Valsacor 
 
Farmakoterapeutická skupina: antagonisté angiotensinu II, samotní, ATC kód: C09CA03. 
 
Valsartan je perorálně účinný, silný a specifický antagonista receptoru pro angiotensin  II  (Ang  II). 
Působí selektivně na poddruh receptoru AT1, který je zodpovědný za známé účinky angiotensinu II. 
Zvýšené  hladiny  Ang  II  v  plazmě  po  blokádě  receptoru  AT1  valsartanem  může  stimulovat 
nezablokovaný  receptor  AT2,  který  pravděpodobně  vyvažuje  účinek  receptoru  AT1.  Valsartan 
 
 
neprojevuje žádnou částečnou agonistickou aktivitu na receptor AT1 a má mnohem (asi 20 000krát) 
vyšší afinitu pro receptor AT1 než pro receptor AT2. Není známo, že by se valsartan vázal na jiné 
receptory hormonů nebo je blokoval nebo se vázal nebo blokoval iontové kanály, o nichž je známo, že 
jsou důležité při regulaci kardiovaskulárního systému. 
 
Valsartan neinhibuje ACE (také známý jako kinináza II), který mění Ang I na Ang II a degraduje 
bradykinin.  Protože  nemají  vliv  na  ACE  a  nepotencují  bradykinin  nebo  substanci  P,  je 
nepravděpodobné, že by antagonisté angiotensinu II byli asociováni s kašláním. V klinických studiích, 
kde byl porovnáván valsartan s inhibitorem ACE, byla incidence suchého kašle signifikantně (P<0,05) 
nižší u pacientů léčených valsartanem než u pacientů léčených inhibitorem ACE (2,6 % oproti 7,9 %). 
V klinické studii pacientů, kteří prodělali suchý kašel během léčby inhibitorem ACE, 19,5 % subjektů 
studie léčených valsartanem a 19,0 % osob léčených thiazidovým diuretikem kašlalo v porovnání 
s 68,5 % osob, které byly léčeny inhibitorem ACE (P <0,05). 
 
Recentní infarkt myokardu
Studie valsartanu při akutním infarktu myokardu (VALIANT) byla randomizovanou, kontrolovanou, 
mezinárodní, dvojitě zaslepenou studií 14 703 pacientů s akutním infarktem myokardu a známkami, 
symptomy  nebo  radiologickým  průkazem  kongestivního  srdečního  selhání  a/nebo  průkazem 
dysfunkce systoly levé komory (manifestované jako ejekční frakce ≤ 40 % pomocí radionuklidové 
ventrikulografie nebo ≤ 35 % pomocí echokardiografie nebo ventrikulární kontrastní angiografie). 
Pacienti  byli  randomizováni  během  12  hodin  až  10  dní  po  vzniku  symptomů  infarktu  myokardu 
k léčbě  valsartanem,  kaptoprilem  nebo  kombinací  obou.  Průměrná  doba  léčby  byla  dva  roky. 
Primárním parametrem účinnosti byla doba do mortality z jakékoliv příčiny. 
Valsartan  byl  stejně  účinný  jako  kaptopril  při  snížení  mortality  z  jakékoliv  příčiny  po  infarktu 
myokardu.  Mortalita  z  jakékoliv  příčiny  byla  podobná  u  skupiny  užívající  valsartan  (19,9  %), 
kaptopril   (19,5   %)   a   kombinaci   valsartanu   s   kaptoprilem   (19,3   %).   Kombinace   valsartanu 
s kaptoprilem  nepřinesla  další  přínos  oproti  samotnému  kaptoprilu.  Nebyl  zjištěn  rozdíl  mezi 
valsartanem a kaptoprilem u mortality z jakékoliv příčiny na základě věku, pohlaví, rasy, základní 
léčbě nebo základním onemocnění. Valsartan byl účinný také při prodloužení doby dožití a při poklesu 
kardiovaskulární  mortality,  hospitalizace  pro  srdeční  selhání,  recidivujícího  infarktu  myokardu, 
resuscitované zástavy srdce a nefatální mrtvice (sekundární složený parametr účinnosti). 
 
