Imatinib krka d.d. Farmakodynamické vlastnosti
 
Farmakoterapeutická skupina: Cytostatika, inhibitory BCR-ABL tyrosinkinázy, ATC kód: L01EA01. 
 
Mechanismus účinku
Imatinib je nízkomolekulární inhibitor protein-tyrosinkinázy, který účinně inhibuje aktivitu BCR-ABL 
tyrosinkinázy (TK) a dalších receptorových tyrosinkináz: Kit, receptor pro růstový faktor kmenových 
buněk (SCF, stem cell factor) kódovaný protoonkogenem c-Kit, receptory diskoidinové domény (DDRa DDR2), receptor kolonie stimulujícího faktoru (CSF-1R) a receptory pro trombocytární růstový faktor 
alfa a beta (PDGFR-alfa a PDGFR-beta). Imatinib také může inhibovat buněčné procesy, na kterých se 
tyto receptorové kinázy podílí. 
 
Farmakodynamické účinky
Imatinib je inhibitor tyrosinkinázy, který účinně inhibuje Bcr-Abl tyrosinkinázu na buněčné úrovni in 
vitro i in  vivo.  Látka  selektivně inhibuje  proliferaci  a  indukuje  apoptózu  u  Bcr-Abl  pozitivních 
buněčných linií, stejně jako u nových leukemických buněk od pacientů s CML s pozitivním Philadelphia 
chromozomem a od pacientů s akutní lymfoblastickou leukemií (ALL). 
 
In  vivo byl  na  zvířecích  modelech  s  Bcr-Abl  pozitivními  nádorovými  buňkami  při  monoterapii 
pozorován protinádorový účinek této látky. 
 
Imatinib je také inhibitor receptorových tyrosinkináz pro růstový faktor trombocytů (platelet-derived 
growth  factor,  PDGF),  PDGF-R,  růstový  faktor  kmenových  buněk  (stem  cell  factor,  SCF),  c-Kit 
a inhibuje buněčné pochody zprostředkované PDGF a SCF. Konstitutivní aktivace receptorů pro PDGF 
či Abl proteinu tyrosinkinázy jako následek spojení rozdílných partnerských proteinů či konstitutivní 
produkce  PDGF  zřejmě  hrají  roli  v  patogenezi  MDS/MPD,  HES/CEL  a  DFSP.  Imatinib inhibuje 
signalizaci a proliferaci buněk ovlivňovaných porušenou regulací aktivity PDGFR a Abl kinázy. 
 
 
Klinické studie u chronické myeloidní leukemie
Účinnost imatinibu je založena na výskytu celkové hematologické a cytologické odpovědi a době přežití 
bez  progrese  onemocnění.  Kromě  nově  diagnostikované  chronické  fáze  CML  nejsou  k dispozici 
kontrolované klinické studie, které by prokázaly klinický přínos, jako je zlepšení projevů onemocnění 
nebo prodloužení doby přežití. 
 
Tři velké, mezinárodní, otevřené, nekontrolované studie fáze II byly provedeny u pacientů s pozitivním 
Philadelphia chromozomem (Ph+) s pokročilou CML, blastickou nebo akcelerovanou fází onemocnění, 
jinými Ph+ leukemiemi nebo s CML v chronické fázi, ale kde selhala předchozí léčba interferonem-alfa 
(IFN). Jedna velká, otevřená, multicentrická, mezinárodní randomizovaná studie fáze III byla provedena 
u pacientů s nově diagnostikovanou Ph+ CML. Navíc děti a dospívající byli léčeni ve dvou studiích fáze 
I a v jedné studii fáze II. 
 
Ve všech klinických studiích bylo 38–40 % pacientů ve věku ≥ 60 let a 10–12 % pacientů bylo ve věku 
≥ 70 let. 
 
Chronická fáze, nově diagnostikovaná
Studie fáze III u dospělých pacientů srovnávala léčbu imatinibem v monoterapii s kombinovanou léčbou 
interferonem-alfa (IFN) a cytarabinem (Ara-C). Bylo dovoleno, aby pacienti, u kterých nebylo dosaženo 
léčebné  odpovědi  (chybění  kompletní  hematologické  odpovědi  (CHR)  v  6.  měsíci,  zvýšení počtu 
leukocytů, bez velké cytogenetické odpovědi (MCyR) ve 24. měsíci), se ztrátou odpovědi (CHR nebo 
MCyR) nebo se závažnou intolerancí léčby, byli převedeni do alternativního ramene léčby. V rameni 
s imatinibem byli pacienti léčeni dávkou 400 mg denně. V rameni s IFN byli pacienti léčeni cílovou 
dávkou IFN 5 MIU/m2/den subkutánně v kombinaci se subkutánním podáním Ara-C 20 mg/m2/den po 
10 dnů/měsíc. 
 
Celkem bylo randomizováno 1 106 pacientů, 553 do každého ramene. Výchozí charakteristiky byly 
mezi oběma rameny dobře vyvážené. Medián věku byl 51 let (rozmezí 18–70 let), 21,9 % pacientů bylo 
ve věku ≥ 60 let. Bylo zde 59 % mužů a 41 % žen; 89,9 % pacientů bylo bílé pleti a 4,7 % černé pleti. 
Po sedmi letech od zařazení posledního pacienta byl medián trvání léčby v první linii 82 měsíců v rameni 
s imatinibem a 8 měsíců v rameni s IFN. Medián trvání léčby v druhé linii byl 64 měsíců v rameni s 
imatinibem. Souhrnně u pacientů léčených imatinibem v první linii byla průměrná podávaná denní 
dávka 406 ± 76 mg. Primárním cílovým parametrem účinnosti ve studii bylo přežití bez progrese 
onemocnění. Progrese byla definována jako jakákoliv z následujících událostí: progrese  
do akcelerované fáze nebo blastické krize, úmrtí, ztráta CHR nebo MCyR, nebo u pacientů, kteří 
nedosáhli CHR, zvýšení počtu leukocytů navzdory přiměřené léčbě. Velká cytogenetická odpověď, 
hematologická  odpověď,  molekulární  odpověď  (hodnocení  minimálního  reziduálního  onemocnění) 
doba  do akcelerované fáze  nebo blastické  krize  a přežívání jsou hlavními sekundárními  cílovými 
parametry. Údaje o odpovědích jsou uvedeny v tabulce 2.  
 
