  léčby 
v důsledku nežádoucích účinků ve srovnání s placebem. 
 
Studie HEAAL
Studie „Heart Failure Endpoint Evaluation of Angiotensin II Antagonist Losartan“ (HEAAL) byla 
kontrolovanou celosvětovou klinickou studií prováděnou u 3834 pacientů ve věku 18 až 98 let se 
srdečním  selháním  (NYHA  třídy  II-IV),  kteří  nesnášeli  léčbu  ACE  inhibitory.  Pacienti  byli 
randomizováni do skupiny léčené losartanem 50 mg jednou denně nebo losartanem 150 mg, a to na 
pozadí konvenční léčby nezahrnující ACE inhibitory. 
 
Pacienti byli sledováni po více než 4 roky (medián 4,7 roku). Primárním kritériem studie bylo složené 
 
 
kritérium hodnocení zahrnující úmrtí ze všech příčin nebo hospitalizaci kvůli srdečnímu selhání. 
 
Výsledky ukázaly, že léčba 150 mg losartanu (828 příhod) v porovnání s léčbou 50 mg losartanu (příhod)  vedla  ke  snížení  rizika  o  10,1  %  (p=0,027  95%  interval  spolehlivosti  0,82-0,99)  v  počtu 
pacientů, kteří dosáhli primárního složeného kritéria hodnocení. To bylo přisouzeno zejména snížení 
incidence  hospitalizací  v  důsledku  srdečního  selhání.  Léčba  150  mg  losartanu  snižovala  riziko 
hospitalizace v důsledku srdečního selhání o 13,5 % v porovnání s 50 mg losartanu (p=0,025 95% 
interval  spolehlivosti  0,76-0,98). Míra úmrtí ze všech příčin se mezi léčenými skupinami významně 
nelišila. Porucha funkce ledvin, hypotenze a hyperkalemie byli častější ve skupině léčené 150 mg, než 
ve  skupině  léčené  50  mg,  nicméně  tyto  nežádoucí  příhody  nevedly  ve  skupině  léčené  150  mg 
k významně četnějšímu přerušení léčby. 
 
Studie ELITE I a ELITE II
Ve studii ELITE trvající více než 48 týdnů a provedené na 722 pacientech se srdečním selháním (třída 
NYHA II–IV) nebyl pozorován žádný rozdíl mezi pacienty léčenými losartanem a pacienty léčenými 
kaptoprilem, pokud  jde  o  primární  kritérium  účinnosti  spočívající  v  dlouhodobé  změně  renálních 
funkcí. Zjištění vyplývající ze studie ELITE I, že v porovnání s kaptoprilem losartan snižoval riziko 
mortality, nebylo následnou studií ELITE II, která je popsána dále, potvrzeno. 
 
Ve studii ELITE II byl losartan v dávce 50 mg jednou denně (zahajovací dávka 12,5 mg, zvýšena na 
25  mg,  poté  na  50  mg  jednou  denně)  porovnáván  s  kaptoprilem  v  dávce  50  mg  třikrát  denně 
(zahajovací dávka 12,5 mg, zvýšena na 25 mg a poté na 50 mg třikrát denně). Primárním kritériem 
účinnosti u této prospektivní studie byla mortalita ze všech příčin. 
 
V této studii bylo sledováno 3 152 pacientů se srdečním selháním (třída NYHA II–IV) po dobu téměř 
dvou let (medián: 1,5 roku) s cílem stanovit, zda je losartan lepší než kaptopril při snižování mortality 
ze všech příčin. Primární kritérium účinnosti nevykázalo ve snižování mortality ze všech příčin žádný 
statisticky významný rozdíl mezi losartanem a kaptoprilem. 
 
V  obou  komparátorem  kontrolovaných  (nikoli placebem  kontrolovaných)  klinických  studiích 
provedených na pacientech se srdečním selháním byla snášenlivost losartanu lepší než snášenlivost 
kaptoprilu, měřeno na  základě  významně nižší míry  ukončení  léčby  kvůli nežádoucím účinkům a 
významně nižší frekvenci kašle. 
 
U malé podskupiny (22 % všech pacientů se srdečním selháním) užívající betablokátory při zahájení 
bylo ve studii ELITE II pozorováno zvýšení mortality. 
 
Duální blokáda systému renin-angiotensin-aldosteron (RAAS)
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan 
Alone  and  in  combination  with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotensin II. 
Studie   ONTARGET   byla   vedena   u   pacientů   s   anamnézou   kardiovaskulárního   nebo 
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetem mellitem 2. typu se známkami poškození 
cílových orgánů. Studie VA NEPHRON-D byla vedena u pacientů s diabetem mellitem 2.  typu  a 
diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat souběžně. 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE  nebo  blokátorem  receptorů  pro  angiotensin  II  u  pacientů  s  diabetem mellitem 2.  typu  a 
 
 
chronickým  onemocněním  ledvin,  kardiovaskulárním  onemocnění,  nebo  obojím.  Studie  byla 
předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní 
mozková  příhoda  byly  numericky  častější  ve  skupině  s  aliskirenem  než  ve  skupině  s placebem  a 
zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální 
dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině. 
 