Bezpečnostní profil valsartanu byl konzistentní s klinickým průběhem u pacientů léčených pro stav 
po infarktu  myokardu.  Při  zjišťování  funkce  ledvin  bylo  zaznamenáno  zdvojnásobení  hladiny 
kreatininu  v séru  u  4,2  %  pacientů  léčených  valsartanem,  u  4,8  %  pacientů  léčených  kombinací 
valsartanu  s kaptoprilem  a  u  3,4  %  pacientů  léčených  kaptoprilem.  K  přerušení  léčby  z  důvodu 
různých  typů  dysfunkce  ledvin  došlo  u  1,1  %  pacientů  léčených  valsartanem,  u  1,3  %  pacientů 
léčených kombinací valsartanu s kaptoprilem a u 0,8 % pacientů léčených kaptoprilem. Vyšetření 
funkce ledvin má být součástí hodnocení stavu pacientů po infarktu myokardu. 
 
Nebyl zjištěn rozdíl v mortalitě z jakékoliv příčiny, kardiovaskulární mortalitě nebo morbiditě při 
podání beta blokátorů společně s kombinací valsartanu s kaptoprilem, samotného valsartanu nebo 
samotného kaptoprilu. Bez ohledu na léčbu byla nižší mortalita ve skupině pacientů léčených beta 
blokátorem, což naznačuje, že byl v této studii dosažen známý přínos beta blokátoru v této populaci. 
 
Srdeční selhání
Val-HeFT byl randomizovanou, kontrolovanou, mezinárodní klinickou studií valsartanu v porovnání 
s placebem na morbiditu a mortalitu u 5 010 pacientů se srdečním selháním klasifikovaným podle 
NYHA na třídu II (62 %), III (36 %) a IV (2 %), kteří užívali obvyklou terapii s LVEF < 40 % a měli 
vnitřní diastolický průměr levé komory (LVIDD) > 2,9 cm/m2. Základní terapie zahrnovala inhibitory 
ACE (93 %), diuretika (86 %), digoxin (67 %) a beta blokátory (36 %). Průměrná doba sledování byla 
téměř dva roky. Průměrná denní dávka valsartanu ve studii Val-HeFT byla 254 mg. Studie měla dva 
primární  parametry  účinnosti:  mortalitu  z  jakékoliv  příčiny  (doba  do  úmrtí)  a  kombinovanou 
morbiditu  mortality  a  srdečního  selhání  (doba  k  první  morbidní  události)  definovanou  jako  smrt, 
náhlou smrt s resuscitací, hospitalizaci pro srdeční selhání nebo podání intravenózních inotropních 
nebo vazodilatačních látek po dobu čtyř a více hodin bez hospitalizace. 
 
 
Mortalita z jakékoliv příčiny byla obdobná (p=NS) u skupiny užívající valsartan (19,7 %) a u skupiny 
užívající placebo (19,4 %). Hlavním přínosem bylo 27,5 % (95% interval spolehlivosti: 17 až 37 %) 
snížení rizika pro dobu k první hospitalizaci pro srdeční selhání (13,9 % oproti 18,5 %). Výsledky, 
které naznačují upřednostnění placeba (kombinovaná mortalita a morbidita byla 21,9 % u placeba 
oproti 25,4 % skupiny užívající valsartan) byly pozorovány u pacientů, kteří užívali trojitou kombinaci 
inhibitoru ACE, beta blokátoru a valsartanu. 
Přínosy  u  morbidity  byly  největší  u  podskupiny  pacientů,  kteří  neužívali  inhibitor  ACE  (n=366). 
V této podskupině byla mortalita z jakékoliv příčiny signifikantně snížena u valsartanu v porovnání 
s placebem  o  33 %  (95%  interval  spolehlivosti: -6 % až 58 %) (17,3 % u valsartanu oproti 27,1 % 
u placeba) a kombinované riziko mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 44 % (24,9 % 
u valsartanu oproti 42,5 % u placeba). 
 