Tabulka 2 Odpovědi na léčbu ve studii u nově diagnostikované CML (84měsíční data) 
 
(Nejlepší výskyt odpovědi)  imatinib 
n=IFN+Ara-C 
n=Hematologická odpověď 
Výskyt CHR n (%) 534 (96,6 %)* 313 (56,6 %)*
[95% CI] [94,7%; 97,9 %] [52,4%; 60,8 %] 
Cytogenetická odpověď
Velká odpověď n (%) 490 (88,6 %)* 129 (23,3 %)*
[95% CI] [85,7%; 91,1 %] [19,9%; 27,1 %] 
Kompletní CyR n (%) 456 (82,5 %)* 64 (11,6 %)*
Parciální CyR n (%) 34 (6,1 %) 65 (11,8 %) 
Molekulární odpověď**
Velká odpověď ve 12. měsíci (%) 153/305=50,2 % 8/83=9,6 % 
Velká odpověď ve 24. měsíci (%) 73/104=70,2 % 3/12=25 % 
Velká odpověď v 84. měsíci (%) 102/116=87,9 % 3/4=75 % 
* p<0,001, Fischerův test významnosti 
** procenta molekulární odpovědi jsou založená na dostupných vzorcích 
Kritéria hematologické odpovědi (všechny odpovědi byly potvrzeny po ≥ 4 týdnech): 
Leukocyty < 10 × 109/l, trombocyty < 450 × 109/l, myelocyty+metamyelocyty < 5% v krvi, žádné blasty 
a promyelocyty v krvi, basofily < 20%, žádné extramedulární postižení 
Kritéria cytogenetické odpovědi: kompletní (0% Ph+ metafáze), parciální (1–35%), malá (36–65%) 
nebo minimální (66–95%). Velká odpověď (0–35%) kombinuje obě odpovědi – kompletní a parciální. 
Kritéria velké molekulární odpovědi: v periferní krvi ≥ 3logaritmové snížení množství Bcr-Abl 
transkriptů (měřeno pomocí testu kvantitativní polymerázové řetězové reakce (PCR) reverzní 
transkriptázy v reálném čase) proti standardizované výchozí hodnotě. 
 
Výskyt kompletní hematologické odpovědi, velké cytogenetické odpovědi a kompletní cytogenetické 
odpovědi  na  první  linii  léčby  byl  stanoven  použitím  Kaplan-Meierova  postupu,  pro  který  byly 
nedosažené odpovědi cenzorovány v den posledního vyšetření. S použitím tohoto postupu se stanovený 
kumulativní výskyt odpovědi v první linii léčby imatinibem zlepšil od 12. měsíce léčby do 84. měsíce 
léčby následovně: CHR z 96,4 % na 98,4% a CCyR z 69,5 % na 87,2 %.  
 
Při 7letém sledování bylo v rameni s imatinibem 93 (16,8%) příhod progrese: v 37 (6,7 %) případech se 
jednalo o progresi do akcelerované fáze/blastické krize, v 31 (5,6 %) o ztrátu MCyR, v 15 (2,7 %) 
o ztrátu CHR nebo zvýšení leukocytů a v 10 (1,8 %) o úmrtí nesouvisejících s CML. Naproti tomu bylo 
v rameni s IFN+Ara-C 165 (29,8 %) příhod, z nichž 130 se vyskytlo během léčby IFN+Ara-C v první 
linii.  
 
Odhadovaný výskyt pacientů bez progrese do akcelerované fáze nebo blastické krize v 84. měsíci byl 
významně vyšší v rameni s imatinibem ve srovnání s ramenem s IFN (92,5 % proti 85,1%, p < 0,001). 
Roční výskyt progrese  do  akcelerované  fáze  nebo  blastické  krize  se  v  průběhu  léčby  snižoval  a 
ve čtvrtém a pátém roce byl menší než 1 % za rok. Odhadovaný výskyt přežití bez progrese v 84. měsíci 
byl  81,2 %  v  rameni  s  imatinibem a 60,6 % u kontrolní skupiny (p <0,001). Roční výskyt progrese 
jakéhokoli typu se pro imatinib rovněž snižoval s časem. 
 
Celkem ve skupině s imatinibem zemřelo 71 pacientů (12,8 %) a 85 pacientů (15,4 %) ve skupině 
s IFN+Ara-C. V 84. měsíci bylo celkové přežití ve skupině s imatinibem 86,4 % (83, 90) oproti 83,3 % 
(80, 87) ve skupině s IFN+Ara-C, (p =0,073, log-rank test). Cílový parametr „doba do výskytu příhody“ 
je výrazně ovlivněn vysokým podílem převedení z léčby IFN+Ara-C na léčbu imatinibem. Vliv léčby 
imatinibem na přežití v chronické fázi onemocnění nově diagnostikované CML byl dále zkoumán v 
retrospektivní analýze výše uvedených údajů o imatinibu s původními údaji z jiné studie fáze III, kde 
byl použit stejný léčebný režim IFN+Ara-C (n = 325). V této retrospektivní analýze byly prokázány 
lepší výsledky celkového přežití (p < 0,001) při podávání imatinibu oproti IFN+Ara-C; během 42 měsíců 
zemřelo 47 (8,5 %) pacientů s imatinibem oproti 63 (19,4 %) pacientům s  
IFN+Ara-C.  
 
U pacientů léčených imatinibem měl stupeň dosažené cytogenetické odpovědi a molekulární odpovědi 
jednoznačný vliv na dlouhodobé výsledky léčby. Zatímco 96 % (93 %) pacientů s CCyR (PCyR) ve 12. 
měsíci bylo v 84. měsíci bez progrese do akcelerované fáze/blastické krize, bylo bez  progrese  do 
pokročilé CML v 84 měsících pouze 81 % pacientů bez MCyR ve 12 měsících (p<0,001 celkově, p=0,mezi CCyR a PCyR). U pacientů s nejméně 3log redukcí Bcr-Abl transkriptů ve 12 měsících léčby byla 
pravděpodobnost  setrvání bez  progrese  do  akcelerované fáze/blastické  krize  v  84 měsících  99 %. 
Podobná zjištění byla shledána v 18měsíční analýze mezníků.  
 
