Parolex 20 
 
Farmakoterapeutická  skupina:    Antidepresiva – selektivní  inhibitory  zpětného  vychytávání 
serotoninu.ATC kód: N06AB05. 
 
Mechanismus účinku
Paroxetin  je  účinný  a  selektivní  inhibitor  zpětného  vychytávání  5-hydroxytryptaminu   (5-HT, 
serotoninu) a předpokládá se, že jeho antidepresivní účinek a účinnost v léčbě OCD, sociální úzkostné 
poruchy/sociální fobie, generalizované úzkostné poruchy, posttraumatické stresové poruchy a panické 
poruchy  souvisí  právě  se  specifickou  inhibicí  zpětného  vychytávání  5-HT  na  synaptických 
membránách mozkových neuronů. 
Paroxetin není chemicky příbuzný s tricyklickými nebo tetracyklickými antidepresivy, ani s většinou 
ostatních antidepresiv. 
Paroxetin má nízkou afinitu k muskarinovým cholinergním receptorům. Při studiích prováděných na 
zvířatech byly zjištěny jen slabé anticholinergní vlastnosti. 
Ve shodě s uvedenou selektivitou ukazují studie prováděné in  vitro, že paroxetin má na rozdíl od 
tricyklických antidepresiv nízkou afinitu k alfa1-,  alfa2- a  beta-adrenergním receptorům a dále k 
dopaminovým (D2), různým 5-HT1,  5-HT2 a histaminovým (H1) receptorům. Tomu, že neexistují 
interakce s  postsynaptickými  receptory in  vitro, odpovídají  i  výsledky  studií in  vivo,  při  nichž 
nedochází k útlumu CNS ani k hypotenznímu účinku. 
 
Farmakodynamické účinky
Paroxetin neovlivňuje psychomotorické funkce a nepotencuje depresivní účinek ethanolu. 
Tak jako u ostatních selektivních inhibitorů zpětného vychytávání 5-HT, paroxetin způsobuje příznaky 
nadměrné stimulace 5-HT receptorů, podá-li se zvířatům, kterým byly předtím podány jiné inhibitory 
monoaminooxidázy (IMAO) nebo tryptofan. 
Behaviorální  a  EEG  studie  naznačují,  že  paroxetin  má  v  dávce,  která  obvykle  převyšuje  dávky 
potřebné pro inhibici resorpce 5-HT, slabý stimulační účinek. Stimulace není amfetaminové povahy. 
Na základě studií na zvířatech se prokázalo, že kardiovaskulární systém snáší paroxetin bez obtíží. 
Paroxetin nevyvolává po podání zdravým dobrovolníkům klinicky významné změny krevního tlaku, 
tepové frekvence ani EKG. 
Klinické  studie  svědčí  o  tom,  že  paroxetin  má  na  rozdíl  od  antidepresiv,  které  inhibují  zpětné 
vychytávání noradrenalinu, mnohem menší tendenci inhibovat antihypertenzivní účinky guanetidinu. 
V  léčbě  depresivních  poruch  je  účinnost  paroxetinu  srovnatelná  se  standardními  antidepresivy. 
Existují určité důkazy o tom, že paroxetin může být terapeuticky úspěšný i u pacientů, kteří na léčbu 
standardními antidepresivy nereagují. 
Ranní  užívání  paroxetinu  nemá  negativní  vliv  na  kvalitu  ani  na  délku  spánku.  Kromě  toho  je 
pravděpodobné, že jako reakci na léčbu pacienti zpozorují zlepšení spánku. 
 
Analýza sebevražednosti u dospělých 
Analýza placebem  kontrolovaných  klinických  studií  prováděných  na  dospělých  trpících 
psychiatrickými poruchami prokázala vyšší frekvenci výskytu sebevražedného chování u mladých 
dospělých  (ve věku  18  až 24  let)  léčených  paroxetinem  ve  srovnání  s placebem (2,19  %  oproti  
0,92  %).  Ve  starších  věkových  skupinách  nebylo  takové  zvýšení  pozorováno.  U dospělých  s 
depresivní poruchou (ve všech věkových skupinách) bylo zvýšení frekvence výskytu sebevražedného 
chování u pacientů léčených paroxetinem ve srovnání s placebem  (0,32 % oproti 0,05 %); ve všech 
těchto případech se jednalo o pokusy o sebevraždu. Většina těchto pokusů u paroxetinu (8 z 11) byla 
ale pozorovaná u mladších dospělých (viz také bod 4.4).  
 
