Converide Farmakodynamické vlastnosti
Farmakoterapeutická skupina: antagonisté angiotenzinu-II, kombinace; ATC kód: C09DAMechanismus účinku 
CONVERIDE je  kombinací  antagonisty  receptoru  pro  angiotenzin-II,  irbesartanu  a  thiazidového 
diuretika hydrochlorothiazidu.  Kombinace  těchto látek  má  aditivní antihypertenzní účinek,  snižuje 
krevní tlak ve větší míře než kterákoli z obou látek samostatně. 
Irbesartan  je  silně  působící,  perorálně  účinný,  selektivní  antagonista  receptoru  pro  angiotenzin-II 
(subtyp  AT1).  Předpokládá  se,  že  blokuje  veškeré  účinky  angiotenzinu-II  zprostředkované  ATreceptorem,  bez  ohledu  na  zdroj  nebo  způsob  syntézy  angiotenzinu-II.  Selektivní  antagonistické 
ovlivnění  receptorů  pro  angiotenzin-II  (AT1)  vede  ke  zvýšení  hladin  plazmatického  reninu 
a angiotenzinu-II  a  ke  snížení  koncentrace  aldosteronu  v plazmě.  Sérové  hladiny  draslíku  nejsou 
u pacientů  bez  rizika elektrolytové  dysbalance  samotným  irbesartanem  v  doporučených  dávkách 
významně ovlivněny (viz body 4.4 a 4.5). Irbesartan neinhibuje ACE (kininázu-II), enzym vytvářející 
angiotenzin-II  a  také  degradující  bradykinin  na  neaktivní  metabolity.  Irbesartan  nevyžaduje 
metabolickou aktivaci, aby byl účinný. 
Hydrochlorothiazid  je  thiazidové  diuretikum. Mechanismus  antihypertenzního účinku thiazidových 
diuretik není zcela znám. Thiazidy působí na renální tubulární mechanismy reabsorpce elektrolytů 
a přímo zvyšují  exkreci  sodíku  a  chloridu  v  přibližně  stejných  množstvích.  Diuretický  účinek 
hydrochlorothiazidu  snižuje  objem  plazmy,  zvyšuje  účinek  plazmatického  reninu,  zvyšuje  sekreci 
aldosteronu, v důsledku toho stoupají ztráty draslíku a bikarbonátů močí a dochází k poklesu hladiny 
draslíku v séru. Předpokládá se, že současné podávání irbesartanu brání blokádou renin-angiotenzin 
aldosteronového systému ztrátám draslíku způsobeným thiazidovými diuretiky. U hydrochlorothiazidu 
se nástup diuretického účinku objeví za 2 hodiny, diuréza dosáhne svého maxima asi za 4 hodiny 
a účinek trvá přibližně 6–12 hodin. 
Kombinace hydrochlorothiazidu a irbesartanu způsobuje na dávce závislé aditivní snížení krevního tlaku 
v celém terapeutickém rozmezí obou látek. Přidání 12,5 mg hydrochlorothiazidu k dávce 300 mg 
irbesartanu  jednou  denně  pacientům,  jejichž  krevní  tlak  nebyl  dostatečně  upraven  samotným 
irbesartanem 300 mg, vedlo k dalšímu poklesu diastolického krevního tlaku o 6,1 mm Hg po odečtení 
poklesu krevního tlaku po placebu měřeno v nejnižším bodě účinku (24 hodin po podání). Kombinace 
300   mg   irbesartanu   a   12,5   mg   hydrochlorothiazidu   vedla   k   celkovému   snížení 
systolického/diastolického tlaku až o 13,6/11,5 mm Hg po odečtení poklesu krevního tlaku po placebu. 
Omezená klinická data (7 z 22 pacientů) ukazují, že pacienti nereagující na kombinaci 300 mg/12,5 mg 
mohou  dosáhnout  klinické  odpovědi  po  zvýšení  dávky  na  300  mg/25  mg.  U  těchto pacientů  byl 
pozorován zvýšený hypotenzní účinek jak pro systolický krevní tlak (SBP) tak pro diastolický krevní 
tlak (DBP) (13,3 respektive 8,3 mm Hg). 