V této studii bylo povolené zvýšení dávky ze 400 mg denně na 600 mg denně, a potom z 600 mg denně 
na 800 mg denně. Po 42 měsících sledování došlo u 11 pacientů k potvrzené ztrátě jejich cytogenetické 
 
odpovědi (během 4 týdnů). Z těchto 11 pacientů byla u 4 zvýšena dávka až na 800 mg denně, dva z nich 
znovu dosáhli cytogenetické odpovědi (jeden částečné a jeden kompletní, ten dosáhl také molekulární 
odpovědi).  Zatímco  u  7  pacientů,  kterým  nebyla  zvýšena  dávka,  pouze  jeden  dosáhl  kompletní 
cytogenetické odpovědi. Procento výskytu některých nežádoucích účinků bylo vyšší u 40 pacientů, 
kterým byla dávka zvýšena na 800 mg denně, ve srovnání s populací pacientů před zvýšením dávky 
(n = 551). Častější nežádoucí účinky zahrnovaly gastrointestinální krvácení, konjunktivitidu a zvýšení 
hladin aminotransferáz a bilirubinu. Další nežádoucí účinky byly hlášeny s menší nebo se stejnou 
frekvencí. 
 
Chronická fáze, selhání léčby interferonem
Celkem 532 dospělých pacientů bylo léčeno úvodní dávkou 400 mg. Pacienti byli rozděleni do tří 
hlavních  kategorií:  hematologické  selhání  (29  %),  cytogenetické  selhání  (35  %)  nebo  intolerance 
interferonu (36 %). Medián doby, po kterou pacienti užívali předchozí léčbu IFN v dávce ≥ 25 × IU/týden, byl 14 měsíců a všichni byli v pozdní chronické fázi, medián doby od diagnózy byl 32 měsíců. 
Základním  parametrem  účinnosti  ve  studii  byl výskyt velké  cytogenetické  odpovědi (kompletní a 
parciální odpověď, 0 až 35 % Ph+ metafází v kostní dřeni).  
 
V  této  studii  dosáhlo  65  %  pacientů  velké  cytogenetické  odpovědi,  která  byla  kompletní  u  53% 
(potvrzeno 43 %) pacientů (tabulka 3). Kompletní hematologické odpovědi bylo dosaženo u 95 % 
pacientů. 
 
Akcelerovaná fáze
Do studie bylo zařazeno 235 dospělých pacientů s akcelerovanou fází onemocnění. Léčba prvních pacientů byla zahájena dávkou 400 mg, následně byl protokol doplněn a dovoloval podání vyšších 
dávek, zahajovací dávka pro zbývajících 158 pacientů byla 600 mg. 
 
Primární  proměnnou účinnosti  byl  výskyt  hematologické  odpovědi,  udávaný  jako  buď  kompletní 
hematologická odpověď, žádný průkaz leukemie (tj. vymizení blastů z kostní dřeně a krve, ale bez úplné 
obnovy periferní krve jako při kompletní odpovědi), nebo návrat do chronické fáze CML. Potvrzené 
hematologické odpovědi bylo dosaženo u 71,5 % pacientů (tabulka 3). Důležité je, že 27,7 % pacientů 
dosáhlo také hlavní cytogenetické odpovědi, která byla kompletní u 20,4 % (potvrzena u 16 %) pacientů. 
U pacientů léčených dávkou 600 mg byl aktuální odhad mediánu přežití bez progrese 22,9 měsíců a 
celkového přežití 42,5 měsíce. 
 
Myeloidní blastická krize
Do studie bylo zařazeno 260 pacientů s myeloidní blastickou krizí. Celkem 95 (37 %) pacientů mělo 
předchozí  chemoterapii  buď  pro  akcelerovanou  fázi  nebo  blastickou  krizi  („předléčení  pacienti“), 
zatímco 165 (63 %) pacientů nebylo dosud léčeno („neléčení pacienti“). Léčba prvních 37 pacientů byla 
zahájena dávkou 400 mg, následně byl protokol doplněn a dovoloval podání vyšších dávek, zahajovací 
dávka pro zbývajících 223 pacientů byla 600 mg. 
 
Primární proměnnou účinnosti při použití stejných kritérií jako ve studii u akcelerované fáze byl výskyt 
hematologické  odpovědi,  popisovaný buď  jako  kompletní  hematologická  odpověď,  žádný  průkaz 
leukemie, nebo návrat do chronické fáze CML. V této studii dosáhlo 31 % pacientů hematologické 
odpovědi (36 % u dříve neléčených pacientů a 22 % u dříve léčených pacientů) (tabulka 3). Výskyt 
dosažených odpovědi byl vyšší u pacientů léčených dávkou 600 mg (33 %) ve srovnání s pacienty, kteří 
dostávali dávku 400 mg (16 %, p = 0,0220). Aktuální odhadovaný medián přežití dříve neléčených 
pacientů byl 7,7 měsíců a předléčených pacientů byl 4,7 měsíců. 
 
Lymfoidní blastická krize
Do studie fáze I byl zařazen omezený počet pacientů (n = 10). Výskyt dosažené hematologické odpovědi 
byl 70 % s trváním 2–3 měsíce. 
 