Pediatrická populace 
 
Pediatrická hypertenze
Antihypertenzní účinek losartanu byl stanoven v klinickém hodnocení zahrnujícím 177 hypertenzních 
pediatrických pacientů ve věku od 6 do 16 let, s tělesnou hmotností > 20 kg a glomerulární filtrací 
> 30  ml/min/1,73  m2. Pacienti s hmotností > 20 kg až < 50 kg dostávali buď 2,5, 25, nebo 50 mg 
losartanu denně a pacienti s hmotností > 50 kg dostávali buď 5, 50, nebo 100 mg losartanu denně. Na 
konci třítýdenního období podávání losartanu jednou denně snížilo minimální krevní tlak způsobem 
závislým na dávce. 
 
Celkově zde byla pozorována odpověď závislá na dávce. Vztah závislosti odpovědi na dávce byl velmi 
zřetelný ve skupině léčené nízkou dávkou v porovnání se skupinou léčenou střední dávkou (období I: -
6,2  mmHg  vs. -11,65 mmHg), nicméně byl oslaben při porovnání skupiny léčené střední dávkou se 
skupinou  léčenou  vysokou  dávkou  (období  I: -11,65  mmHg  vs. -12,21  mmHg).  Nezdá  se,  že  by 
nejnižší  studované  dávky,  2,5  mg  a  5  mg,  což  odpovídá  průměrné  denní  dávce  0,07  mg/  kg, 
poskytovaly konzistentní antihypertenzní účinek. 
Tyto  výsledky  byly  potvrzeny  během  období  II  studie,  kdy  pacienti  byli  po  třech  týdnech  léčby 
randomizováni  do  skupin  pokračujících  v  léčbě  losartanem  nebo  placebem.  Rozdíl  ve zvýšení 
krevního tlaku v porovnání s placebem byl největší u skupiny léčené střední dávkou (6,70 mmHg 
u střední dávky vs. 5,38 mmHg u vysoké dávky). Vzestup minimálního diastolického krevního tlaku 
byl však v každé skupině u pacientů léčených placebem a u pacientů pokračujících v léčbě losartanem 
v nejnižší dávce stejný, což znovu naznačuje, že nejnižší dávka v žádné skupině nemá významný 
antihypertenzní účinek. 
 
Dlouhodobé  účinky  losartanu  na  růst,  pubertu  a  celkový  vývoj  nebyly  studovány.  Dlouhodobá 
účinnost  antihypertenzní  léčby  losartanem  v  dětství  na  snižování  kardiovaskulární  morbidity  a 
mortality rovněž nebyla stanovena. 
 
U hypertenzních (n=60) a normotenzních (n=246) dětí s proteinurií byl účinek losartanu na proteinurii 
hodnocen  ve  12týdenní  kontrolované  klinické  studii  s  placebem  a  léčivou  látkou  (amlodipin). 
Proteinurie byla definována jako poměr bílkovin v moči/kreatinin ≥ 0,3. Pacienti s hypertenzí (ve věku 
6-18 let) byli randomizováni a dostávali buď losartan (n=30), nebo  amlodipin  (n=30).  Normotenzní 
pacienti (ve věku 1 až 18 let) byli randomizováni a dostávali buď losartan (n=122), nebo  placebo 
(n=124). Losartan byl podáván v dávkách 0,7 mg/kg až 1,4 mg/kg (až do maximální denní dávky 
100 mg). Amlodipin byl podáván v dávkách 0,05 mg/kg až 0,2 mg/kg (až do maximální denní dávky 
mg). 
 
Na konci studie po 12 týdnech léčby vykazovali pacienti, kteří dostávali losartan statisticky významné 
snížení  proteinurie  o  36  %  ve  srovnání  s  počátečním  vyšetřením  oproti  1 %  zvýšení  u  skupiny 
placebo/amlodipin (p  ≤  0,001).  Pacienti  s  hypertenzí,  kteří  dostávali  losartan  vykazovali  snížení 
proteinurie o -41,5 % (95% CI -29,9; -51,1) ve srovnání s počáteční hodnotou oproti +2,4 % (95% CI -
22,2; 14,1) ve skupině s amlodipinem. Pokles jak systolického, tak diastolického krevního tlaku byl 
větší  ve  skupině  s  losartanem  (-5,5/-3,8  mmHg)  ve  srovnání  se  skupinou  s  amlodipinem  (-
0,1/+0,8 mmHg).  U  normotenzních  dětí  byl  pozorován  malý  pokles  krevního  tlaku  ve  skupině 
s losartanem  (-3,7/-3,4 mmHg) ve srovnání s placebem. Nebyla zaznamenána signifikantní korelace 
mezi poklesem proteinurie a krevního tlaku, i když je možné, že pokles krevního tlaku byl částečně 
zodpovědný za pokles proteinurie ve skupině léčené losartanem.  
 
