Glimepirid mylan Farmakodynamické vlastnosti

Farmakoterapeutická skupina: Léčiva k terapii diabetu: Antidiabetika, kromě inzulinů: Deriváty
sulfonylmočoviny, ATC kód: A10BB12.

Glimepirid je perorální antidiabetikum ze skupiny derivátů sulfonylurey. Může být použit k léčbě non-
inzulín dependentního diabetu mellitu.

Mechanismus účinku

Účinek glimepiridu spočívá hlavně ve stimulaci uvolňování inzulínu z beta buněk pankreatu. Jako
u jiných derivátů sulfonylurey je tento účinek dán zlepšenou odpovědí beta buněk pankreatu na

fyziologickou stimulaci glukózou. Glimepirid má kromě toho výrazné extrapankreatické účinky, které
jsou také předpokládány u dalších derivátů sulfonylurey.

• Uvolňování inzulínu

Deriváty sulfonylurey regulují sekreci inzulínu uzavřením ATP-senzitivních kaliových kanálů
v membráně beta buněk. Uzavření kaliových kanálů indukuje depolarizaci beta buněk a vede –
otevřením kalciových kanálů – ke zvýšenému vstupu kalcia do buňky.

To vede k uvolnění inzulínu exocytózou.

Glimepirid se velmi rychle váže a uvolňuje z vazby na protein v membráně beta buněk, který je spojen
s ATP-senzitivním kaliovým kanálem, ale který je odlišný od obvyklého vazebného místa derivátů
sulfonylurey.

• Extrapankreatický účinek

Extrapankreatické účinky spočívají například ve zlepšené citlivosti periferních tkání na inzulín a ve
sníženém vychytávání inzulínu játry.

Vychytávání glukózy z krve do periferních svalů a tukových buněk probíhá prostřednictvím zvláštních
transportních proteinů lokalizovaných v buněčné membráně. Rychlost, s jakou se glukóza v těchto
tkáních spotřebovává, závisí na rychlosti jejího transportu v těchto tkáních. Glimepirid velmi rychle
zvyšuje počet aktivních transportních molekul pro glukózu v plazmatické membráně svalových
a tukových buněk, což má za následek stimulaci vychytávání glukózy.

Glimepirid zvyšuje aktivitu glykosylfosfatidylinositol specifické fosfolipázy C, což lze dát do
souvislosti s lipogenezí a glukogenezí v izolovaných buňkách svalové a tukové tkáně, navozenou touto
léčivou látkou.

Glimepirid inhibuje produkci glukózy v játrech zvýšením intracelulární koncentrace fruktosodifosfátu,
čímž je glukoneogeneze zpětně inhibována.

• Farmakodynamický vliv

U zdravých osob je minimální účinná perorální dávka přibližně 0,6 mg.
Účinek glimepiridu závisí na dávce a je reprodukovatelný. Fyziologická odpověď na akutní fyzickou
zátěž, tj. snížení sekrece inzulínu, je přítomna i při léčbě glimepiridem.
Nebyly zjištěny významné rozdíly v účinku, když byl přípravek podán 30 minut před jídlem nebo
bezprostředně před jídlem. U diabetických pacientů lze dosáhnout dobré metabolické kompenzace po
dobu 24 hodin jednou denní dávkou.
I přesto, že hydroxymetabolit glimepiridu vyvolává u zdravých dobrovolníků malé, ale významné
snížení glykemie, je odpovědný pouze za malou část celkového účinku léčivé látky.

• Kombinace s metforminem

Jedna klinická studie ukázala, že u pacientů, kteří nebyli adekvátně kontrolováni pomocí maximální
denní dávky metforminu, se dosáhlo lepší metabolické kontroly při podávání glimepiridu současně
s metformimem, než při podávání metforminu samotného.

• Kombinace s inzulínem

Údaje o kombinované terapii s inzulínem jsou omezené. U pacientů, u kterých ani při maximální denní
dávce glimepiridu není dosaženo dostačující/adekvátní kontroly, se může zahájit současná inzulínová
terapie. Ve dvou studiích bylo pomocí kombinované léčby dosaženo zlepšení kontroly glykemie, která

byla stejná jako při podávání samotného inzulínu; průměrná potřebná dávka inzulínu byla však
u kombinované léčby nižší.

Zvláštní skupiny pacientů

Pediatrická populace:
Aktivní kontrolovaná klinická studie (glimepirid až do 8 mg denně nebo metformin až do 2000 mg
denně) trvající 24 týdnů byla provedena u 285 dětí (ve věku 8-17 let) s diabetem 2. typu.

Jak u glimepiridu, tak i u metforminu se během klinické studie projevilo významné snížení výchozích
hodnot HbA1C (glimepirid – 0,95 (SE 0,41); metformin – 1,39 (SE 0,40)). Glimepirid však nedosáhl
kritéria non-inferiority vůči metforminu v průměrné změně od výchozích hodnot (baseline) HbA1c.
Rozdíl mezi oběma typy léčby byl 0,44 % ve prospěch metforminu. Horní hranice (1,05) 95%
konfidenčního intervalu pro rozdíl nebyla pod 0,3% hranici inferiority. V porovnání s dospělými
pacienty s diabetem 2. typu nebyla u dětí po léčbě glimepiridem pozorována žádná nová bezpečnostní
rizika. Pro pediatrické pacienty nejsou k dispozici žádné dlouhodobé údaje o bezpečnosti a účinnosti.