Tabulka 3 Odpovědi ve studiích dospělých pacientů s CML 
 
 Studie 37měsíční data 
Chronická fáze, IFN 
selhání 
(n = 532)
Studie 40,5měsíční data 
Akcelerovaná fáze 
(n = 235) 
Studie 38měsíční data 
Myeloidní 
blastická krize
(n = 260) 
% pacientů (CI95%) 
Hematologická odpověďKompletní hematologická 
odpověď (CHR)
Bez průkazu leukemie 
(NEL) 
Návrat do chronické fáze
(RTC) 
95 % (92,3–96,3) 
95 % 
 
Neaplikovatelné 
 
Neaplikovatelné 
71 % (65,3–77,2)
42 % 
 
12 % 
 
17 % 
31 % (25,2–36,8) 
% 
 
% 
 
18 % 
Velká cytogenetická odpověďKompletní 
(Potvrzeno3) [95% CI]
Parciální 
65 % (61,2–69,5) 
53 % 
(43 %) [38,6–47,2]
12 % 
28 % (22,0–33,9) 
20 % 
(16 %) [11,3–21,0] 
% 
15 % (11,2–20,4) 
% 
(2 %) [0,6–4,4] 
% 
Kritéria hematologické odpovědi (všechny odpovědi byly potvrzeny za ≥ 4 týdny): 
CHR  Studie  0110  [Počet  leukocytů  <  10 × 109/l,    trombocyty    <    450 × 109/l, 
myelocyty+metamyelocyty  <  5 % v krvi, žádné blasty ani promyelocyty v krvi, basofily < 20%, 
žádné extramedulární postižení] a ve studiích 0102 and 0109 [ANC ≥ 1,5 × 109/l,  trombocyty 
≥ 100 × 109/l, žádné blasty v krvi, BM blasty < 5% a žádné extramedulární postižení] 
NEL Stejná kritéria jako pro CHR ale ANC ≥ 1 × 109/l a trombocyty ≥ 20 × 109/l (0102 a 0109 pouze) 
RTC < 15% blastů v BM a PB, < 30% blastů+promyelocytů v BM a PB, < 20 % basofilů v PB, žádné 
jiné extramedulární postižení než ve slezině a játrech (pouze pro 0102 and 0109). 
BM = kostní dřeň, PB = periferní krev
Kritéria cytogenetické odpovědi: 
Velká odpověď se skládá jak z kompletní tak i parciální odpovědi: kompletní (0% Ph+ metafáze), 
parciální (1–35%) 
Kompletní cytogenetická odpověď potvrzena druhým cytogenetickým hodnocením kostní dřeně 
provedeným nejméně jeden měsíc po počátečním vyšetření kostní dřeně.  
 
Pediatričtí pacienti
Do studie fáze I zvyšování dávky bylo zahrnuto celkem 26 pediatrických pacientů ve věku < 18 let buď 
s chronickou fází CML (n=11) nebo CML v blastické krizi nebo Ph+ akutními leukemiemi (n=15). Byla 
to populace silně předléčených pacientů, protože 46 % bylo dříve léčeno transplantací kostní dřeně 
(BMT) a 73 % dostávalo předchozí mnohočetnou chemoterapii. Pacienti byli léčeni dávkami imatinibu 
260 mg/m2/den (n=5), 340 mg/m2/den (n=9), 440 mg/m2/den (n=7) a 570 mg/m2/den (n=5). Z 9 pacientů 
s chronickou fází CML a dostupnými cytogenetickými údaji dosáhli 4 (44 %) kompletní a 3 (33 %) 
parciální cytogenetické odpovědi, výskyt MCyR 77 %. 
 
Do  otevřené,  multicentrické,  jednoramenné  studie  fáze  II  bylo  zařazeno  celkem  51  pediatrických 
pacientů s nově diagnostikovanou neléčenou CML v chronické fázi. Pacienti byli léčeni imatinibem mg/m2/den bez přerušení při absenci dávku limitující toxicity. Léčba imatinibem vyvolala rychlou 
odpověď u nově diagnostikovaných dětských pacientů s CML s CHR 78 % po 8 týdnech léčby. Vysoký 
výskyt CHR byl doprovázen rozvojem kompletní cytogenetické odpovědi (CCyR) u 65 %, což je 
srovnatelné  s  výsledky  pozorovanými  u  dospělých  pacientů.  Dodatečně  parciální  cytogenetická 
odpověď (PCyR) byla pozorována u 16 %, McyR 81 %. U většiny pacientů, kteří dosáhli kompletní 
cytogenetické odpovědi (CCyR), se CCyR vyvinula mezi 3. a 10. měsícem léčby s mediánem času do 
dosažení odpovědi 5,6 měsíců podle Kaplan-Meierova odhadu. 
 
Klinické studie u Ph+ ALL 
Nově diagnostikovaná Ph+ ALL
V kontrolované studii (ADE10), ve které byl porovnáván imatinib s indukční chemoterapií u 55 nově 
diagnostikovaných pacientů ve věku 55 let a starších, imatinib podávaný jako monoterapie navodil 
významně vyšší výskyt kompletních hematologických odpovědí než chemoterapie (96,3 % vs. 50 %; 
 
p=0,0001). Podání imatinibu jako záchranné terapie pacientům, kteří neodpovídali na chemoterapii nebo 
jejichž odpověď na chemoterapii byla nedostatečná, vedlo u 9 pacientů (81,8 %) z celkového počtu pacientů k dosažení kompletní hematologické odpovědi. Tento klinický účinek byl po 2 týdnech léčby 
spojen s vyšší redukcí bcr-abl transkriptů u pacientů léčených imatinibem než v rameni s chemoterapií 
(p=0,02). Po fázi indukce všichni pacienti dostávali imatinib a konsolidační chemoterapii (viz tabulka 
4) a po 8 týdnech byly hladiny bcr-abl transkriptů stejné v obou ramenech. Jak se očekávalo na základě 
designu studie, nebyl pozorován žádný rozdíl v době trvání remise, v přežití bez známek onemocnění 
nebo celkovém přežití, ačkoliv pacienti s kompletní molekulární odpovědí a trvajícím minimálním 
reziduálním onemocněním měli lepší výsledek, pokud šlo o dobu trvání remise (p=0,01) a přežití bez 
známek onemocnění (p=0,02). 
 