 
U  pacientů  s  mírnou  až  střední  hypertenzí  vyvolala  dávka  150  mg  irbesartanu  a  12,5  mg 
hydrochlorothiazidu podávaná jedenkrát denně průměrný pokles tlaku měřený v nejnižším bodě účinku 
(24  hodin  po podání) o 12,9/6,9 mm Hg po odečtení poklesu krevního tlaku po placebu. Maximální 
hodnoty  byly  naměřeny  po  3–6 hodinách.  Při  ambulantním  monitorování  krevního  tlaku bylo  při 
kombinaci  150  mg  irbesartanu  a  12,5  mg  hydrochlorothiazidu  užívané  jednou  denně dosaženo 
konzistentního poklesu krevního tlaku po dobu 24 hodin. Průměrné 24-hodinové snížení systolického 
a diastolického  tlaku  ve  srovnání  s  placebem  činilo  15,8/10,0  mm  Hg.  Při  měřeních  v rámci 
ambulantního  sledování  krevního  tlaku  byl  rozdíl  mezi  minimálním  a  maximálním  účinkem 
irbesartanu/hydrochlorothiazidu 150 mg/12,5 mg 100 %. Při měření manžetovým tonometrem během 
návštěv v ordinaci dosahoval  u irbesartanu/hydrochlorothiazidu 150 mg/12,5 mg minimální účinek 
68 % maximálního účinku a u irbesartanu/hydrochlorothiazidu 300 mg/12,5 mg dosahoval minimální 
účinek 76 % maximálního účinku. Tento 24-hodinový účinek byl pozorován bez nadměrného poklesu 
tlaku v okamžiku maximálního účinku a odpovídá bezpečnému a efektivnímu snižování krevního tlaku 
při dávkování jednou denně. 
U pacientů, u kterých nebyl TK dostatečně upraven dávkou 25 mg hydrochlorothiazidu, vyvolalo přidání 
irbesartanu další snížení systolického a diastolického tlaku v průměru o 11,1/7,2 mm Hg po odečtení 
poklesu krevního tlaku po placebu. 
Hypotenzní účinek irbesartanu v kombinaci s hydrochlorothiazidem se projeví po první dávce, značně 
se rozvine do 1–2 týdnů a maximální efekt se dostaví za 6–8 týdnů. V dlouhodobých studiích následného 
sledování přetrvával účinek kombinace irbesartan/hydrochlorothiazid po dobu jednoho roku. Výskyt 
rebound  hypertenze  nebyl  u  irbesartanu  nebo  hydrochlorothiazidu  pozorován,  i  když specificky 
studován tento fenomén u přípravku CONVERIDE nebyl. 
Vliv   kombinace   irbesartanu   a   hydrochlorothiazidu  na  morbiditu  a  mortalitu  nebyl  studován. 
Epidemiologické  studie  prokázaly,  že  dlouhodobé  podávání  hydrochlorothiazidu  snižuje 
kardiovaskulární mortalitu a morbiditu. 
Odpověď na irbesartan/hydrochlorothiazid není ovlivněna věkem ani pohlavím. Podobně jako u jiných 
léčivých přípravků  ovlivňujících  systém  renin-angiotenzin,  pacienti  černé  pleti  s  hypertenzí  mají 
zřetelně nižší odpověď na monoterapii irbesartanem. Pokud je irbesartan podáván současně s nízkou 
dávkou hydrochlorothiazidu (např. 12,5 mg denně), antihypertenzní účinek u pacientů černé pleti se 
blíží účinku u pacientů ostatních ras. 
Klinická účinnost a bezpečnost
Účinnost  a  bezpečnost  irbesartanu/hydrochlorothiazidu jako  počáteční  terapie  u  těžké  hypertenze 
(definovaná hodnotou diastolického tlaku v sedě (SeDBP) ≥ 110 mmHg) byla hodnocena v 8týdenní, 
multicentrické,  randomizované,  dvojitě  zaslepené,  léčivou  látkou  kontrolované  studii  s paralelními 
rameny.  Celkem  bylo  randomizováno  697  pacientů  v  poměru  2:1  buď  k  léčbě  kombinací 
irbesartan/hydrochlorothiazid 150 mg/12,5 mg nebo k léčbě irbesartanem 150 mg a po týdnu byly dávky 
systematicky   zvýšeny   (předtím   byla   vyhodnocena   odpověď   na   nižší   dávku)   na 
irbesartan/hydrochlorothiazid 300 mg/25 mg anebo na 300 mg irbesartanu. 
Studie  zahrnovala  58 % mužů. Průměrný věk pacientů byl 52,5 let, 13 % bylo ≥ 65 let a pouze 2 % 
pacientů  bylo  ≥  75  let.  12 % pacientů  byli  diabetici,  34 % mělo  hyperlipidémii  a nejčastějším 
kardiovaskulárním onemocněním byla stabilní angina pectoris u 3,5 % účastníků. 
Primárním cílem studie bylo porovnat poměr pacientů, u nichž byl v týdnu 5 léčby stanoven SeDBP 
(SeDBP < 90 mmHg). 47,2 % pacientů užívajících kombinaci dosáhlo SeDBP v nejnižším bodě účinku 
(na konci dávkovacího intervalu) < 90 mmHg ve srovnání s 33,2 %pacientů užívajících irbesartan (p= 
0,0005). Střední výchozí hodnota krevního tlaku byla asi 172/113 mmHg v každé léčené skupině a po 
pěti  týdnech  byl  pokles  SeSBP/SeDBP  30,8/24,0  mmHg ve  skupině  irbesartan/hydrochlorothiazid 
a 21,1/19,3 mmHg ve skupině irbesartan (p < 0,0001). 