Dlouhodobé  účinky  losartanu  u  dětí  s  proteinurií  byly  hodnoceny  po  dobu  až  3  let  v  otevřené, 
 
 
prodloužené fázi téže studie hodnotící bezpečnost, kdy k účasti byli vyzváni všichni pacienti, kteří 
dokončili  základní  12týdenní  studii.  Celkem  bylo  do  otevřené,  prodloužené  fáze  zařazeno  pacientů,  kteří  byli  randomizováni  do  skupiny  léčené  losartanem  (n  =  134)  nebo  enalaprilem 
(n = 134), přičemž 109 pacientů bylo sledováno po dobu delší než 3 roky (předem specifikovanou 
dobou ukončení byl okamžik, kdy v prodloužené fázi ≥ 100 pacientů dokončí dobu sledování 3 roky). 
Dávkovací rozmezí losartanu a enalaprilu, které se podávaly podle rozhodnutí zkoušejícího, bylo 0,až 4,42 mg/kg/den, respektive 0,02 až 1,13 mg/kg/den. U většiny pacientů nebyly v prodloužené části 
studie překročeny maximální denní dávky 50 mg při tělesné hmotnosti < 50 kg a 100 mg při tělesné 
hmotnosti > 50 kg. 
 
Souhrnně lze říci, že výsledky prodloužené fáze hodnotící bezpečnost prokázaly, že losartan byl po 
dobu  3  let  dobře  snášen  a  vedl  k  setrvalému  poklesu  proteinurie  bez  zjistitelných  změn  rychlosti 
glomerulární  filtrace  (GFR).  U  normotenzních  pacientů  (n  =  205)  měl  enalapril  v  porovnání 
s losartanem numericky větší účinek na proteinurii (-33,0 % (95% CI -47,2; -15,0) vs. -16,6 % (95% 
CI -34,9;  6,8))  a  na  GFR  (9,4  (95%  CI  0,4;  18,4)  vs. -4,0  (95%  CI -13,1;  5,0)  ml/min/1,73m2)). 
U hypertenzních pacientů (n = 49) měl na proteinurii (-44,5 % (95% CI -64,8; -12,4) vs. -39,5 % (95% 
CI -62,5; -2,2))  a  na  GFR  (18,9  (95%  CI  5,2;  32,5)  vs. -13,4  (95%  CI -27,3;  0,6))  ml/min/1,73mnumericky větší účinek losartan. 
 
Byla provedena otevřená, klinická studie hledající optimální dávku (dose-ranging) s cílem prostudovat 
bezpečnost a účinnost losartanu u pediatrických pacientů s hypertenzí ve věku 6 měsíců až 6 let. 
Celkově 101 pacientů bylo randomizováno do jedné ze tří různých skupin užívajících nezaslepenou 
počáteční dávku losartanu: nízká dávka 0,1 mg/kg/den (n=33), střední dávka 0,3 mg/kg/den (n=34) 
nebo vysoká dávka 0,7 mg/kg/den (n=34). Mezi těmito pacienty bylo identifikováno 27 dětí ve věku 
až 23 měsíců. Léčba užívaná ve studii byla titrována na vyšší dávku ve 3., 6. a 9. týdnu u pacientů, 
kteří nedosáhli cílového tlaku krve a kteří ještě neužívali maximální dávku losartanu (1,4 mg/kg/den, 
nesmí být překročeno 100 mg/den). 
 
Z 99 pacientů léčených studovanou medikací, 90 (90,9 %) pacientů pokračovalo v prodloužení studie 
s následnými návštěvami každé 3 měsíce. Průměrná délka léčby činila 264 dní. 
 
Celkově, průměrné snížení tlaku krve z výchozí hodnoty bylo podobné ve všech léčených skupinách 
(změna oproti výchozí hodnotě u systolického krevního tlaku byla ve 3. týdnu -7,3 mmHg, u skupiny 
užívající nízkou dávku, respektive -7,6  a -6,7 mmHg, u skupiny užívající střední dávku a vysokou 
dávku,  v  uvedeném  pořadí;  snížení  z  výchozí  hodnoty  u  diastolického  tlaku ve  3.  týdnu  bylo -
8,2 mmHg u skupiny užívající nízkou dávku, respektive -5,1 a -6,7 mmHg u skupiny užívající střední 
dávku a vysokou dávku, v uvedeném pořadí), nicméně nedošlo ke statisticky významné na dávce 
závislé odpovědi systolického a diastolického tlaku. 
 
Losartan ve vysokých dávkách jako je 1,4 mg/kg, byl obecně u hypertenzních dětí ve věku 6 měsíců 
až 6 let po 12 týdnech léčby dobře snášen. Celkový bezpečnostní profil byl mezi léčenými skupinami 
srovnatelný.