Výsledky  pozorované  ve  skupině  211  nově  diagnostikovaných  pacientů  s  Ph+  ALL  ve  čtyřech 
nekontrolovaných klinických studiích (AAU02, ADE04, AJP01 a AUS01) jsou shodné s výsledky 
popsanými  výše.  Podávání  imatinibu  v  kombinaci  s  indukční  chemoterapií  (viz  tabulka  4)  vedlo 
k dosažení  kompletní  hematologické  odpovědi  u  93  %  (147  ze  158  hodnotitelných  pacientů) 
a k dosažení velké cytogenetické odpovědi u 90 % (19 z 21 hodnotitelných pacientů). Výskyt kompletní 
molekulární odpovědi byl 48 % (49 ze 102 hodnotitelných pacientů). Ve dvou studiích (AJP01 a 
AUS01) přežití bez známek onemocnění (DFS) a celkové přežití (OS) konstantně převyšovaly 1 rok a 
tyto výsledky byly lepší oproti historickým kontrolám. (DFS p<0,001; OS p<0,0001). 
 
Tabulka 4 Chemoterapeutický režim používaný v kombinaci s imatinibem 
 
Studie ADEPrefáze DEX 10 mg/m2 perorálně, den 1–5; CP 200 mg/m2 i.v., den 3, 4, 5; MTX 12 mg 
intratekálně, den Indukce remise DEX  10  mg/m2 perorálně, den 6–7,  13-16;  VCR  1  mg  i.v.,  den  7,  14;  IDA 
mg/m2 i.v.  (0,5  h),  den  7,  8,  14,  15;  CP  500  mg/m2 i.v.(1  h)  den  1;  Ara-C 
60 mg/m2 i.v., den 22–25, 29–Konsolidační 
terapie I, III, V 
MTX 500 mg/m2 i.v. (24 h), den 1, 15; 6-MP 25 mg/m2 perorálně, den 1–Konsolidační 
terapie II, IV 
Ara-C 75 mg/m2 i.v. (1 h), den 1-5; VM26 60 mg/m2 i.v. (1 h), den 1–Studie AAUIndukční  terapie 
(de    novo Ph+ 
ALL)
Daunorubicin 30 mg/m2 i.v., den 1–3, 15–16; VCR 2 mg celková dávka i.v., den 
1, 8, 15, 22; CP 750 mg/m2 i.v., den 1, 8; prednison 60 mg/m2 perorálně, den 7, 15-21; IDA 9 mg/m2 perorálně, den 1–28; MTX 15 mg intratekálně, den 1, 8, 
15,  22;  Ara-C  40  mg intratekálně, den 1, 8, 15, 22; methylprednisolon 40 mg 
intratekálně, den 1, 8, 15, Konsolidace   (de 
novo Ph+ ALL) 
Ara-C 1 000 mg/m2/12 h i.v. (3 h), den 1–4; mitoxantron 10 mg/m2 i.v. den 3–5; 
MTX 15 mg intratekálně, den 1; methylprednisolon 40 mg intratekálně, den Studie ADEPrefáze DEX 10 mg/m2 perorálně, den 1–5; CP 200 mg/m2 i.v., den  3-5; MTX 15 mg 
intratekálně, den Indukční terapie I DEX 10 mg/m2 perorálně, den 1–5; VCR 2 mg i.v., den 6, 13, 20; daunorubicin 
45 mg/m2 i.v., den 6–7, 13–Indukční  terapie 
II 
CP 1 g/m2 i.v. (1 h), den 26, 46; Ara-C 75 mg/m2 i.v. (1 h), den 28–31, 35–38, 
42–45; 6-MP 60 mg/m2 perorálně, den 26–Konsolidační 
terapie 
DEX 10 mg/m2 perorálně, den 1–5; vindesin 3 mg/m2 i.v., den 1; MTX 1,5 g/mi.v. (24 h), den 1; etoposid 250 mg/m2 i.v. (1 h) den 4-5; Ara-C 2 × 2 g/m2 i.v. (h, q 12 h), den Studie AJPIndukční terapie CP 1,2 g/m2 i.v. (3 h), den 1; daunorubicin 60 mg/m2 i.v. (1 h), den 1–3; vinkristin 
1,3 mg/m2 i.v., den 1, 8, 15, 21; prednisolon 60 mg/m2/den perorálně 
Konsolidační 
terapie
Alternativní  chemoterapeutický  postup:  vysoká  dávka  chemoterapie  s  MTX 
g/m2 i.v. (24 h), den 1, a Ara-C 2 g/m2 i.v. (q 12 h), den 2–3, po 4 cyklech 
Udržovací terapie VCR 1,3 g/m2 i.v., den 1; prednisolon 60 mg/m2 perorálně, den 1– 
Studie AUSIndukční-
konsolidační 
terapie
Hyper-CVAD režim: CP 300 mg/m2 i.v. (3 h, q 12 h), den 1–3; vinkristin 2 mg 
i.v., den 4, 11; doxorubicin 50 mg/m2 i.v. (24 h), den 4; DEX 40 mg/den po dnech 
1–4 a 11-14, střídavě s MTX 1 g/m2 i.v. (24 h), den 1, Ara-C 1 g/m2 i.v. (2 h, 
q 12 h), den 2–3 (celkově 8 léčebných kúr) 
Udržovací terapie VCR 2 mg i.v. měsíčně po dobu 13 měsíců; prednisolon 200 mg perorálně, 5 dnů 
za měsíc po dobu 13 měsíců 
Všechny léčebné režimy zahrnují podávání kortikosteroidů kvůli profylaxi postižení CNS. 
Ara-C:  cytosin  arabinosid;  CP:  cyklofosfamid;  DEX:  dexamethason; MTX: methotrexát;  6-MP: 
merkaptopurin;  VM26:  teniposid;  VCR:  vinkristin;  IDA:  idarubicin;  i.v.: intravenózně; q  12  h: 
každých 12 hodin 
 