U pacientů užívajících inhibitor ACE bez  beta-blokátoru byla mortalita z jakékoliv příčiny obdobná 
(p=nestanoveno) u skupiny užívající valsartan (21,8 %) a u placeba (22,5 %). Kombinované riziko 
mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 18,3 % (95 % interval spolehlivosti: 8 % až 28 %) 
u valsartanu v porovnání s placebem (31,0 % oproti 36,3 %). 
V celé populaci studie Val-HeFT bylo prokázáno signifikantní zlepšení v třídách NYHA a známek 
a symptomů  srdečního  selhání  včetně  dušnosti,  únavy,  edému  a  chropů  u  pacientů  léčených 
valsartanem  v porovnání s placebem. Pacienti léčení valsartanem měli v porovnání s placebem lepší 
kvalitu života, což bylo prokázáno změnou ve Stupnici kvality života osob se srdečním selháním státu 
Minnesota  v průběhu  studie.  Ejekční  frakce  byla  u  pacientů  léčených  valsartanem  v  porovnání 
s placebem  signifikantně  zvýšena  a  LVIDD  signifikantně  snížen  při  porovnání  hodnot  ze  začátku 
a konce studie. 
 
Hypertenze
Podání valsartanu pacientům s hypertenzí vyústilo v redukci krevního tlaku bez ovlivnění frekvence 
pulzu. 
U  většiny  pacientů  dochází  po  podání  jednorázové  perorální  dávky  k  nástupu  antihypertenzního 
účinku  během  2  hodin  a  nejvyššího  snížení  krevního  tlaku  je  dosaženo  během  4-6   hodin. 
Antihypertenzní účinek přetrvává po dobu 24 hodin po podání dávky. Během opakovaného podávání 
je zřetelný antihypertenzní účinek dosažen v průběhu 2 týdnů a maximálního účinku je dosaženo 
během  4  týdnů,  a  ten  při  dlouhodobé  léčbě  přetrvává.  Při  kombinaci  s  hydrochlorothiazidem  je 
dosaženo signifikantního navýšení redukce krevního tlaku. 
Náhlé vysazení valsartanu nebylo spojeno s návratem hypertenze (rebound) nebo jinými nežádoucími 
klinickými účinky. 
U pacientů s hypertenzí, diabetes 2 typu a mikroalbuminurií valsartan způsobil redukci vylučování 
albuminu močí. Ve studii MARVAL (Micro Albuminuria Reduction with Valsartan) bylo dosaženo 
redukce vylučování albuminu močí (UAE) u valsartanu (80-160 mg/jednou denně) oproti amlodipinu 
(5-10  mg/jednou  denně)  u  332  pacientů  s  diabetem  2  typu  (průměrný  věk:  58  let;  265  mužů) 
a s mikroalbuminurií (valsartan:  58  μg/min;  amlodipin: 55,4  μg/min),  s  normálním  nebo  vysokým 
krevním tlakem a se zachovanou funkcí ledvin (kreatinin v krvi < 120 μmol/l). Za 24 týdnů bylo UAE 
sníženo (p < 0,001)  o  42  %  (-24,2 μg/min; 95% interval spolehlivosti: -40,4 až -19,1) u  valsartanu 
a přibližně o 3 % (-1,7 μg/min; 95% interval spolehlivosti: -5,6 až 14,9) u amlodipinu, a to i přesto, že 
byly u obou skupin obdobné hodnoty snížení krevního tlaku. 
Studie DROP (The Diovan Reduction of Proteinuria) dále zkoumala účinnost valsartanu  v  redukci 
UAE u 391 pacientů s hypertenzí (krevní tlak=150/88 mm Hg) a s diabetem 2 typu, albuminurií 
(průměr=102 μg/min; 20-700 μg/min) a zachovanou funkcí ledvin (průměrná hladina kreatininu v séru 
= 80 μmol/l). Pacienti byli randomizováni do skupin užívajících jednu ze 3 dávek valsartanu (160, a 640 mg/jednou denně) a léčeni po dobu 30 týdnů. Účelem této studie bylo určení optimální dávky 
valsartanu  pro  redukci  UAE  u  pacientů  s  hypertenzí  a  s  diabetem  2  typu.  Za  30  týdnů  došlo 
k signifikantnímu snížení procentuální změny u UAE o 36 % oproti počáteční hodnotě u valsartanu 
160  mg  (95%  interval  spolehlivosti:  22  až  47  %)  a  o  44  %  u  valsartanu  320  mg  (95%  interval 
spolehlivosti: 31 až 54 %). Shrnutím byl fakt, že 160-320 mg valsartanu způsobilo klinicky relevantní 
redukci UAE u pacientů s hypertenzí a s diabetem 2 typu. 
 
