Conaret

Platí pro všechny indikace
Bisoprolol má být používán s opatrností u pacientů s hypertenzí nebo anginou pectoris
a doprovázejícím srdečním selháním.
Zahájení a ukončení léčby bisoprololem vyžaduje pravidelné sledování.
Zejména u pacientů s ischemickou chorobou srdeční nesmí být léčba bisoprololem ukončena náhle,
pokud to není jasně indikováno, protože to může vést k přechodnému zhoršení srdečního stavu.

Bisoprolol musí být podáván s opatrností u těchto stavů:
- diabetes mellitus s vysokým kolísáním hladin krevního cukru; mohou být maskovány příznaky
hypoglykémie
- přísná redukční dieta
- probíhající desenzibilizační terapie. Stejně jako u jiných betablokátorů může bisoprolol
zvyšovat jak citlivost na alergeny, tak závažnost anafylaktických reakcí. Léčba epinefrinem
nepřináší vždy očekávaný terapeutický účinek.
- AV blok prvního stupně
- Prinzmetalova angina. Byly pozorované případy koronárního vazospazmu. Navzdory vysoké
beta-1 selektivitě, není možné úplně vyloučit záchvaty anginy, pokud se bisoprolol podává
pacientům s Prinzmetalovou anginou.
- ischemická choroba dolních končetin (zhoršení obtíží se může objevit zvláště na začátku léčby)

Celková anestézie
U pacientů podstupujících celkovou anestézii snižuje betablokáda výskyt arytmií a myokardiální
ischemii během indukce a intubace a pooperační fáze. V současné době se doporučuje pokračovat
v udržování betablokády v průběhu operace. Anesteziolog musí být informován o betablokádě
z důvodu možnosti interakcí s jinými léky, které vyvolávají bradyarytmie, zeslabení reflexní
tachykardie a snížení reflexní kompenzace krevních ztrát. Pokud je vysazení betablokátorů
považováno za nutné před operací, má to být provedeno postupně a má být dokončeno 48 hodin před
anestézií.

Ačkoli kardioselektivní (beta1) beta-blokátory mohou mít menší vliv na plicní funkce než neselektivní
betablokátory (stejně jako všechny ostatní betablokátory), měli bychom se vyhnout jejich používání
u pacientů s obstrukční plicní nemocí, pokud k jejich použití není klinický důvod. Pokud takový
důvod existuje, je možno bisoprolol s opatrností podat. U pacientů s obstrukční plicní nemocí má být
být léčba bisoprololem zahájena nejnižší možnou dávkou a pacienti má být pečlivě monitorování s
ohledem na nové příznaky (např. dušnost, netolerance zátěže, kašel). U astma bronchiale nebo jiné
symptomatické chronické obstrukční plicní choroby má být indikována současná bronchodilatační
terapie. Občas se u pacientů s astma bronchiale může vyskytnout zvýšení odporu v dýchacích cestách,
což může vést k nutnosti zvýšení dávky β2-mimetik.

Pacienti s lupénkou nebo s anamnézou lupénky mají být léčeni β-blokátory (např. bisoprololem) pouze
po pečlivém zvážení poměru rizika k prospěchu léčby.

Pacientům s feochromocytomem nesmí být bisoprolol podán bez předchozího podání alfa-blokátorů.

Při léčbě bisoprololem mohou být maskovány příznaky thyreotoxikózy.

Kombinace bisoprololu s blokátory kalciového kanálu typu verapamilu nebo diltiazemu, s
antiarytmiky třídy I a s centrálně působícími antihypertenzívy není obecně doporučována; pro
podrobnosti viz bod 4.

Další varování vztahující se na stabilní chronické srdeční selhání

Léčba stabilizovaného chronického srdečního selhání bisoprololem musí být zahájena speciální
titrační fází.
Neexistují terapeutické zkušenosti s léčbou bisoprololem u pacientů se srdečním selháním při
následujících stavech:
- inzulin dependentní diabetes mellitus (typ I)
- těžká porucha funkce ledvin
- těžká porucha funkce jater
- restriktivní kardiomyopatie
- vrozené srdeční vady
- hemodynamicky významná organická vada chlopní
- infarkt myokardu během posledních 3 měsíců