Pediatričtí pacienti
Do otevřené, multicentrické, nerandomizované studie I2301 fáze III se sekvenčními kohortami bylo 
zařazeno celkem 93 pediatrických, dospívajících a mladých dospělých pacientů (od 1 do 22 let věku) s 
Ph+ ALL, kteří byli léčeni imatinibem (340 mg/m2/den)  v  kombinaci  s intenzivní chemoterapií po 
indukční terapii. Imatinib byl podáván intermitentně v kohortách 1–5  s prodlužujícím se trváním a 
časnějším zahájením léčby imatinibem; kohorta 1 používala nejnižší intenzitu a kohorta 5 používala 
nejvyšší intenzitu imatinibu (nejdelší trvání ve dnech s kontinuálním dávkováním imatinibu již během 
prvních léčebných cyklů chemoterapie). Kontinuální denní časná expozice imatinibem v průběhu léčby 
v kombinaci s chemoterapií u pacientů v kohortě 5 (n=50) zlepšila 4leté přežití bez příhody (EFS) v 
porovnání s historickými kontrolami (n=120), které používaly standardní chemoterapii bez imatinibu 
(69,6 % oproti 31,6 %). Odhadované 4leté celkové přežití v pacientské kohortě 5 bylo 83,6 % v 
porovnání s 44,8 % u historické kontroly. Celkem 20 pacientům z 50 (40 %) v kohortě 5 byla provedena 
transplantace hematopoetických kmenových buněk. 
 
Tabulka 5 Chemoterapeutické režimy používané ve studii I2301 v kombinaci s imatinibem 
 
Konsolidační blok (3 týdny)
VP-16 (100 mg/m2/den, i.v.): dny 1–Ifosfamid (1,8 g/m2/den, i.v.): dny 1–MESNA (360 mg/m2/dávka q3h, × 8 dávek/den, i.v.): dny 1–G-CSF (5 μg/kg, s.c.): dny 6–15 nebo do ANC > 1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
i.t. léčba methotrexátem (přizpůsobená věku): POUZE den Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): den 8, Konsolidační blok (3 týdny) 
Methotrexát (5 g/m2 v průběhu 24 hodin, i.v.): den Leukovorin (75 mg/m2 ve 36. hodině, i.v.; 15 mg/m2 i.v. nebo p.o. q6h × 
dávek)iii: dny 2 a Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): den ARA-C (3 g/m2/dávku q 12 h × 4, i.v.): dny 2 a G-CSF (5 μg/kg, s.c.): dny 4–13 nebo do ANC > 1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
Reindukční blok (3 týdny)
VCR (1,5 mg/m2/den, i.v.): dny 1, 8, a DAUN (45 mg/m2/den jako bolus, i.v.): dny 1 a CPM (250 mg/m2/dávku q12h × 4 dávky, i.v.): dny 3 a PEG-ASP (2500 IU/m2, i.m.): den G-CSF (5 μg/kg, s.c.): dny 5–14  nebo  do  ANC  >  1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1 a DEX (6 mg/m2/den, p.o.): dny 1–7 a 15–Intenzifikační blok (9 týdnů) 
Methotrexát (5 g/m2 v průběhu 24 hodin, i.v.): dny 1 a Leukovorin (75 mg/m2 ve 36. hodině, i.v.; 15 mg/m2 i.v. nebo p.o. q6h × 
dávek)iii: dny 2, 3, 16, a Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1 a VP-16 (100 mg/m2/den, i.v.): dny 22–CPM (300 mg/m2/den, i.v.): dny 22– 
MESNA (150 mg/m2/den, i.v.): dny 22–G-CSF (5 μg/kg, s.c.):  dny  27–36 nebo do ANC > 1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
ARA-C (3 g/m2, q12h, i.v.): dny 43, L-ASP (6000 IU/m2, i.m.): den Reindukční blok (3 týdny) 
VCR (1,5 mg/m2/den, i.v.): dny 1, 8 a DAUN (45 mg/m2/den jako bolus, i.v.): dny 1 a CPM (250 mg/m2/dávku q12h × 4 dávky, i.v.): dny 3 a PEG-ASP (2500 IU/m2, i.m.): den G-CSF (5 μg/kg, s.c.):  dny  5–14 nebo do ANC > 1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1 a DEX (6 mg/m2/den, p.o.): dny 1–7 a 15–Intenzifikační blok (9 týdnů) 
Methotrexát (5 g/m2 v průběhu 24 hodin, i.v.): dny 1 a Leukovorin (75 mg/m2 ve 36. hodině, i.v.; 15 mg/m2 i.v. nebo p.o. q6h × 
dávek)iii: dny 2, 3, 16 a Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1 a VP-16 (100 mg/m2/den, i.v.): dny 22–CPM (300 mg/m2/den, i.v.): dny 22–MESNA (150 mg/m2/den, i.v.): dny 22–G-CSF (5 μg/kg, s.c.):  dny  27–36  nebo  do  ANC  >  1500 po dosažení 
nejnižší hodnoty 
ARA-C (3 g/m2, q12h, i.v.): dny 43, L-ASP (6000 IU/m2, i.m.): den Udržovací terapie 
(8týdenní cykly) 
Cykly 1–MTX (5 g/m2 v průběhu 24 hodin, i.v.): den Leukovorin (75 mg/m2 ve 36. hodině, i.v.; 15 mg/m2 i.v. nebo p.o. q6h × 
dávek)iii: dny 2 a Trojnásobná i.t. léčba (přizpůsobená věku): dny 1, VCR (1,5 mg/m2, i.v.): dny 1, DEX (6 mg/m2/den p.o.): dny 1–5; 29–6-MP (75 mg/m2/den, p.o.): dny 8–Methotrexát (20 mg/m2/týden, p.o.): dny 8, 15, VP-16 (100 mg/m2, i.v.): dny 29–CPM (300 mg/m2, i.v.): dny 29–MESNA i.v. dny 29–G-CSF (5 μg/kg, s.c.): dny 34–Udržovací terapie 
(8týdenní cykly) 
Cyklus Ozařování krania (pouze blok 5)
12 Gy v 8 frakcích pro všechny pacienty s CNS1 a CNS2 při stanovení 
diagnózy 
18 Gy v 10 frakcích pro pacienty s CNS3 při stanovení diagnózy 
VCR (1,5 mg/m2/den, i.v.): dny 1, DEX (6 mg/m2/den, p.o.): dny 1–5; 29–6-MP (75 mg/m2/den, p.o.): dny 11–56 (Vysazení 6-MP během 6–10 dní 
ozařování krania počínaje prvním dnem cyklu 5. Započněte léčbu 6-MP 
první den po dokončení ozařování krania.) 
Methotrexát (20 mg/m2/týden, p.o.): dny 8, 15, 22, 29, 36, 43, Udržovací terapie 
(8týdenní cykly) 
Cykly 6-VCR (1,5 mg/m2/den, i.v.): dny 1, DEX (6 mg/m2/den, p.o.): dny 1–5; 29–6-MP (75 mg/m2/den, p.o.): dny 1–Methotrexát (20 mg/m2/týden, p.o.): dny 1, 8, 15, 22, 29, 36, 43, G-CSF = stimulační faktor pro granulocytární řadu leukocytů, VP-16 = etoposid, MTX = methotrexát, 
i.v. = intravenózní, s.c. = subkutánní, i.t. = intratekální, p.o. = perorální, i.m. = intramuskulární, ARA-
C = cytarabin, CPM = cyklofosfamid, VCR = vinkristin, DEX = dexamethason, DAUN = daunorubicin, 
6-MP  =  merkaptopurin,  E.coli  L-ASP  =  L-asparagináza, PEG-ASP = PEG asparagináza, MESNA= 
natrium-2-sulfanylethan -1- sulfonát, iii= nebo pokud je hladina MTX do < 0,1 μM, q6h = každých hodin, Gy= Gray 
 