Recentní infarkt myokardu 
 
Studie valsartanu při akutním infarktu myokardu (VALIANT) byla randomizovanou, kontrolovanou, 
mezinárodní, dvojitě zaslepenou studií 14 703 pacientů s akutním infarktem myokardu a známkami, 
symptomy  nebo  radiologickým  průkazem  kongestivního  srdečního  selhání  a/nebo  průkazem 
dysfunkce systoly levé komory (manifestované jako ejekční frakce ≤ 40 % pomocí radionuklidové 
ventrikulografie nebo ≤ 35 % pomocí echokardiografie nebo ventrikulární kontrastní angiografie). 
Pacienti  byli  randomizováni  během  12  hodin  až  10  dní  po  vzniku  symptomů  infarktu  myokardu 
k léčbě  valsartanem,  kaptoprilem  nebo  kombinací  obou.  Průměrná  doba  léčby  byla  dva  roky. 
Primárním parametrem účinnosti byla doba do mortality z jakékoliv příčiny. 
Valsartan  byl  stejně  účinný  jako  kaptopril  při  snížení  mortality  z  jakékoliv  příčiny  po  infarktu 
myokardu.  Mortalita  z  jakékoliv  příčiny  byla  podobná  u  skupiny  užívající  valsartan  (19,9  %), 
kaptopril   (19,5   %)   a   kombinaci   valsartanu   s   kaptoprilem   (19,3   %).   Kombinace   valsartanu 
s kaptoprilem  nepřinesla  další  přínos  oproti  samotnému  kaptoprilu.  Nebyl  zjištěn  rozdíl  mezi 
valsartanem a kaptoprilem u mortality z jakékoliv příčiny na základě věku, pohlaví, rasy, základní 
léčbě nebo základním onemocnění. Valsartan byl účinný také při prodloužení doby dožití a při poklesu 
kardiovaskulární  mortality,  hospitalizace  pro  srdeční  selhání,  recidivujícího  infarktu  myokardu, 
resuscitované zástavy srdce a nefatální mrtvice (sekundární složený parametr účinnosti). 
Bezpečnostní profil valsartanu byl konzistentní s klinickým průběhem u pacientů léčených pro stav po 
infarktu myokardu. Při zjišťování funkce ledvin bylo zaznamenáno zdvojnásobení hladiny kreatininu 
v séru  u  4,2  %  pacientů  léčených  valsartanem,  u  4,8  %  pacientů  léčených  kombinací  valsartanu 
s kaptoprilem a u 3,4 % pacientů léčených kaptoprilem. K přerušení léčby z důvodu různých typů 
dysfunkce ledvin došlo u 1,1 % pacientů léčených valsartanem, u 1,3 % pacientů léčených kombinací 
valsartanu s kaptoprilem a u 0,8 % pacientů léčených kaptoprilem. Vyšetření funkce ledvin má být 
součástí hodnocení stavu pacientů po infarktu myokardu. 
Nebyl zjištěn rozdíl v mortalitě z jakékoliv příčiny, kardiovaskulární mortalitě nebo morbiditě při 
podání beta blokátorů společně s kombinací valsartanu s kaptoprilem, samotného valsartanu nebo 
samotného kaptoprilu. Bez ohledu na léčbu byla nižší mortalita ve skupině pacientů léčených beta 
blokátorem, což naznačuje, že byl v této studii dosažen známý přínos beta blokátoru v této populaci. 
 
