Entecavir aurovitas Užívání po expiraci, upozornění a varování

Porucha funkce ledvin: U pacientů s poruchou funkce ledvin se doporučuje úprava dávky (viz bod
4.2). Navrhované úpravy dávky jsou založeny na extrapolaci omezených dat a jejich bezpečnost a
účinnost nebyla klinicky hodnocena. Proto se má pečlivě monitorovat virologická odpověď.

Exacerbace hepatitidy: Spontánní exacerbace chronické hepatitidy B jsou relativně časté a jsou
charakterizované přechodným zvýšením hladin ALT v séru. Po zahájení protivirové terapie se mohou
hodnoty ALT v séru u některých pacientů zvýšit, přičemž sérové hodnoty HBV DNA klesají (viz bod
4.8). U pacientů léčených entekavirem měla exacerbace při léčbě medián doby nástupu 4 - 5 týdnů. U
pacientů s kompenzovaným jaterním onemocněním nebývají obvykle tyto vzestupy hladin ALT v séru
doprovázeny zvýšením sérové koncentrace bilirubinu nebo jaterní dekompenzací. Pacienti s
pokročilým jaterním onemocněním nebo s cirhózou mohou mít zvýšené riziko jaterní dekompenzace
po exacerbaci hepatitidy, a proto mají být v průběhu terapie pečlivě sledováni.

Akutní exacerbace hepatitidy byla hlášena také u pacientů, u nichž byla léčba hepatitidy B ukončena
(viz bod 4.2). Exacerbace po léčbě bývá obvykle spojena se zvýšenými hodnotami HBV DNA a
většinou spontánně odezní. Byly však hlášeny i případy těžké exacerbace včetně úmrtí.

U pacientů léčených entekavirem, kteří doposud nedostávali nukleosidy, byl medián doby do nástupu
exacerbace po léčbě 23 - 24 týdnů a nejčastěji byla hlášena u HBeAg negativních pacientů (viz bod
4.8). Po ukončení terapie hepatitidy B je třeba opakovaně monitorovat po dobu alespoň 6 měsíců
jaterní funkce, a to jak klinicky, tak i laboratorně. V případě potřeby může být opodstatněno obnovení
léčby hepatitidy B.

Pacienti s dekompenzovaným jaterním onemocněním: U pacientů s dekompenzovaným jaterním
onemocněním, zejména u těch pacientů s klasifikačním skóre Child-Turcotte-Pugh (CTP) třídy C, byla
v porovnání s pacienty s kompenzovanými jaterními funkcemi pozorována vyšší četnost závažných
jaterních nežádoucích účinků (bez ohledu na příčinu). Rovněž pacienti s dekompenzovaným jaterním
onemocněním mohou mít vyšší riziko laktátové acidózy a specifických renálních nežádoucích účinků,
jako např. hepatorenální syndrom. Z toho důvodu mají být u těchto pacientů pečlivě monitorovány
klinické a laboratorní parametry (viz také body 4.8 a 5.1).

Laktátová acidóza a těžká hepatomegalie se steatózou: Při používání nukleosidových analog byly
hlášeny případy laktátové acidózy (při absenci hypoxemie), někdy fatální, obvykle spojené s těžkou
hepatomegalií a jaterní steatózou. Protože entekavir je nukleosidový analogon, nelze toto riziko
vyloučit. Léčbu nukleosidovými analogy je třeba přerušit, jestliže se hladiny aminotransferáz rychle
zvyšují, objeví-li se progresivní hepatomegalie nebo metabolická/laktátová acidóza neznámé etiologie.
Na rozvoj laktátové acidózy mohou ukazovat benigní zažívací problémy, jako jsou nauzea, zvracení a
bolesti břicha. Těžké případy, někdy s fatálním koncem, byly spojeny s pankreatitidou, selháním
jater/jaterní steatózou, selháním ledvin a vysokými hodnotami laktátu v séru. Při předepisování
nukleosidových analog pacientům (zejména obézním ženám) s hepatomegalií, hepatitidou nebo jinými
známými rizikovými faktory pro onemocnění jater je nutná zvýšená opatrnost. Tito pacienti musí být
pozorně sledováni.

Aby mohl lékař rozlišit, zda ke zvýšení aminotransferáz došlo v rámci odpovědi na léčbu, nebo zda by
to mohlo ukazovat na laktátovou acidózu, musí se ujistit, že změny hodnot ALT jsou spojeny se
zlepšením dalších laboratorních markerů chronické hepatitidy B.

Rezistence a specifické upozornění u pacientů refrakterních na lamivudin: Mutace u HBV polymeráz,
které kódují substituce rezistence na lamivudin, mohou vést k následnému objevení sekundárních
substitucí, včetně substitucí spojených s rezistencí na entekavir (ETVr). U malého procenta pacientů
refrakterních na lamivudin ETVr substituce na reziduích rtT184, rtS202 nebo rtM250 byly přítomny
na začátku léčby. U pacientů s HBV, kteří jsou rezistentní na lamivudin, je vyšší riziko rozvoje
následné rezistence na entekavir než u pacientů bez rezistence na lamivudin. Kumulativní

pravděpodobnost vzniku genotypové rezistence na entekavir po 1, 2, 3 ,4 a 5 letech léčby ve studiích u
lamivudin-refrakterních byla postupně 6%, 15%, 36%, 47% a 51%. Virologická odpověď má být u
populace refrakterní na lamivudin často sledována a mají být prováděny příslušné testy na rezistenci.
U pacientů se suboptimální virologickou odpovědí po 24 týdnech léčby entekavirem má být zvážena
modifikace léčby. (viz body