 
Studie AIT07 byla multicentrická, otevřená, randomizovaná studie fáze II/III, do které bylo zařazeno 
128 pacientů (1 mladší 18 let věku) léčených imatinibem v kombinaci s chemoterapií. Bezpečnostní 
data z této studie se zdají být v souladu s bezpečnostním profilem imatinibu u Ph+ ALL pacientů. 
 
Recidivující/refrakterní Ph+ ALL
Při podávání imatinibu v monoterapii pacientům s recidivující/refrakterní Ph+ ALL, bylo dosaženo ve 
skupině 53 hodnotitelných pacientů z celkového počtu 411 pacientů hematologické odpovědi ve 30 % 
(v 9 % kompletní) a velké cytogenetické odpovědi ve 23 %. (Upozornění – z celkového počtu pacientů bylo 353 pacientů léčeno v rámci programu rozšířeného přístupu k léčbě bez sběru dat primární 
odpovědi). Medián trvání doby do progrese u celkové populace 411 pacientů s recidivující/refrakterní 
Ph+ ALL byl v rozmezí mezi 2,6 až 3,1 měsíců, medián doby celkového přežití u 401 hodnotitelných 
pacientů byl v rozmezí od 4,9 do 9 měsíců. Údaje byly podobné, když byly znovu analyzovány po 
zahrnutí pouze pacientů ve věku 55 let a starších. 
 
Klinické studie u MDS/MPD
Zkušenosti s imatinibem v této indikaci jsou velmi omezené a jsou založené na výskytu hematologické 
a cytogenetické odpovědi. Neexistují žádné kontrolované studie, které by prokázaly klinický prospěch 
nebo zvýšené přežití. V otevřené, multicentrické klinické studii fáze II (studie B2225) byl imatinib 
zkoušen u různých populací pacientů s život ohrožujícími onemocněními spojenými s aktivitou Abl, Kit 
nebo  PDGFR  protein-tyrosinkináz. Do této studie bylo zařazeno 7 pacientů s MDS/MPD, kteří byli 
léčeni imatinibem 400 mg denně. U tří pacientů byla přítomna kompletní hematologická odpověď 
(CHR) a jeden pacient dosáhl parciální hematologické odpovědi (PHR). V době původní analýzy tři ze 
čtyř  pacientů  s  detekovanými  mutacemi  genu  PDGFR  dosáhli  hematologické  odpovědi  (2  CHR 
a 1 PHR). Věk těchto pacientů byl v rozmezí od 20 do 72 let. 
 
Observační  registr  (studie  L2401)  byl  proveden  s  cílem  shromáždit  data  týkající  se  dlouhodobé 
bezpečnosti a účinnosti u pacientů trpících myeloproliferativním onemocněním s přestavbou PDGFR- 
β, kteří byli léčeni imatinibem. Všech 23 pacientů zařazených do registru bylo léčeno imatinibem 
s mediánem denní dávky 264 mg (rozmezí: 100 až 400 mg) v průměru po dobu 7,2 let (rozmezí 0,1 až 
12,7 let). Vzhledem k observační povaze registru byly k dispozici hodnoty hematologické získané od 
22, cytogenetické od 9 a molekulární od 17 z 23 zařazených pacientů. Za konzervativního předpokladu, 
že pacienti s chybějícími údaji byli pacienti neodpovídající na léčbu, CHR byla pozorována u (87 %) pacientů, CCyR u 9/23 (39,1 %) pacientů a MR u 11/23 (47,8 %) pacientů. Je-li výskyt odpovědi 
vztažen na pacienty s alespoň jedním platným údajem, četnost odpovědí pro CHR je 20/22 (90,9 %), 
pro CCyR 9/9 (100 %) a pro MR 11/17 (64,7 %). 
 
Ve 13 publikacích bylo hlášeno dalších 24 pacientů s MDS/MPD. Celkem 21 pacientů bylo léčeno 
imatinibem v dávce 400 mg denně, zatímco další 3 pacienti byli léčeni nižšími dávkami. U 11 pacientů 
byla zjištěna přestavba genu PDGFR, 9 z nich dosáhlo CHR a 1 PHR. Věk těchto pacientů byl v rozmezí 
od 2 do 79 let. V poslední uveřejněné aktualizované informaci bylo uvedeno, že 6 z těchto 11 pacientů 
zůstalo v cytogenetické remisi (v rozmezí 32-38 měsíců). Ve stejné publikaci byly uvedeny údaje 
dlouhodobého sledování 12 pacientů s MDS/MPD s přestavbou genu PDGFR (5 pacientů ze studie 
B2225). Tito pacienti byli léčeni imatinibem v mediánu 47 měsíců (v rozmezí 24 dnů - 60 měsíců). U pacientů  přesáhlo  nyní  sledování  4  roky.  Jedenáct  pacientů  dosáhlo  rychlé  CHR;  deset  dosáhlo 
kompletního vymizení cytogenetických abnormalit a dle měření RT-PCR snížení nebo vymizení fúzních 
transkriptů.  Hematologické  odpovědi  byly  zachovány  v  mediánu  49  měsíců  (v  rozmezí  19-60)  a 
cytogenetické odpovědi v mediánu 47 měsíců (v rozmezí 16–59). Celkové přežití bylo 65 měsíců od 
stanovení  diagnózy (v  rozmezí  25–234).  Podávání  imatinibu  pacientům  bez  genetické  translokace 
obecně nevede k žádnému zlepšení. 
 