Srdeční selhání
Val-HeFT byl randomizovanou, kontrolovanou, mezinárodní klinickou studií valsartanu v porovnání 
s placebem na morbiditu a mortalitu u 5 010 pacientů se srdečním selháním klasifikovaným podle 
NYHA na třídu II (62 %), III (36 %) a IV (2 %), kteří užívali obvyklou terapii s LVEF < 40 % a měli 
vnitřní diastolický průměr levé komory (LVIDD) > 2,9 cm/m2. Základní terapie zahrnovala inhibitory 
ACE (93 %), diuretika (86 %), digoxin (67 %) a beta blokátory (36 %). Průměrná doba sledování byla 
téměř dva roky. Průměrná denní dávka valsartanu ve studii Val-HeFT byla 254 mg. Studie měla dva 
primární  parametry  účinnosti:  mortalitu  z  jakékoliv  příčiny  (doba  do  úmrtí)  a  kombinovanou 
morbiditu  mortality  a  srdečního  selhání  (doba  k  první  morbidní  události)  definovanou  jako  smrt, 
náhlou smrt s resuscitací, hospitalizaci pro srdeční selhání nebo podání intravenózních inotropních 
nebo vazodilatačních látek po dobu čtyř a více hodin bez hospitalizace. 
Mortalita z jakékoliv příčiny byla obdobná (p=NS) u skupiny užívající valsartan (19,7 %) a u skupiny 
užívající placebo (19,4 %). Hlavním přínosem bylo 27,5 % (95% interval spolehlivosti: 17 až 37 %) 
snížení rizika pro dobu k první hospitalizaci pro srdeční selhání (13,9 % oproti 18,5 %). Výsledky, 
které naznačují upřednostnění placeba (kombinovaná mortalita a morbidita byla 21,9 % u placeba 
oproti 25,4 % skupiny užívající valsartan) byly pozorovány u pacientů, kteří užívali trojitou kombinaci 
inhibitoru ACE, beta blokátoru a valsartanu. 
Přínosy  u  morbidity  byly  největší  u  podskupiny  pacientů,  kteří  neužívali  inhibitor  ACE  (n=366). 
V této podskupině byla mortalita z jakékoliv příčiny signifikantně snížena u valsartanu v porovnání 
s placebem  o  33  %  (95%  interval  spolehlivosti: –6 % až 58 %) (17,3 % u valsartanu oproti 27,1 % 
u placeba) a kombinované riziko mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 44 % (24,9 % 
u valsartanu oproti 42,5 % u placeba). 
U pacientů užívajících inhibitor ACE bez beta-blokátoru byla mortalita z jakékoliv příčiny obdobná 
(p=nestanoveno) u skupiny užívající valsartan (21,8 %) a u placeba (22,5 %). Kombinované riziko 
mortality a morbidity bylo signifikantně sníženo o 18,3 % (95% interval spolehlivosti: 8 % až 28 %) 
u valsartanu v porovnání s placebem (31,0 % oproti 36,3 %). 
V celé populaci studie Val-HeFT bylo prokázáno signifikantní zlepšení v třídách NYHA a známek 
a symptomů  srdečního  selhání  včetně  dušnosti,  únavy,  edému  a  chropů  u  pacientů  léčených 
 
 
valsartanem v porovnání s placebem. Pacienti léčení valsartanem měli v porovnání s placebem lepší 
kvalitu života, což bylo prokázáno změnou ve Stupnici kvality života osob se srdečním selháním státu 
Minnesota  v průběhu  studie.  Ejekční  frakce  byla  u  pacientů  léčených  valsartanem  v  porovnání 
s placebem signifikantně  zvýšena  a  LVIDD  signifikantně  snížen  při  porovnání  hodnot  ze  začátku 
a konce studie. 
 