Typy a frekvence incidence nežádoucích účinků hlášených u pacientů léčených kombinací byly podobné 
profilu nežádoucích účinků u pacientů na monoterapii. Během 8týdenního léčebného období nebyl 
v žádné  z  léčebných  skupin zaznamenán  výskyt  synkopy.  Jako  nežádoucí  účinky  byly  hlášeny 
 
hypotenze u 0,6 % pacientů na kombinaci a u 0 % pacientů na monoterapii a závratě u 2,8 % pacientů 
na kombinaci a u 3,1 % pacientů na monoterapii. 
Duální blokáda systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS)
Ve dvou velkých randomizovaných, kontrolovaných studiích (ONTARGET (ONgoing Telmisartan 
Alone  and  in  combination with  Ramipril  Global  Endpoint  Trial)  a  VA  NEPHRON-D  (The  Veterans 
Affairs Nephropathy in Diabetes)) bylo hodnoceno podávání kombinace inhibitoru ACE s blokátorem 
receptorů pro angiotenzin II. 
Studie ONTARGET byla vedena u pacientů s anamnézou kardiovaskulárního nebo cerebrovaskulárního 
onemocnění nebo u pacientů s diabetes mellitus 2. typu se známkami poškození cílových orgánů. Studie 
VA NEPHRON-D byla vedena u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a diabetickou nefropatií. 
V těchto studiích nebyl prokázán žádný významně příznivý účinek na renální a/nebo kardiovaskulární 
ukazatele a na mortalitu, ale v porovnání s monoterapií bylo pozorováno zvýšené riziko hyperkalemie, 
akutního poškození ledvin a/nebo hypotenze. Vzhledem k podobnosti farmakodynamických vlastností, 
jsou tyto výsledky relevantní rovněž pro další inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II. 
Inhibitory ACE a blokátory receptorů pro angiotenzin II proto nesmí pacienti s diabetickou nefropatií 
užívat současně. 
Studie  ALTITUDE  (Aliskiren  Trial  in  Type  2  Diabetes  Using  Cardiovascular  and  Renal  Disease 
Endpoints) byla navržena tak, aby zhodnotila přínos přidání aliskirenu k standardní terapii inhibitorem 
ACE nebo blokátorem receptorů pro angiotenzin II u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a chronickým 
onemocněním ledvin, kardiovaskulárním onemocněním, nebo obojím. Studie byla předčasně ukončena 
z důvodu zvýšení rizika nežádoucích komplikací. Kardiovaskulární úmrtí a cévní mozková příhoda byly 
numericky častější ve skupině s aliskirenem než ve skupině s placebem a zároveň nežádoucí účinky 
a sledované závažné nežádoucí účinky (hyperkalemie, hypotenze a renální dysfunkce) byly častěji 
hlášeny ve skupině s aliskirenem oproti placebové skupině. 
Nemelanomový kožní nádor: Z dostupných údajů uvedených v epidemiologických studiích vyplývá, že 
byla pozorována spojitost mezi HCTZ a výskytem NMSC v závislosti na kumulativní dávce. V jedné 
studii byla zahrnuta populace složená ze 71 533 případů BCC a z 8 629 případů SCC, odpovídajících 
430 833,  resp.  172 462  kontrolám  v  populaci.  Užívání  vysokých  dávek  HCTZ  (≥50 000 mg 
kumulativních)  bylo  spojeno  s  korigovanou  mírou  pravděpodobnosti  (OR)  1,29  (95%  interval 
spolehlivosti  (CI):  1,23–1,35)  u  BCC  a  3,98  (95%  CI:  3,68–4,31) u SCC. Jednoznačný vztah mezi 
kumulativní dávkou a odezvou byl pozorován jak v případě BCC, tak SCC. Jiná studie naznačuje možné 
spojení mezi karcinomem rtu (SCC) a expozicí HCTZ: 633 případů karcinomu rtu odpovídalo 63 kontrolám  v  populaci,  přičemž  byla  použita  strategie  výběru  z  rizikových  skupin.  Vztah  mezi 
kumulativní dávkou a odezvou byl předveden s OR 2,1 (95% CI: 1,7–2,6), která vzrostla na 3,9 (3,4,9) při vysokých dávkách (~25 000  mg)  a  na  7,7  (5,7–10,5) v případě nejvyšší kumulované dávky 
(~100 000 mg) (viz též bod 4.4).