U  pediatrických  pacientů  s  MDS/MPD  nebyly  provedeny  kontrolované  klinické  studie.  Ve 
publikacích bylo hlášeno 5 pacientů s MDS/MPD spojenými s přestavbou genu PDGFR. Věk těchto 
pacientů se pohyboval v rozmezí 3 měsíce až 4 roky a imatinib byl podáván v dávce 50 mg denně nebo 
v dávkách v rozmezí 92,5 až 340 mg/m2 denně. Všichni pacienti dosáhli kompletní hematologické 
odpovědi, cytogenetické odpovědi a/nebo klinické odpovědi. 
 
 
Klinické studie u HES/CEL
V  otevřené,  multicentrické  klinické  studii fáze  II  (studie  B2225) byl imatinib zkoušen  u  různých 
populací pacientů s život ohrožujícími onemocněními spojenými s aktivitou  Abl,  Kit  nebo  PDGFR 
protein-tyrosinkináz. V této studii 14 pacientů s HES/CEL bylo léčeno imatinibem v dávkách 100 mg 
až 1 000 mg denně. Dalších 162 pacientů s HES/CEL uvedených ve 35 zveřejněných kazuistikách bylo 
léčeno imatinibem v dávkách 75 mg až 800 mg denně. Cytogenetické abnormality byly hodnoceny u z celkové populace 176 pacientů. U 61 pacientů z těchto 117 byla zjištěna fúzní kináza FIP1LPDGFRα. Ve třech dalších publikovaných kazuistikách byli uvedeni čtyři pacienti s HES s pozitivní 
fúzní kinázou FIP1L1-PDGFRα. Všech 65 pacientů s pozitivní fúzní kinázou FIP1L1-PDGFRα dosáhlo 
CHR, která se udržela po dobu několika měsíců (v rozmezí 1+ až 44+ měsíců, cenzorováno v době 
hlášení). Podle posledních publikovaných hlášení 21 z těchto 65 pacientů také dosáhlo kompletní 
molekulární remise s mediánem délky sledování 28 měsíců (v rozmezí 13–67 měsíců). Věk těchto 
pacientů  byl  v  rozmezí  od  25  do  72  let.  Dodatečně  bylo  zkoušejícími  hlášeno  v  kazuistikách 
symptomatologické zlepšení a zlepšení dysfunkcí dalších orgánů. Zlepšení byla hlášena u poruch funkce 
srdeční,      nervové,      kožní/podkožní tkáně,      respirační/hrudní/mediastinální, 
muskuloskeletální/pojivové/vaskulární a gastrointestinální orgánové soustavy. 
 
U pediatrických pacientů s HES/CEL nebyly provedeny kontrolované klinické studie. Ve 3 publikacích 
byli hlášeni 3 pacienti s HES/CEL spojenými s přestavbou genu PDGFR. Věk těchto pacientů se 
pohyboval v rozmezí 2 až 16 let a imatinib byl podáván v dávce 300 mg/m2 denně anebo v dávkách v 
rozmezí 200 až 400 mg denně. Všichni pacienti dosáhli kompletní hematologické odpovědi, kompletní 
cytogenetické odpovědi a/nebo kompletní klinické odpovědi. 
 
Klinické studie u DFSP
Byla provedena otevřená, multicentrická klinická studie fáze II (studie B2225) zahrnující 12 pacientů 
s DFSP léčených imatinibem v dávce 800 mg denně. Věk pacientů s DFSP byl v rozmezí 23 až 75 let; 
DFSP byl metastazující, lokálně recidivující po primárním chirurgickém vynětí a v době zařazení do 
studie  vyhodnocen  jako  inoperabilní.  Primární  důkaz  účinnosti  byl  založen  na  výskytu  objektivní 
odpovědi. Z 12 zařazených pacientů jich 9 odpovědělo: 1 kompletně a 8 parciálně. Tři pacienti s 
parciální odpovědí byli následně po provedené operaci interpretováni jako bez známek onemocnění. 
Medián doby trvání léčby ve studii B2225 byl 6,2 měsíce, s maximem doby trvání 24,3 měsíců. Dalších 
pacientů s DFSP léčených imatinibem bylo publikováno v 5 kazuistikách, věk těchto pacientů byl 
v rozmezí 18 měsíců až 49 let. Dospělí pacienti uvedení v publikované literatuře byli léčeni dávkou 
imatinibu buď 400 mg (4 případy) nebo 800 mg (1 případ) denně. Odpovědělo pět pacientů, 3 kompletně 
a 2 parciálně. Medián doby trvání léčby v publikované literatuře je v rozmezí 4 týdnů až více než měsíců. Translokace t(17:22)[(q22:q13)] nebo její genový produkt byl přítomen téměř u všech pacientů 
odpovídajících na léčbu imatinibem. 
 
U pediatrických pacientů s DFSP nebyly provedeny kontrolované klinické studie. Ve 3 publikacích bylo 
hlášeno 5 pacientů s DFSP a přestavbou PDGFR genu. Věk pacientů se pohyboval od narození do let a imatinib byl podáván v dávce 50 mg denně nebo v dávkách v rozmezí 400 až 520 mg/m2 denně. 
Všichni pacienti dosáhli částečné a/nebo kompletní odpovědi.