Odpověď na dávku
Ve studiích fixní dávky je křivka odpovědi na dávku plochá, což svědčí o tom, že neexistuje výhoda 
týkající se účinnosti při používání vyšších než doporučených dávek. Existují však některé klinické 
údaje svědčící o tom, že pro některé pacienty může být titrace dávky směrem nahoru přínosná. 
 
Dlouhodobá účinnost
Dlouhodobá účinnost paroxetinu u deprese byla prokázána v 52týdenní studii za použití udržovací 
dávky s koncepcí prevence relapsu: relaps mělo 12 % pacientů užívajících paroxetin (20-40 mg denně) 
oproti 28 % pacientů užívajících placebo. 
 
Dlouhodobá účinnost paroxetinu v léčbě OCD byla studována ve třech 24týdenních studiích za použití 
udržovací dávky s koncepcí prevence relapsu. V jedné ze tří studií bylo dosaženo významného rozdílu 
v podílu jedinců s relapsem mezi paroxetinem (38 %) oproti placebu (59 %).  
 
Dlouhodobá účinnost paroxetinu v léčbě panické poruchy byla prokázána ve 24týdenní studii za 
použití udržovací dávky s koncepcí prevence relapsu: relaps mělo 5 % pacientů užívajících paroxetin 
(10-40 mg denně) oproti 30 % pacientů užívajících placebo. Tato studie byla podpořená 36týdenní 
studií, kde se užívaly udržovací dávky. 
 
Dlouhodobá  účinnost  paroxetinu  v  léčbě  sociální  úzkosti  a  generalizované  úzkostné  poruchy  a 
posttraumatické stresové poruchy nebyla dostatečně prokázána. 
 
Nežádoucí účinky získané v pediatrických klinických studiích 
V krátkodobých (do 10 až 12 týdnů) klinických studiích prováděných u dětí a dospívajících byly u 
pacientů léčených paroxetinem pozorovány následující nežádoucí účinky (s četností nejméně 2 % 
pacientů a s výskytem v poměru nejméně dvojnásobném ve srovnání s placebem): zvýšení výskytu 
sebevražedného jednání (včetně pokusů o sebevraždu a sebevražedných myšlenek), sebepoškozující 
jednání a zvýšená hostilita. Sebevražedné myšlenky a pokusy o sebevraždu byly pozorovány převážně 
v klinických studiích u dospívajících s diagnózou velké depresivní poruchy. Zvýšená hostilita se 
objevovala převážně u dětí s obsedantně-kompulzivní poruchou, zvláště u dětí mladších 12 let. 
Dalšími nežádoucími účinky, které byly častěji pozorovány u skupiny užívající paroxetin než u 
skupiny s placebem, byly snížení chuti k jídlu, třes, pocení, hyperkineze, agitovanost, emoční labilita 
(včetně pláče a kolísání nálady).  
 
Ve studiích s režimem postupného snižování dávky byly během snižování dávky nebo po ukončení 
podávání paroxetinu hlášeny následující symptomy (s četností nejméně 2 % pacientů a s výskytem v 
poměru nejméně dvojnásobném ve srovnání s placebem): emoční labilita (včetně pláče a kolísání 
nálady, sebepoškozování, sebevražedných myšlenek a pokusů o sebevraždu), nervozita, závratě, 
nauzea a bolesti břicha (viz bod 4.4).  
 
V pěti studiích s paralelní skupinou s dobou léčby od 8 týdnů do 8 měsíců byly u pacientů léčených 
paroxetinem pozorovány krvácivé nežádoucí účinky (zvláště na kůži a sliznicích) s četností 1,74 % ve 
srovnání s 0,74 % pozorovanými u pacientů léčených placebem.