Duální blokáda systému renin-angiotensin-aldosteron (RAAS)
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan 
Alone  and  in  combination with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotensin II. 
Studie   ONTARGET   byla   vedena   u   pacientů   s   anamnézou   kardiovaskulárního   nebo 
cerebrovaskulárního onemocnění nebo u pacientů s diabetem mellitem 2. typu se známkami poškození 
cílových  orgánů.  Studie  VA  NEPHRON-D  byla  vedena  u  pacientů  s  diabetem mellitem 2.  typu 
a diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotensin II. proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat souběžně. 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE  nebo  blokátorem  receptorů  pro  angiotensin  II  u  pacientů  s  diabetem mellitem 2.  typu  a 
chronickým  onemocněním  ledvin,  kardiovaskulárním  onemocnění,  nebo  obojím.  Studie  byla 
předčasně ukončena z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní 
mozková příhoda byly numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a 
zároveň nežádoucí účinky a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální 
dysfunkce) byly častěji hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině. 
 
Pediatrická populace 
 
Hypertenze 
Antihypertenzní účinek valsartanu byl hodnocen ve čtyřech randomizovaných, dvojitě zaslepených 
klinických studiích u 561 pacientů ve věku od 6 do méně než 18 let a u 165 pacientů ve věku 1 až let. 
Onemocnění  ledvin  a  močového  systému,  a  obezita  byly  nejčastějšími  základními  stavy,  které 
potenciálně přispívaly k hypertenzi dětí zařazených do těchto studií. 
 
Klinická zkušenost u dětí ve věku 6 let a více
V klinické studii zahrnující 261 dětí s hypertenzí ve věku 6 až 16 let dostávali pacienti vážící < 35 kg 
10,  40  nebo  80  mg  valsartanu  denně  (nízká,  střední  a  vysoká  dávka),  a  pacienti  vážící  ≥ 35  kg 
dostávali 20, 80 a 160 mg valsartanu denně (nízká, střední a vysoká dávka). Po 2 týdnech valsartan 
snížil systolický i diastolický tlak v závislosti na dávce. 
Obecně tři dávkovací stupně valsartanu (nízká, střední a vysoká) významně snížily systolický tlak o 8, 
10,  respektive  o  12  mm  Hg  z  výchozí  hodnoty.  Pacienti  byli  přerandomizováni  tak,  že  buď 
pokračovali  v  užívání  stejné  dávky  valsartanu  nebo  byli  převedeni  na  placebo.  U  pacientů,  kteří 
pokračovali v léčbě střední nebo vysokou dávkou valsartanu, byl systolický tlak o -4 a -7 mm Hg nižší 
než u pacientů, kteří dostávali placebo. Pacienti, kteří užívali nízkou dávku valsartanu bylo snížení 
systolického tlaku podobné jako u pacientů, kterým bylo podáváno placebo. Obecně byl na dávce 
závislý antihypertenzní účinek valsartanu konzistentní napříč všemi demografickými podskupinami. 
 
Ve druhé klinické studii zahrnující 300 pediatrických pacientů ve věku od 6 až do méně než 18 let, 
byli vhodní pacienti randomizováni tak, aby dostávali valsartan nebo enalapril po dobu 12 týdnů. Děti 
vážící mezi ≥ 18 kg a < 35 kg užívali 80 mg valsartanu nebo 10 mg enalaprilu; pacienti mezi ≥ 35 kg a 
 
 
< 80 kg dostávali 160 mg valsartanu  nebo 20 mg enalaprilu; pacienti vážící ≥ 80 kg užívali 320 mg 
valsartanu  nebo  40 mg enalaprilu. Snížení systolického krevního tlaku bylo srovnatelné u pacientů, 
kteří užívali valsartan (15 mm Hg) a enalapril (14 mm Hg) (u non-inferioritního testu p < 0,0001). 
Konzistentní výsledky byly pozorovány u snížení diastolického krevního tlaku o 9,1 mm Hg a 8,5 mm 
Hg u valsartanu, respektive enalaprilu. 
 
