Prograf 
 
Farmakoterapeutická skupina: Imunosupresiva, inhibitory kalcineurinu, ATC kód: L04AD 
Mechanismus účinku a farmakodynamické působení
Předpokládá se, že účinek takrolimu na molekulární úrovni je zprostředkován vazbou na cytosolový 
protein (FKBP12), který je zodpovědný za nitrobuněčnou akumulaci sloučeniny. Komplex FKBP12 - 
takrolimus se specificky a kompetitivně váže na kalcineurin, čímž ho inhibuje. Tím dochází ke 
kalcium dependentní inhibici signálních drah T buněk, čímž se zamezí transkripci určité skupiny genů 
pro lymfokiny.  
Takrolimus je silné imunosupresivum, jehož účinek byl ověřen v pokusech in vitro a in vivo. 
Takrolimus zejména inhibuje tvorbu cytotoxických lymfocytů, které jsou hlavně zodpovědné za 
odhojení štěpů. Potlačuje aktivaci T-buněk a proliferaci B-buněk, která je závislá na T pomocných 
buňkách, a také tvorbu lymfokinů (jako např. interleukinu 2, interleukinu3 a γ-interferonu) a expresi 
receptorů interleukinu 2.  
 
Výsledky uveřejněných údajů jiných primárních transplantací orgánů 
Prograf se stal uznávaným způsobem léčby jako primární imunosupresivní léčivý přípravek po 
transplantaci plic, pankreatu a střeva. V uveřejněných prospektivních studiích byl účinek takrolimu 
jako primárního imunosupresiva sledován u přibližně 175 pacientů po transplantaci plic, 475 pacientů 
po transplantaci pankreatu a 630 pacientů po transplantaci střeva. Celkově lze říci, že bezpečnostní 
profil takrolimu v těchto uveřejněných studiích byl podobný jako v rozsáhlých studiích, kde byl 
takrolimus použit jako primární léčba u transplantací jater, ledvin a srdce. Výsledky účinnosti 
v největších studiích každé indikace jsou shrnuty níže. 
 
Transplantace plic
Předběžná analýza nedávné multicentrické studie se zabývala 110 pacienty, kteří podle náhodného 
výběru 1:1 dostávali buď takrolimus, nebo cyklosporin. Léčba takrolimem byla zahájena kontinuální 
intravenózní infuzí v dávce 0,01 až 0,03 mg/kg/den a perorální takrolimus byl podáván v dávkách 
0,05 až 0,3 mg/kg/den. V prvním roce po transplantaci byl hlášen nižší výskyt akutních rejekcí 
u pacientů léčených takrolimem oproti těm, kteří byli léčeni cyklosporinem (11,5 % proti 22,6 %), 
nižší výskyt chronických rejekcí a syndromu obliterující bronchiolitidy (2,86 % proti 8,57 %). Podíl 
jednoletého přežití pacientů byl 80,8 % u takrolimu a 83 % u cyklosporinové skupiny (Treede et al., 
3rd ICI San Diego, US, 2004; Abstract 22).  
Další randomizovaná studie zahrnovala 66 pacientů léčených takrolimem oproti 67 pacientům 
léčeným cyklosporinem. Léčba takrolimem byla zahájena kontinuální intravenózní infuzí v dávce 
0,025 mg/kg/den a perorální takrolimus byl podáván v dávce 0,15 mg/kg/den s následným 
přizpůsobením dávky cílovým hladinám v rovnovážném stavu v krvi v rozmezí 10 až 20 ng/ml. 
Jeden rok přežilo 83 % pacientů léčených takrolimem a 71 % těch, kteří byli léčeni cyklosporinem, 
dvouleté přežití bylo podle uvedeného pořadí 76 % a 66 %. Akutní rejekční příhody na 
100 pacientů/dnů byly početně méně časté u skupiny s takrolimem (0,85 příhod), než u skupiny 
užívající cyklosporin (1,09 příhod). Obliterující bronchiolitida vznikla u 21,7 % pacientů léčených 
takrolimem a u 38,0 % pacientů cyklosporinové skupiny (p=0,025). Přechod na takrolimus byl 
potřebný u významně větší skupiny pacientů léčených cyklosporinem (n=13), než přechod 
takrolimem léčených pacientů na cyklosporin (n=2) (p=0,02) (Keenan et al., Ann Thoracic Surg 
1995; 60:580). 
V další dvoucentrické studii bylo náhodně vybráno 26 pacientů do takrolimové skupiny a 24 do 
cyklosporinové skupiny. Podávání takrolimu bylo zahájeno kontinuální intravenózní infuzí v dávce 
0,05 mg/kg/den a perorální takrolimus byl podáván v dávkách 0,1 až 0,3 mg/kg/den s následným 
přizpůsobováním dávky cílovým minimálním hladinám v rovnovážném stavu v krvi v rozmezí 12 až 
15 ng/ml. Jeden rok přežilo 73,1 % pacientů léčených takrolimem a 79,2 % pacientů léčených 
cyklosporinem. Absence akutní rejekce po transplantaci plic byla vyšší ve skupině léčené takrolimem 
po 6 měsících (57,7 % proti 45,8 %) i po jednom roce (50 % proti 33,3 %) (Treede et al., J Heart Lung 
Transplant 2001;20:511). 
Tyto tři studie vykazovaly podobné přežívání. Výskyt akutní rejekce byl ve všech třech studiích 
početně nižší u takrolimu a jedna ze studií zjistila významně nižší výskyt syndromu obliterující 
bronchiolitidy při léčbě takrolimem. 
 