Ve třetí otevřené klinické studii zahrnující 150 pediatrických hypertenzních pacientů ve věku 6 až 
17 let,  byl  valsartan  podáván  vhodným  pacientům  (systolický  krevní  tlak  ≥95  percentil pro  věk, 
pohlaví a výšku) po dobu 18 měsíců, pro vyhodnocení bezpečnosti a snášenlivosti. Z celkového počtu 
150 pacientů, kteří se účastnili této studie, byly souběžně podány antihypertenzní léky 41 pacientům. 
Pacientům byla podána dávka pro počáteční a udržovací léčbu na základě jejich hmotnostní kategorie. 
Pacienti s tělesnou hmotností od 18 do < 35 kg dostali dávku 40 mg, pacienti s tělesnou hmotností 
≥ 35 až < 80 kg dostali dávku 80 mg a pacienti s tělesnou hmotností ≥ 80 až < 160 kg dostali dávku 
160 mg. Po jednom týdnu léčby byly dávky příslušným způsobem titrovány na 80 mg, 160 mg a 
320 mg.  Polovina  pacientů  zařazených  do  studie  (50,0  %;  n  =  75)  měla  CKD,  z  nichž  29,3  % 
(pacientů) 44 mělo CKD 2. stupně (GFR 60-89 ml / min / 1,73 m2) nebo 3. stupně (GFR 30-59 ml / 
min  /  1,73  m2). Průměrné snížení systolického krevního tlaku u všech pacientů bylo 14.9 mmHg 
(výchozí hodnota 133,5 mmHg), 18,4 mmHg u pacientů s CKD (výchozí hodnota 131,9 mmHg)  a 
11,5 mmHg u pacientů bez CKD (výchozí hodnota 135,1 mmHg). Procento pacientů, kteří dosáhli 
celkové kontroly krevního tlaku (systolického a diastolického BP <95 percentilu), bylo mírně vyšší 
u skupiny CKD (79,5 %) ve srovnání se skupinou bez CKD (72,2 %). 
 
Klinická zkušenost u dětí mladších 6 let
Byly provedeny tři klinické studie s 291 pacienty od 1 roku do 5 let. V těchto studiích nebylo zařazeno 
žádné dítě mladší 1 roku. 
 
V první studii s 90 pacienty nebyla prokázána odpověď na dávku, ale ve druhé studii se 75 pacienty 
byla vyšší dávka valsartanu spojována s vyšším snížením krevního tlaku. 
Třetí studie byla 6týdenní randomizovaná dvojitě zaslepená studie k vyhodnocení odpovědi na dávku 
valsartanu u 126 dětí ve věku 1 až 5 let s hypertenzí, s nebo bez CKD randomizovanou buď na 
0,25 mg/kg  nebo  4  mg/kg  tělesné  hmotnosti.  V  cílovém  parametru  bylo  snížení  průměrného 
systolického krevního tlaku (MSBP)/ průměrného diastolického krevního tlaku (MSDBP) u valsartanu 
4,0 mg/kg v porovnání s valsartanem 0,25 mg/kg 8,5/6,8 mmHg oproti 4,1/0,3 mmHg; (p = 0,0157 / 
p <  0,0001). Podobně podskupina CKD také vykázala snížení MSBP/MDBP s valsartanem 4,0 mg/kg 
v porovnání s 0,25 mg/kg (9,2/6,5 mmHg vs 1,2 / +1,3 mmHg). 
Evropská léková agentura nevyžadovala povinnost předložit výsledky studií s valsartanem u všech 
podskupin dětských pacientů se srdečním selháním po infarktu myokardu. Viz bod 4.2 informující 
o použití u dětí.