Transplantace pankreatu
Multicentrická studie zahrnovala 205 pacientů, kteří podstoupili současnou transplantaci pankreatu a 
ledvin, z nichž bylo metodou náhodného výběru 103 určeno k užívání takrolimu a 102 užívalo 
cyklosporin. Počáteční perorální dávka takrolimu podle protokolu byla 0,2 mg/kg/den a později byla 
přizpůsobována tak, aby bylo dosaženo cílových minimálních hladin v rovnovážném stavu v krvi 8 až 
15 ng/ml pátého dne a 5 až 10 ng/ml po šestém měsíci. Přežívání transplantovaného pankreatu jeden 
rok po operaci bylo významně vyšší u takrolimu 91,3%, než u cyklosporinu 74,5% (p<0,0005), 
zatímco přežití ledvinového štěpu bylo v obou skupinách podobné. Celkem 34 pacientů bylo 
převedeno z léčby cyklosporinem na takrolimus, ale pouze 6 pacientů léčených takrolimem 
vyžadovalo převedení na alternativní terapii (Bechstein et al., Transplantation 2004;77:1221). 
 
Transplantace střeva
Uveřejněná klinická studie z jednoho centra o použití takrolimu k primární léčbě po transplantaci 
střeva ukázala, že vypočítaná četnost přežití 155 pacientů (65 po transplantaci pouze střeva, 75 jater a 
střeva, 25 po multiviscerální transplantaci), kteří dostávali takrolimus a prednizon byla 75 % po 
jednom roce, 54 % po 5 letech a 42 % po 10 letech. V prvních letech byla počáteční perorální dávka 
takrolimu 0,3 mg/kg/den. Současně se vzrůstající zkušeností se v průběhu 11 let trvale zlepšovaly i 
výsledky. Zřejmě k tomu přispěla v této indikaci během let řada inovací, jako například technika pro 
časnou detekci infekce virem Epsteina-Barrové (EBV) a CMV, augmentace kostní dřeně, současné 
užívání daklizumabu, antagonisty interleukinu 2, nižší počáteční dávky takrolimu s cílovými 
minimálními hladinami v rovnovážném stavu 10 až 15 ng/ml, a nejnověji také ozařování 
alotransplantátu (Abu-Elmagd et al., Ann Surg 2001;234:404).